Festival Akcent: divadlo žije i v online exilu

4. prosince 2020

Festival dokumentárního divadla Akcent pořádaný pražským Divadlem Archa letos oslavil desáté narozeniny. Všechna představení probíhala pouze online, a tvůrci tak opět stáli před výzvou, jakým způsobem přenést divadelní zážitek do světa jedniček a nul. Festival Akcent nakonec ukázal plejádu pokusů, jak divadlo transformovat a přitom neztratit jeho vlastní výraz. Inscenace, které pro svůj sociální přesah dostaly nálepku „dokumentární“, reflektovaly aktuální společenské problémy, které se kvůli pandemii prodraly na povrch ještě výrazněji. Všichni letos pracovali s tématem reality a jejími hranicemi, a provokovali tak šťoucháním do konceptu toho, čemu běžně říkáme „reálný svět“. 

Jan Mocek v gamingové performanci Virtual Ritual_home konfrontuje tři pohledy, jak se dívat na svět virtuálního města San Andreas ve hře GTA. Tři interpreti se vtělují do svých digitálních reinkarnací. Architekt Osamu Okamura bere diváka na urbanistickou prohlídku, zdůrazňující kontrast sociálně vyloučených lokalit a luxusních mrakodrapů. Youtuber Atlet (Ondřej Pokorný) ukazuje tři nelegální způsoby, jak si ve městě vydělat peníze. Všechny zahrnují násilí, zbraně a krev. Fotografka Adéla Vosičková se snaží nacházet takzvané glitche  –  švy virtuálních textur  –  a dostává se městu doslova pod kůži, přičemž zasvěcuje do fenoménu ingamingové fotografie (fotografie pořízená pomocí screenshotu obrazovky během hraní; pozn. aut.). Iluzornost hry mizí, když se performeři přesunou do reálného světa středoevropských měst a začnou v něm aplikovat herní chování. Umělost a schematičnost skutečnosti, jakoby naprogramované reakce lidí, kontrasty čtvrtí – to vše interpreti vypichují používáním stejných frází jako ve hře. Virtuální realita splývá se skutečnou. Celek ale není jen originální verzí žánru let’s play videa (zážitkové video ze hry zveřejněné na YouTube; pozn. aut.). Dynamický střih a dramatická výstavba umožňují přiblížit svět GTA i nepolíbeným a propojit živou performanci s virtuální.

Spielraum Kollektiv v inscenaci Zbytečnosti spojuje české a německé tvůrkyně a tvůrce a nabízí publiku možnost se představení zúčastnit skrze online konferenci (v tomto uvedení se aktivně připojuje téměř sto účtů). Diváci se s připravenými fotografiemi svých „zbytečností“ dozvídají, že byli vybráni ke zkoumání života lidí v roce 2020 z perspektivy civilizace roku 2500, která se prezentuje jako zero waste a jíž jsou součástí. Hlavní kvality této videokonferenční performance spočívají ve struktuře kombinující připravené části z výzkumného studia a improvizované pasáže, ve kterých herci z hlediska filozofie budoucí civilizace reagují na divácké příspěvky. Prohlídka bytu jedné z divaček se ale nebezpečně blíží „šmejdění“ z televizní show Prostřeno a celková estetika kostýmů a grafických přechodů připomíná seriál Červený trpaslík, což ke škodě interpretů akcent na ekologické téma narušuje, protože není jasné, jestli je cílem pobavit, či vyburcovat.

Jinou cestu zvolil kolektiv Nesladim, jejichž „videopozvánka k usnutí“ Dům (bez) spánku vychází z původní autorské inscenace o spánkových poruchách, umožňuje odhlédnout od obrazovky a nechat na sebe působit pouze zvukovou stopu. Vypravěči vybízejí k ulehnutí do postele a vnímání relaxačního monologu, který se nejdříve pere s přítomnými myšlenkami, jež zabraňují usnutí. Napětí se ale postupně uvolňuje a meditativní hlas nabízí vizuální a hmatové představy, ve kterých před očima roste les a voní tráva, a vše směřuje k uvolnění celého těla. Inscenace se tak od obrazovky dostává až do jednoho z nejintimnějších prostorů v bytě diváků  –  postele. Po úvodních pěti minutách videa na obrazovce se z ní ale vytrácí divadelní performativita a koncept připomíná klasická relaxační CD.

Čtěte také: Zažij postrevoluční dračák v MP3

Z mého pohledu nejsugestivnější podání původně jevištního tvaru přineslo Divadlo Continuo s filmově-divadelní adaptací své inscenace Poledne. Ta rozkrývá příběh osmi lidí, kteří v roce 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa a byli následně zadrženi a uvězněni. Fyzická akce doplněná o dobové i současné audionahrávky nepopisným způsobem konfrontuje publikum s ústřední otázkou: Měla tato oběť smysl? Continuo se nesnaží o historičnost, nehledá odpověď, ale zpřítomňuje zranitelnost a odvahu člověka. Svět Poledne je syrový, tvrdý a osamocený. Precizní střih spojuje jevištní jednání s venkovní scénami, které prokládá statickými záběry. V kombinaci se zneklidňující hudbou přináší divákovi koncentrovaný, intimní a vizuálně silný zážitek.

UŽ ŽÁDNÉ POLIBKY

Festival Akcent klade důraz na propojení českých divadelníků se světovými tvůrci. Letos se tak dělo skrze videokonferenci No More Social Kissing, které se účastnili umělkyně a umělci z jedenácti zemí světa. Díky spolupráci s festivalem Tanec Praha byl také uveden dokument o vzniku maďarské performance Nibiru III.  –  Loud Ring, na které spolupracovali teenageři s dospělými umělci. Její hlavní témata  –  konec světa, mezigenerační dialog a možnost volné tvorby  –  rezonovala se současným stavem divadelní scény a byla taktéž předmětem dialogu mezi tvůrci na konferenci.

Diskuze se točila kolem dvou hlavních narativů pojímání pandemického stavu z hlediska divadelní tvorby. V prvním z nich účastníci oceňovali například větší možnost online mobility a snazší přístup k materiálům z druhého konce planety. Druhý narativ přinesl problém ztráty prostoru, příjmů a v nejhorším důsledku i života. Mnozí, v čele s ředitelem divadla Archa Ondřejem Hrabem, vyjádřili jasný nesouhlas se současnou dotační politikou, která se opírá o kvantitu  –  počet diváků a odehraných repríz. Ten, kdo nemá dost „čárek“, jde z kola ven. V českém kontextu se k tomu navíc přidává nemožnost příspěvkových divadel (tedy těch nesoukromých) žádat o státní dotační program určený pro kulturu postiženou koronavirem a musejí se spolehnout na štědrost svých domovských měst. 

Nelze se tvářit, že vše bude opět stejné, a dávát tak pandemii do závorky. Divadlo jako fenomén stojí před výzvou, zkouší nové možnosti, experimentuje, někdy podařeněji, někdy s větší dávkou nejistoty. Stále je ale živé, reaguje na současnou situaci a hledá si své místo na poli online prostoru. Festival Akcent toto hledání zpřítomňuje a stejně tak se dotýká problémů, které ho přinesly. 

Virtual Ritual_home. Koncept, režie, scéna: Jan Mocek. Světla: Patrik Sedlák. Zvuk: Ladislav Štěrba. Video: Jan Mocek, Ondřej Pokorný (Atlet), Jan Hofman. Premiéra původní inscenace: 2. a 3. prosince 2019.

Dům (bez) spánku. Režie: Linda Dušková. Koncept: Linda Dušková, Lucie Špačková, Zdeňka Valečková. Hudba: Matyáš Řezníček. Video: Vojtěch Kába. Premiéra původní inscenace: 14. a 15. července 2020.

Zbytečnosti. Koncept: Spielraum Kollektiv. Režie: Linda Straub. Scéna: Mathias Straub. Kostýmy: Barbora Burdová. Světelný design: Michal Horáček. Hudba: Myko. Video: Verena Russel, Martin Krupa. Premiéra: 21. listopadu 2020.

Poledne. Námět a koncept: Divadlo Continuo. Režie: Pavel Štourač. Scéna: Helena Štouračová, Pavel Štourač. Hudba : Elia Moretti a kol. Video: Amador Artiga. Světelný design: Jan Hugo Hejzlar. Premiéra původní inscenace: 22. března 2018.

Úvodní fotografie je z inscenace Nibiru III.  –  Loud Ring / Autor fotografie: Michal Hančovský