Zabal tanec do alobalu, ať se nezkazí

31. října 2019

Zdroj: Unsplash, Deleece Cook

Že se divadlo odehrává právě teď a tady, je zhruba stejně dokola omílanou pravdou, jako že věta nemá začínat spojkou „že“. Divadlo je díky své specifické mediální podstatě nekonzervovatelné. Fotografie, režijní knihy a další archivní materiály sice svým způsobem poskytují jakousi představu o podobě inscenace (existují i počítačoví experti, kteří vytvářejí 3D simulace), stále ale jde o náhražku, nikoli o plnohodnotné dílo.

Další běžnou praxí konzervace jsou záznamy divadelních představení nebo živé přenosy činohry, baletu či opery. S reálným zážitkem to samozřejmě nelze srovnat. Záznam je buďto statický, zabírající celek z dálky, tudíž člověku unikají detaily, anebo je sestříhaný z pohledů vícero kamer, kde střihač subjektivní selekcí divákovi určuje, na co se má kdy dívat. Jak tedy uchopit živelný tvar, jakým je kromě divadla i tanec, potažmo performativní umění obecně?

Invaze při zkouškách

V rámci druhého ročníku Perspektiv teatrologie vystoupila loni v květnu kurátorka audiovizuální sbírky a vědecká pracovnice Divadelního oddělení Národního muzea Veronika Kyriánová s příspěvkem o archivaci divadelních zkoušek. Do zkušeben by podle jejího návrhu měly být nainstalovány kamery a odposlechová zařízení. Ze získaných materiálů by pak bylo možné dojít k obecnějším závěrům o způsobu práce jednotlivých režisérů a jejich poetice.

Vyžadovalo odvahu vůbec s podobným projektem vystoupit před akademickou obcí. Vzápětí se na Kyriánovou sesypalo množství skeptických komentářů ohledně toho, jak by tento způsob archivace ovlivnil samotný průběh zkoušení. Už jen vědomí, že jsou herci s režisérem nahráváni (ať už na kameru či diktafon), tedy pozorováni za účelem následného rozboru, je bezpochyby nepříjemné: invaze do soukromí a narušení intimity. Ke zkoušení patří i tápání, bezradnost, ztrapňování se… Přítomnost vnějšího badatelského oka, které by fungovalo jakožto cizorodý prvek, by zkrátka ovlivnila přirozené chování tvůrčího týmu, což by mohlo vést buďto k exhibici performerů, nebo naopak k psychickému bloku vystupovat.

Možná by si na kameru časem tvůrci zvykli. / Zdroj: Unsplash, Bernard Hermant

Choreografie do krabice

Méně invazivní snahou o archivaci pro změnu taneční choreografie či performance je projekt Dance Archive Box japonského divadelníka Ong Keng Sena. Na jaře roku 2015 sezval do Kjóta sedm japonských tanečníků, s nimiž absolvoval intenzivní tvůrčí workshop. Tanečníkům předložil jako výchozí materiál Trio A choreografky Yvonne Rainer a každý z nich se ji následně pokoušel po svém rekonstruovat. Po tomto metodologickém nácviku tanečníky přiměl, ať vyberou jednu z vlastních starších choreografií a pokusí se ji zakonzervovat.

Americká tanečnice a choreografka Yvonne Rainer je významnou postmoderní tanečnicí tíhnoucí ve svých choreografiích k minimalismu.

Pro archivaci dané choreografie měl každý k dispozici pouze jednu krabici, do níž měl uložit materiál určený budoucím rekonstruktérům svého díla. Nemuselo jít v doslovném slova smyslu o krabici – box; někdo archivoval do pohřební urny, někdo do zavařovací sklenice, kreativitě se meze nekladly. Každý z účastníků naložil s materiálem po svém a ten pak putoval do rukou rekonstruktérů daných choreografií. Někdo přiložil nahrávku s detailní instruktáží, kam má kdy jaké světlo svítit, někdo přiložil videozáznam na DVD, někdo pouze kostým a nebo inspirativní báseň, pár drobných předmětů, fotografie či dopis. Jedna z performerů Yukio Suzuki například do své urny umístila podmínku, že pokud někdo bude znovuoživovat její choreografii, musí u ní nejdříve absolvovat workshop. (Ale co až Suzuki zemře?)

Jestli si archivující performeři zvolí snahu komplexně popsat celý kus, anebo zanechají pouze pár konkrétních detailů, bylo na jejich rozhodnutí. Koneckonců, jak archivovat taneční pasáže, které jsou improvizované? Ve výsledku šlo tedy spíše o abstraktní, asociativní, až poetické zachycení „ducha“ choreografie než o její doslovnou repliku. Vyhotovený dance-archive-box pak putoval do rukou rekonstruktérům a ti měli za úkol přivést obsah boxu k životu. Stali se tak re-performery původních choreografií. Výsledné kusy nakonec prezentovali na International Festival of Arts v Singapuru roku 2015 a o rok později v Yokohamě.

Rekonstruovat nebo reperformovat

Rekonstruktéři nikdy netuší, co za materiál archiváři do boxu uložili. / Zdroj: Oskar Helcel

Tento projekt poprvé vytrhává z kulturního prostředí Japonska taneční vědkyně a dramaturgyně Nanako Nakajimi a s aktualizovaným názvem Dance Archive Box Berlin ho aplikuje na berlínské studenty taneční vědy Freie Universität Berlin, s nimiž na jaře 2020 představí výsledky společné práce v podobě performance. Do jaké míry ovlivní podobu výsledného tvaru oddělení obsahů krabic od časoprostorového kontextu jejich vzniku, to jest doposud japonského? Práce rekonstruktérů s boxy s sebou nese několik etických problémů. Jde o práci bezpochyby tvůrčí, častokrát podloženou spíše náznakovými indiciemi než instruktáží, ale jakou míru respektu vůči předloženému materiálu má nový tvůrce zachovat? Jak velká zodpovědnost ho k němu váže? Jak si Yukio Suzuki ověří, že někdo nepracuje s jejím boxem, aniž by absolvoval workshop?

Je sice pěkným záměrem zanechat rekonstruktérovi tvůrčí svobodu a spoléhat na jeho empatii, ale otázka je, zda se tím splní primární úkol: znovuoživit původní performanci. Nabízí se otázka, zda jí bude ta výsledná vůbec podobná a zda na tom vlastně záleží. Alespoň z archivářského hlediska určitě, poněvadž kvůli tomu tento projekt vůbec vznikl. Absolutně nezpochybňuji proces rekonstruování jako takový: jeví se stejně kreativní jako ten, který podstupoval tvůrce originálu při výtváření svojí choreografie i při jejím archivování. Jakou vědecky informační hodnotu však tento proces nese? Jak velmi trefně poznamenala jedna z vědkyň na přednášce v Akademie der Künste, kde Nanako tento projekt v říjnu 2019 prezentovala, není tím archivem, jenž uchovává jednotlivé choreografie performerů i rekonstruktérů, a tou pamětí právě jen Nanako Nakajima a otec boxů Ong Keng Sen?

Není jednoduché si odpovědět na otázku, zda lze zázrak, jakým divadlo či tanec jsou, konzervovat a zda má opravdu smysl se o to pokoušet. Inscenace, performance, choreografie… jsou nezachytitelným patternem (opravdu ve všech významech svého slova, to jest vzorec, schéma, tvar) a touto svojí nekonzervovatelností vábí už po několik tisíciletí. O podobách tance a divadla se dočítáme z různorodých pramenů, ale otázkou je, zda právě v tom není ona magie, která i přes konkurenci virtuální reality, sociálních sítí, počítačových her a mnoho dalšího neustále přitahuje obecenstvo na konkrétní místo v konkrétním čase za konkrétními lidmi z masa a kostí. To žádný videozáznam ani krabice s indiciemi nikdy nenahradí. Neznamená to však, že z pokusů nemůže vzejít něco smysluplného nebo že by se o to archiváři jako Kyriánová či Nakajima měli přestat pokoušet.