Mumblecore: žánr o krizích, proti kterým není třeba bojovat

9. dubna 2020

Jedním z hlavních objevů loňské české filmové sezony se stal jednačtyřicetiletý režisér Bohdan Karásek se svým prvním celovečerním snímkem Karel, já a ty. Pozornost vzbuzuje nálepka „první český mumblecore“, kterou film od kritiků získal. Tento narcistní žánr mnoho diváků irituje, ale jiní v poloimprovizovaných scénách poznávají sebe, své přátele a společnou životní situaci.

Žánr má kořeny v nezávislé americké scéně první poloviny nultých let. Za zakládající je považován snímek Funny Ha Ha (2002) od režiséra a scenáristy Andrewa Bujalskiho. Autorův debut vypráví příběh třiadvacetileté Marnie, která právě dokončila vysokoškolská studia, hledá si svou první práci a chce začít žít „normální“ život. Film (i celý žánr) je postaven na všedních dialozích záměrně potlačujících příběh. Od nich je odvozen i název filmového směru, který se nedokázal nikdy sjednotit a vydat vlastní, sám sebe vymezující manifest. Bujalski se soustředí na běžné druhy komunikačních situací (small talk na house party, seznámení se s novými kolegy na pracovišti nebo nudné rande), jež zkrátka divák zná ze svého života, a díky tomu se snáz s hrdiny ztotožní. Zejména snaha o autentické, reálné vykreslení všedních rozhovorů a přilnutí diváka k postavě jsou další ze znaků celého žánru. K formálním pak patří improvizovanost scén, ruční kamera a skromná výprava. Vše zapříčiněné nízkými rozpočty.

Oproti českému následníkovi Bohdanu Karáskovi je americký režisér méně explicitní: hrdinové v rozhovorech neřeší přímo témata filmu, ale Bujalski sází na výmluvnost situací. V jedné ze scén Marnie tráví den se svým kamarádem – hrají šachy a všelijak se poflakují. Mezi oběma je mírné jiskření, ale zároveň naprostá neschopnost přejít k činu. V nastalé nervozitě, snad za účelem vyvolat dívčinu reakci, mladík upustí z balkonu lahev s pivem, jeho motiv však není divákovi nijak objasněn. Příběh filmu rovněž nikam neústí – končí v půlce pikniku s jiným kamarádem, ale přesto divák odchází s pocitem katarze. Andrew Bujalski na začátku milénia objevil novou vyprávěcí formu dobře zachycující rozpolcenost části mladých lidí. Bohdan Karásek ve svých filmech nechává v nových kulisách plaveckých bazénů a sídlištních bytů promlouvat své postavy o problému, který tížil i jeho amerického předchůdce: kam vede život obyčejného, středostavovského jedince?

V raných Bujalskiho filmech se objevili členové z indie-rockové kapely Bishop Allen, kteří se rovněž jako mumblecoroví hrdinové stylizovali do role „lyrických břídilů“.

Panelová melodramata

V Karáskově debutovém snímku Lucie (2011) lze pozorovat motivy typické jak pro zmíněný žánr, tak pro celou autorovu tvorbu. Tento snímek, podobající se režijnímu cvičení, se soustředí pouze na jednu situaci a kvůli své středometrážní délce nenaplňuje všechny aspekty žánru. Sám autor v rozhovorech dodává, že představa podobného „filmového tónu“ u něj byla už předtím, ale americké, mumblecorové snímky představovaly konkrétní zhmotnění, se kterým mohl dále pracovat. V pražském 2+kk, kde se celý příběh odehrává, sledujeme čtveřici mladých lidí nad páteční lahví vína. U stolu s jednohubkami a arašídovými křupkami za zvuku vážné hudby spolu klábosí nad různými tématy, která autor používá v celé své tvorbě opakovaně, mezi nimiž dominuje reflexe vlastních rodičů a otázka vztahů. Když Lucie (Petra Nesvačilová) zůstane se spolubydlící sama v kuchyni, snaží se jí taktně naznačit, že by si mohla víc všímat Milana (Samuel Neduha), jejího kamaráda z dětství. Ta, aby unikla Luciinu nátlaku, odejde do svého pokoje. Po naléhání na zbylé dva hosty, aby se bavili, odejde s mírným podrážděním i její přítel Petr (Bohdan Karásek). Na večírku nakonec zůstane jen Lucie a Milan. V rozpačitém klábosení mezi oběma kamarády se projeví Karáskův cit pro poetizaci všedních situací. Když se Milan zeptá, jestli by si mohl někde zakouřit, Lucie se nabídne, že půjde na balkon s ním, vezme si od něj cigaretu a oba vzpomínají na léta dospívání, kdy se snad každý učil šlukovat vyřčením „Máma jde!“. Režisér buduje jemné napětí a jiskření mezi oběma protagonisty až do závěrečné scény, kdy Lucie nabídne Milanovi přespání na gauči. Oba uléhají na oddělená lůžka a poslední Luciina věta řečená do tmy: „Milane, spíš?“ nechává diváka napjatého, jak večer dopadne. Film ale končí tak, v jakém duchu se nesl po celou dobu – v pocitu samoty a trapnosti. S trapností autor nejčastěji pracuje při běžné interakci mezi lidmi. Ráno Milan odmítá Luciino pozvání na snídani, jelikož musí jít na zkoušku kapely. Zklamaná Lucie pak situaci komentuje: „Furt se někam spěchá, co?“ „Hm, tak v dnešní době, že jo,“ obligátně odvětí Milan.

Takřka stejné motivy a témata Karásek variuje i ve svém druhém bytovém snímku Milostné písně (2013), ale do popředí se dostává otázka hledání životního ideálu. Nedostudovaný Gabriel (Miloslav König), nyní živící se malováním kulis, potká v obchodě matku své bývalé přítelkyně Annu (Taťjana Medvecká) a domluví se na společném sobotním setkání u ní doma, kde by mu ráda představila svého nového přítele. Znovu se ocitáme ve stejných kulisách malého pražského bytu. Mezi povzdechnutím si nad současnou politickou situací a nezábavnými historkami z práce dojde i na téma hledání partnerů. V soukromém rozhovoru s Gabrielem Anna reflektuje svůj život: „V jistým momentu tě to hledání přestane bavit. A tak se spokojíš i s nějakou náhražkou toho ideálu.“

Karásek pracuje s jemnou dramatičností obyčejných situací: nemusí nechat postavy mezi sebou přímo konfrontovat, ale za pomocí nedořečenosti a dějového naznačení dokáže vyvolat napětí. Po návštěvě sledujeme zamyšleného Gabriela během obvyklých každodenních situací: cesta metrem, ranní snídaně se současnou přítelkyní nebo nákup v supermarketu. On je středem filmu, skrze kterého sledujeme okolní svět a kterého se dotýkají hlavní témata. Na konci Milostných písní se Gabriel přítelkyně ptá, zda někdy přemýšlela nad tím, že by se vzali. Ta se otázce podivuje a s úsměvem se otáže, zda ji žádá o ruku. Gabriel ihned otázku bere zpět a střihem je ukončena nepříjemná situace i celý film.

Jak básníci přišli o iluze

Ve svém posledním filmu Karel, já a ty (2019) autor mění strategii. Nechává protagonisty přímo diskutovat o jejich životní situaci a nezávazné klábosení, pouze vzdáleně odkazující na téma filmu, je upozaděno. Hlavní zápletkou příběhu je přerušení manželského vztahu učitele tělocviku a fyziky Karla (Miloslav König) a koncipientky Saši (Jenovéfa Boková) za účelem překonat vztahovou krizi. Mladá právnička se odstěhuje do bytu ke své kamarádce a jejímu příteli. Během páteční noci se setká se svým rodinným přítelem Dušanem (Bohdan Karásek). Postava Dušana je stylizována do role zapadlého intelektuála, který, jak se v průběhu ukáže, prochází rovněž osobní krizí. Po trapné neshodě kvůli parfému se Saša přestěhuje k Dušanovi do jeho „nevyužívané“ pracovny, kterou ochotně celou sám vyklidí. Z názvu filmu nelze odvodit, kdo je oním „já“ a ústřední místo zabírají obě postavy – Saša a Dušan.

O postavách a jejich vztazích se divák dozvídá málo, přestože neustále přemítají nad vlastní situací. Téma filmu již není budováno z pouhých náznaků, jak tomu bylo v předchozích Karáskových dílech, ale je přímo reflektováno v jednotlivých dialozích. Ty se nikam nevyvíjí, ale místo toho na sebe vrší další a další úvahy a možné odpovědi na životní otázky. Tyto problémy nejsou natolik závažnými, aby postavám ničily jejich životy, ale spíš jsou jejich nedílnou součástí: nelze je překonat – pouze se s nimi smířit. Ve filmu se neobjevují skoro žádné vyhrocené situace. Karel se jednou opije, ale stále při smyslech zavolá Saše, že ji miluje. Ta jde na rande s kulturním publicistou (Petr Marek), s nimž se seznámila díky jednomu pracovnímu případu. Jejich schůzka je završena polibkem, u kterého to ale skončí. Film nenabízí žádnou odpověď, pouze dokončuje dvě základní příběhové – vztahové linie.

Manifest tichých lidí

Bohdan Karásek se nesnaží totalizovat životní problémy, kterými jedinci prochází; nesnaží se ani říct, že témata, o kterých vypovídají, vládnou napříč společností nebo celou generací. Na tuto skupinu mladých lidí nelze ani aplikovat žádné sociologické, objektivní parametry, které by stanovily, kdo do ní patří a kdo už ne. Hrdiny jsou jedinci disponující nadprůměrným emočním intelektem, již prochází podobnou, tichou krizí. Tu řeší v rozhovorech s přáteli nebo sami v sobě. Jejich frustrace se nikdy nepřelije za hranice soukromé sféry. Dále nedokážou přijmout daná společenská očekávání. Ta jsou v případě snímku Karel, já a ty tematizovaná pomocí reklam šťastných rodin, které míjíme každý den při cestě do práce nebo do školy. Za jejich nerozhodnost nemůže kariéra, cestování ani finanční situace, ale nedůvěra v instituci rodiny jako takové. Jejich krize je čistě ideová a nemá co dočinění s jejími materiálními podmínkami. Generace rodičů jim slouží jako vzor, ale zároveň zavrženíhodný mýtus, u kterého pozorují všechny nedostatky vylučující se s životním ideálem. Na jedné straně odsuzují rozvody a opadnutí vztahového elánu, ale zároveň si uvědomují, že jiná možnost, pokud člověk nechce skončit sám, se nenabízí. Tento hořký rozpor Saša vtipně vystihuje slovy: „Když řekneš moje stará, tak je to vlastně takový vyznamenání.“

Diváci, kteří se v těchto filmech najdou, jsou zároveň hrdiny Karáskových snímků. Těžko lze v české kinematografii hledat podobné typy postav. Žánr mumblecoru pomohl režisérovi vynést na světlo krizi pociťovanou částí mladé, nastupující generace. Za každodenními rozhovory a činnostmi – vaření guláše na několik dní dopředu nebo pravidelný florbal s chlapy – se skrývá tichá tíseň, proti které netřeba bojovat. Jako ona nemá žádné rozuzlení, tak ho nepřináší ani žánr.