Hudba strojů aneb Od Slévárny po Krtečka

24. ŘÍJNA 2019

Zdroj: Wikimedia Commons

Jakým způsobem lze hudbou vyjádřit pohyb? Může být hudba strojová? A jak taková hudba funguje? Tyto otázky se přímo nabízejí v souvislosti s říjnovým tématem: patterny – ty totiž jako formotvorný prvek (ať už jde o repetitivní rytmické vzorce nebo hudební idiomy objevující se napříč různými směry a styly) velmi výrazně prostupují všemi příklady „strojové hudby“. Podívejme se na vývoj tohoto fenoménu v kontextu Sovětského svazu a Československa a jeho proměňující se roli v kulturní historii těchto států.

Dvacátá léta se v sovětském umění nesla ve znamení nejrůznějších avantgardních směrů, které byly výrazovými prostředky velmi různorodé (futurismus, konstruktivismus, suprematismus), ale obsahově či cílem už se tolik nelišily: všem šlo o to, přebudovat pomocí umění společnost, vytvořit uměním nový, socialistický svět. Tento demiurgický princip poté poměrně plynule přešel z rukou umělců do rukou Stalina a avantgardní pluralita se rozbředla do jediného „správného“ socialistického realismu (kdo si o tom chce přečíst víc, vřele doporučuji knihu Borise Groyse Gesamtkunstwerk Stalin).

Mnohé avantgardní směry si jen těžko hledaly cestu hudebního vyjádření. To je dáno mimo jiné rozdílným znakovým aparátem, se kterým hudba ve srovnání s jinými druhy umění operuje, a jiným vztahem k takzvané objektivní realitě. Skladatelé z avantgardní Asociace současné hudby (ASM), na rozdíl od svých výtvarných kolegů, nepořádali hony za novými směry a nepsali manifesty nových stylů jako o závod. Spíše sledovali západní novinky a snažili se jít cestou inspirace a syntézy. To však neznamená, že by se tu a tam nesnažili reflektovat nové skutečnosti pomocí nových forem. Člen ASM Alexandr Mosolov v roce 1926 přišel s orchestrální skladbou Slévárna, která měla být součástí nedokončeného baletu Ocel. Tříminutová symfonická báseň oslavuje sílu stroje a volí pro to prostředky téměř naturalistické: repetitivní figury napodobující skřípot spojů, sirény lesních rohů, údery kladivem o kovadlinu a tak dále. Skladba si získala mezinárodní věhlas a dodnes se o ní ve výuce dějin hudby mluví, byť v českém prostředí často s úsměškem a opovržením. Mosolovův ilustrativní postup inspiroval další dobové autory: například Vladimira Děševova s jeho Kolejemi nebo Julije Mejtuse a jeho Dněprostroj.

Mosolovova Slévárna znamenala zlom ve vývoji evropské moderní hudby.

Výstavba technických zázraků, dobývání kosmu, zkrocení přírody – to byla témata, která v socialistickém diskurzu 30. let rezonovala neobyčejně silně, která byla ztělesněními nové ideologie a která si žádala své umělecké vyjádření. Například spisovatel Konstantin Paustovskij věnoval celou řadu románů tématu dobývání přírody a výstavbě přehradních nádrží a jiných technických děl. Jsou to příběhy s romantickým nádechem dobrodružství, v nichž dominuje patos lidské velikosti. Paustovskij často konfrontuje „dnešního člověka“ se starými mytologiemi, aby z tohoto srovnání vyšel socialistický jedinec s praporem v ruce. Něco podobného se dělo i v hudbě. Maximilian Štejnberg byl odchovanec Rimského-Korsakova, jeho hudba je bytostně romantická, a právě s takovouto výbavou přistoupil v roce 1933 k napsání symfonie Turksib. Symfonie opěvuje výstavbu turkestánsko-sibiřské dráhy. Nedotčenou kamenitou krajinou, po níž poletují duchové animistických sibiřských národů, se s neobyčejnou vervou valí ďáblův vůz. Štejnberg popisuje hudební interpretaci hlavní myšlenky takto: „[je to] veliký boj člověka s živly: ohromnými plochami pouště, řetězy divokých hor; boj za osvětu, za novou socialistickou kulturu v zemi dlící ve zpátečnictví a poznamenané dřívějším útlakem.“ Skladatel neopouští pozdně romantický vzmach a tradici sonátové formy, vzdává se zato „naturalismu“ avantgardistů a zvuky strojů připomínají jen názvuky vlakových píšťal a občasné motorické figury v basech.

Idiom strojů, který tak úzce souvisí se socialistickým patosem pohybu vpřed, budování nového, pozitivního, tento idiom, vybudovaný v předválečném Sovětském svazu, přejímá i nová československá socialistická kultura. Česká hudba ovšem toto téma nezpracovává s gestem symfonického rozsahu: rychlé repetitivní rytmy a další hudební prostředky a idiomy zaujímají čestné místo totiž zejména v dobové populární hudbě. Drejslova Píseň proudových stíhačů přímo překypuje flétnovými glissandy vzlétajících strojů, šestnáctinkovým pohybem bubnů otáčejících hřídele motorů a všemožnými synkopami zrychlujícího se pohybu. Fascinace stroji ale není pouze záležitostí budovatelských písní. Petrova Červená aerovka, která si v první polovině šedesátých let vydobyla značnou popularitu, vypráví o šoférovi, který vozí lidem radost a na něhož se „zubí patníky a mává starý hrad“. S nákladem radosti přináší společnosti podobný užitek jako mlékař či zaměstnanec zásobování, což dokládá i pozitivní náladou hýřící zhudebnění. Máme tu opět rychlé repetitivní figury motoru, „cinkání“ vysokých tónů klavíru a k tomu rychlý foxový rytmus, který se do této mozaiky podivuhodně dobře hodí. V soundtracku krátkého animovaného filmu Krtek a autíčko z roku 1963 skladatel Wiliam Bukový vytváří téměř symfonický obraz triumfující techniky. Hlavní synkopovaný motiv automobilů nejdřív Krtkovy útrapy s roztahující se moderní civilizací zcela ignoruje, pak s nimi vstupuje do dramatického konfliktu, aby nakonec tento motiv převzal sám Krtek se svým autíčkem svištícím v harmonii s ostatním auty vstříc lepším zítřkům.

Oblíbená Červená aerovka byla jen jednou z řady podobně tematizovaných písní.

Takovou syntézou prochází domácí populární hudba, která v 60. letech úspěšně inkorporovala elementy hudby strojů. V rychlých tečkovaných rytmech a synkopách moderního rock’n’rollu nalézá hudební vyjádření moped Milana Chladila v písni Jezdím bez nehod i tramvaj Jiřiny Bohdalové v písni Marie z filmového muzikálu Dáma na kolejích. Je pozoruhodné, jak populární kultura dokázala transformovat tento původně avantgardní model související se sovětskou „nepopulární“ hudbou a přirozeně jej začlenit do svého jazyka. A když si uvědomíme, jak velkou roli může mít v populární kultuře ironizace a možnost subverze, stává se celý tento model ještě pozoruhodnějším a zamotanějším.