Přetlakovaní Berlíňané vybuchují o víkendu
30. ledna 2020
Ať už Berlín láká snadnou dostupností, bohatou historií nebo svými galeriemi či divadly, největším tahákem je pro mladou generaci jeho rozvinutá klubová kultura. Koneckonců není to Braniborská brána, kvůli které se všichni do Berlína stahují. Zatímco jedni, opilí otevřenou náručí, svobodomyslností a příslibem jinakosti po čase vystřízliví, druzí se záhy adaptují a radostně pokračují v nově osvojeném stylu života.
Když se člověk v Berlíně rozhlédne kolem sebe, jako se už půl roku rozhlížím já, vidí příval lidí mezi 25 a 35 lety, a to nejen v nejatraktivnějších čtvrtích, jakými jsou Kreuzberg či Neukölln. Mladí studenti, umělci či podnikatelé se slétají ze všech zemí do německé metropole za příležitostmi a kulturní rozmanitostí, a protože se jim obojího zpravidla dostává, často se tam natrvalo usidlují. Právě o této generaci dobrodruhů a intelektuálů bude v textu řeč.
DJing je pro mnohé místní jenom bokovka. / Zdroj: Tomáš Blatný
Přes všechnu tu lákavou otevřenost však člověk narazí na první problémy už při hledání bydlení. Za „výběrovým řízením“, které musí absolvovat, stojí tvrdá kategorizace a kastovní systém. Jste-li levicově orientovaný vegan homosexuální či bisexuální orientace, nebo jste alespoň nevšedním zkušenostem otevřen/a (pozor na genderovou korektnost), a jste-li navíc kulturním člověkem, který má rozdělaný alespoň jeden umělecký společensko-angažovaný projekt, prošli jste prvním kolem. Účast na demonstracích je další nezbytnou podmínkou a třídění odpadu je už snad nejen v Berlíně samozřejmostí. Pokud však dané požadavky nesplňujete, nalezení spolubydlení bude trvat o něco déle.
Narýsovaná smyčka
Když se vám přece jen podaří ve městě ukotvit, můžete pozorovat návyky již adaptovaných Berlíňanů a porovnávat je s přivezenými stereotypy o nich. Brzy zjistíte, že v německých souvislostech často skloňovaný řád a organizovanost tkví v na první pohled nepříliš nápadných rituálech všedního dne, které se po čase vyjeví jako ocelová, neohybatelná konstrukce, jež drží výkonný život pohromadě.
Berlínský člověk v pondělí ráno vstane a s připravenou snídaní usedne ke stolu. Nic neobvyklého. Poté se odebere do školy či práce, z níž se každý den vrací ve stejný čas domů. Výjimkou může být návštěva večerních kurzů jógy nebo účast na libovolné demonstraci za životní prostředí, proti pravicovému extremismu nebo za práva menšin. Večer usedá opět ke stolu, kde se v klidu navečeří. Smyčka se uzavře. Stejně tak jako vstupní dveře, protože přes týden se zásadně nikam nechodí – přes týden se pracuje.
Výjimečně nejde o demonstraci. To jen přes Hermannplatz vede trasa půlmaratonu. / Zdroj: Tomáš Blatný
Všichni máme pravdu
Když vykoukneme do prostředí Freie Universität, vše se jeví obdobně. Struktura jednotlivých přednášek je precizně naplánovaná, sylabus detailně promyšlený na celý semestr dopředu, prezentace a doprovodný komentář do detailu připravené. Závěrečných patnáct minut pro diskusi je bezvýhradně naplněno dotazy studentů. Vzhledem k tomu, že jsou všichni místní zvyklí se ke všemu vyjadřovat pravděpodobně už od školky, kasají se precizní rétorikou a rozvinutými schopnostmi přehledně svá tvrzení vystavět, z čehož vyvěrá jejich nenapadnutelná sebedůvěra.
Heute Streik! Tady stávkuje Freie Universität for Future. / Zdroj: Tomáš Blatný
K tomu jsou navíc nesnesitelně zdvořilí. Na jakékoli výroky či poznámky impulzivně reagují slovy: „Máte úplnou pravdu“ nebo parazitním výrazem „genau“, což znamená v překladu „přesně“. A to i ve chvíli, kdy s výroky očividně nesouhlasí, neboť je šikovnými slovy v následujících větách zaobaleně popírají. Přímá a upřímná kritika z očí do očí se zkrátka nenosí.
Tady se zase stávkuje na přechodu. / Zdroj: Tomáš Blatný
Pokud je ale vyjádření názoru nevyhnutelné, artikulují často černobílé komentáře, o jejichž pravdivosti nepochybují, a bezstarostně je vypouštějí do prostoru. A tak je divadelní představení buďto úchvatné, nebo příšerné. Jistý sklon k extremismu mají v povaze, ať už si to přiznávají, nebo ne. Demonstrovat za klima je nutnost, obsaďme tedy největší posluchárnu naší univerzity a stávkujme tam pět dní v kuse, jinak to nemá smysl (srovnejme s elánem pražských demonstrantů). Nevadí, že nás je dvacet, zablokujeme přechod jedné z dopravních tepen a na několik hodin zastavíme dopravu. Podobných příkladů by se našlo několik.
Heterogenní společnost
Tendenci sklouzávat k extrému a naučenou slušnost či zdvořilost paradoxně vyvažuje vyvinutý smysl pro pochopení a přijetí jinakosti. Berlíňané téměř vymazali předsudky z povrchu země. Nenapadá mě nic, co by bylo schopno je šokovat či přinejmenším vyvést z míry. Zní to až utopisticky: nic nesuďme, pro vše mějme porozumění, nic přece není nenormální. (Ovšem jen v rámci vymezeného kastovního rámce – pochopení pro pravici mít místní intelektuálové nebudou.) Člověk má z tohoto úhlu pohledu totální volnost, svobodu vyjádřit se a příležitost opravdu „být sám sebou“.
Kromě cizinců láká Berlín i lišky. / Zdroj: Tomáš Blatný
To pramení z několika věcí. Jednak z toho, že oproti Praze je Berlín opravdu velkoměstem s více než trojnásobným počtem obyvatel, a jednak z toho, jak pestré je jeho složení. Multikulturalismus nespočívá jen v integraci turecké menšiny (120 tisíc Turků), ale i cizinců z celého světa. Není výjimkou, že při večerním posezení v baru slyšíte rozhovory až v pěti různých jazycích. A proto ve chvíli, kdy se Berlíňané každodenně setkávají s cizími kulturami a konfrontují se s jejich mnohdy pro ně neobvyklými atributy, nenapadne je se následně pozastavovat nad „přílišnou“ individualitou projevu či zjevu. Kluci v podpatcích se zelenými vlasy zkrátka nikoho nevzrušují. Dívka se do školy převlékne za čarodějnici a nikdo ani nemrkne. Proč taky.
Jak odjištěné granáty
Největší zvrat však přichází o víkendu. V pátek se odhazuje nejen veškerá disciplína, ale s ní později i oblečení. Zdvořilost, asertivita, stoprocentní efektivita práce a produktivita během týdne napumpují Berlíňany k prasknutí a o víkendu zkrátka potřebují upustit páru. A kam jinam se vydat než do Mekky přijetí a prostředí bez předsudků: techno klubu.
Technoparty je v podstatě nikdy nekončícím soundtrackem Berlína. Můžete vyrazit klidně i v neděli v deset dopoledne. Je ale třeba nahodit síťovaná tílka, namalovat řasy, přelepit si bradavky izolepou a ze šuplíků vytáhnout bičíky a balíčky s drogami. V klubech je totiž dovoleno vše.
Přes den vypadá král berlínských klubů Berghain celkem nevinně. / Zdroj: Unsplash, Simon Tartarotti
Před vstupem stojí téměř vždy fronty, a pokud ne, je to podezřelé. Do nejvyhlášenějšího a nejvelkolepějšího Berghainu se stojí zhruba dvě hodiny, za vstup se platí 18 euro. Uvnitř ale můžete zůstat až do pondělního večera (ti slušnější se v neděli navečer vrací domů). Počkat a zaplatit však nestačí, musíte být dovnitř vpuštěni ochrankou. Jaká kritéria pro vstup vyžaduje, ale neví nikdo. Jisté je jen to, že se dovnitř jako turista či zvědavý čumil jednoduše nedostanete.
Pokud se vám to ale povedlo, tak jedině se zalepenými kamerami vašeho telefonu, neboť dokumentace je přísně zakázaná. Dále už je jen na vás, zda se rozhodnete vydat do „nahého“ křídla, kam vás s oblečením nepustí, či do BDSM koutu, a nebo jestli si jen šňupnete na záchodech a půjdete se vlnit do hlavního davu. Podstatné je, že můžete dělat, co se vám zlíbí. Jediné pravidlo je nesoudit a respektovat. V některých klubech vám dokonce nabídnou i lubrikační gely a kondomy. „Jen hlavně, prosíme, nesuďte!“
Svatyně je plná Věstonických venuší, nicht wahr? / Zdroj: Tomáš Blatný
Jde v podstatě o každotýdenní karneval, kdy je řád převrácen naruby a extáze je na dosah. Nejen drogy a alkohol, ale především kolektivní tělo, které se svíjí v kouřovém oparu ve světlech stroboskopu a hlasité hudby, zprostředkovává halucinogenní zážitek. Hýbající se masa se všemi svými zápachy a tekutinami navozuje stavy transu. Že jde o hraniční stav je patrné i z toho, že se všichni vysvlékají (nejen) ze svých sociálních rolí.
Kluby totiž nelákají pouze exhibicionisty, kteří se přichází vydovádět, ale otevírají dveře úplně všem. A tak není výjimkou, že heterosexuálové přicházejí v podpatcích a kožených sukních a veřejně známé osobnosti si připínají svorky na bradavky. Drogy jsou k dispozici na každém rohu a pohlavní styk před zraky všech není přece ničím, nad čím by bylo potřeba se více pozastavovat. „Buď se k nim přidej, nebo je nech žít.“
Sdílené tajemství
Hlavní zůstává: co se stane v Berghainu, to tam také zůstane. Následky nikdo nepřenáší do reality všedních dnů, natož aby na sebe lidé koukali skrz prsty. Přece je naprosto pochopitelné, že se každý někdy potřebuje uvolnit a nechce vzápětí najít svoje fotky na internetu. Proto ty zalepené foťáky, proto se člověk na výstavě věnované fenoménu techno kultury téměř nic nedozví. Jde o sdílené veřejné tajemství, které buďto musíte zažít, nebo si o něm nechat vyprávět.
A tu čarodějnici jsem si nevymyslel. / Zdroj: Tomáš Blatný
Nicméně fakt, že člověk potřebuje upustit, vypovídá o tom, že existuje něco, od čeho je potřeba upouštět. Organizovaná týdenní rutina tak jaksi potlačuje přirozené chování, které po přílišném stlačení musí někde vyeskalovat. My, Češi, sice posedáváme po hospodách a kavárnách nehledě na to, jestli je sobota nebo úterý, a vypovídá to cosi o naší laxnosti, lenosti a sklonům k prokrastinaci, nicméně když sedíme na přednášce, nemusíme z hlavy vytěsňovat vzpomínku na před námi stojícího profesora, který v sobotu lezl v psím oblečku po čtyřech a nechával se bičovat.
A tak jako v neděli večer berlínští matadoři střízliví, aby mohli pondělí nastartovat v plné síle, často vystřízliví i nováček, který zjišťuje, že okázalá volnost, svobodomyslnost a otevřenost nejsou zárukou toho, že do této společnosti bude přijat. Mnohdy poměrně naivní představu záhy střídá uvědomění, že pokud člověk stojí o to, aby se do zajetého a fungujícího modelu vmáčknul a neproteklo mu vše mezi prsty, musí se sakra snažit. Nemá-li na to dostatek sil či se přizpůsobovat jednoduše nechce, není pro něho ve „zdvořilé“ a „svobodné“ společnosti tak úplně místo.
