SCeNÁRISTÉ O TBH: „ŽIVOT PROSTĚ NENÍ SERIÁL“
10. května 2022
Nový online projekt České televize TBH cílí na mladistvé publikum a sklízí řady více či méně pozitivních ohlasů. Desetidílný seriál pracuje se zažitými žánrovými klišé zahraničního teenage dramatu a pokouší se je ironicky přenést do českého prostředí. K progresivitě, kterou se TBH prezentuje, přispívá fakt, že za ním stojí parta scenáristů složená z mladých studentek a studentů FAMU. Se dvěma z nich, Jakubem Haubertem a Adélou Škvrnovou, jsme se bavili nejen o situaci panující na scéně české audiovize ohledně queer reprezentace, ale i o tom, co pro ně osobně TBH znamená a co si od něj slibovali.
Co říkáte na spoustu ohlasů, která v médiích na TBH vyšla?
Jakub: Pro mě bylo nejsilnější, když mě na sociálních sítích ohledně TBH přímo kontaktovali někteří teenage diváci. Znamená to, že k nim ten seriál nějak mluví, že se ztotožňují s postavami a silně to prožívají. To je pro mě nejlepší zpětná vazba.
Adéla: Režisérka a showrunnerka Lucia Kajánková nás připravovala na to, že ohlasů bude hodně. Je dobře, že TBH koluje v médiích, protože se dostane k více lidem. Předpokládali jsme, že i kvůli queer lince například na ČSFD úspěch mít nebudeme. Proto jsme to ale nepsali, pozitivní ohlasy na TikToku jsou pro nás relevantnější.
Jaké jsou ohlasy na TikToku?
Adéla: Vznikají tam různé fanouškovské sestřihy. Nejvíc jich mají postavy Lukyho a Pavla. Populární je i PR video Nessy, ve kterém drze odpovídá na nějakou otázku. Z toho vzniklo asi třicet videí, kde ji holky lipsincujou.
Jakub: Díky tomu, že v PR videích vystupovali herci a herečky nejen sami za sebe, ale i za postavy, se zajímavým způsobem rozšířil fikční svět seriálu. Velkou zásluhu na tom má Lucia, která se na koncepci přímo podílela. V televizi nebývá zvykem, že do propagace autorsky zasahují tvůrci. Navíc jsme upřímně překvapeni, že existuje i oficiální TikTok České televize, odvedli tam dobrou propagační práci.
Do jakého kontextu v rámci české seriálové tvorby TBH vstupuje?
Jakub: Teenage drama je v českém prostředí dlouhodobě podceňovaný a opomíjený žánr, obzvlášť v kontextu veřejnoprávní televize. Česká televize má sice stanici Déčko, která se soustředí na nejmladší, ale pak je v její produkci velký generační skok, protože pořady cílí především na starší diváky. Ale ani v rámci audiovizuální tvorby obecně u nás nevzniká moc pořadů pro mladistvé. Nebo na to jdou tvůrci jinak než TBH. Častokrát hlavní postava není teenager, ale třeba muž ve středním věku, jehož perspektivou divák vše sleduje. Mladí lidé tam sice vystupují, ale v rolích vedlejších postav, nebo dokonce antagonistů.
Adéla: Pro publikum, které my oslovujeme, ale nejsme nic nového, protože zná spoustu zahraničních seriálů, se kterými nás logicky porovnává.
Jakub: Je otázka, jestli může česká audiovize konkurovat streamovacím platformám jako Netlfix či HBO, kde neustále vznikají nové seriály s obrovským produkčním i rozpočtovým zázemím. Pak je taky otázka, jestli se čeští diváci vůbec chtějí koukat na původní českou tvorbu. Před přijetím na FAMU jsem to taky moc nedělal. Nejsou zkrátka zvyklí, že by tu pro ně vznikalo cokoliv relevantního. Hlavní přitažlivost ale může spočívat ve správné kombinaci regionální specifičnosti s příběhem, který má univerzální přesah. K Brnu nebo florbalu se čeští teenageři lépe vztáhnou než třeba k životu v luxusní angloamerické boarding school, kde se hraje ragby.
Tým scénáristů a scenáristek.
SUBVERZE ŽÁNROVÝCH OČEKÁVÁNÍ
Jak moc je finální podoba TBH ovlivněna zahraničními seriály?
Adéla: Hned na prvních setkáních jsme se bavili o seriálech, na které jsme jako teenageři koukali, a z toho jsme vycházeli. Často zazníval SKAM, Skins, Lucia třeba zmínila, že když vyrůstala, tak bylo jen Beverly Hills.
Očividně pracujete s reáliemi, které nejsou původně „české“, ale převzaté především ze zahraničních teenage seriálů: populární sportovní tým, fandící spolužačky z tribuny nahrazující roztleskávačky, střelba na střední škole, závěrečná diskotéka v tělocvičně, streamování tolerované autoritami i během hodin… Proč?
Jakub: Pohybujeme se v žánru teenage dramatu a od začátku jsme chtěli pracovat se žánrovými klišé. Třeba zařazení postav do školních skupin jako jocks nebo bitches. My je ale zároveň podvracíme tím, že tu Ameriku děláme v Brně. Žánrová topoi zasazujeme do českého prostředí, třeba florbal je unikátní česká věc. V Brně florbal hodně jede, na spoustě středních škol kluci nosí podobné sportovní oblečení. Přistupovali jsme k tomu tak, že víme, že ty seriály mají nakoukané i naše postavy. Sami se stylizují do typových postav teenage dramatu a zároveň si z toho trochu dělají srandu.
Adéla: Třeba když chce Nessa odjet z Brna, tak o sobě určitě přemýšlí jako o postavě. Říkali jsme si, že stoprocentně viděla Fish Tank a chtěla vypadnout, aby „uzavřela kapitolu svého života“.
Jakub: Když jsem byl na střední, taky jsem si představoval, že se nějaké situace odehrávají jakoby ve filmu. Problém nastává, když se pak střetneme s realitou, jako třeba postava Tondy, jehož střelecký útok měl reálné následky.
Říkáte, že podvracíte žánrová klišé. Jak to děláte?
Adéla: Často pracujeme s ironií v dialogu. Třeba když jedna postava řekne: „Jsme v posraným Brně, a ne v Americe.“
Tenhle konkrétní příklad se dost recykluje napříč rozhovory a recenzemi. Napadá vás ještě jiný příklad? Nebo pracujete s tím i jinak než v rámci dialogu?
Jakub: Lucia vědomě vedla casting „proti typu“.
Adéla: Herci nevypadají jako typičtí představitelé seriálových postav. Třeba Tom Dalecký nevypadá jako šikanátor, spíš jako takový zlatíčko. Nebo Nessu nehraje Regina George, ale Martina Jindrová, která postavu klišoidní školní bitch prohloubila.
Výchozí situace se střelbou je z našeho pohledu ironizovaná třeba tím, že se tři postavy barikádují v knihovně pomocí fatboyů. Připadalo nám to jako situace z absurdního dramatu a říkali jsme si, že si z toho děláte srandu. V dalších dílech jsou ale postavy událostmi traumatizovány nebo tak o tom alespoň hovoří. Mysleli jste to vážně?
Jakub: Jedna věc je práce s žánrovým očekáváním. Když sledujeme střelecký útok, čekáme, že se vše bude odehrávat navážno, třeba jako v polském seriálu Učitel. Chápu, že když se tohle žánrové očekávání nenaplní, může být první díl matoucí. Zároveň je ten střelecký útok prank a s tím to taky škola zamete pod koberec. I když se oficiálně „nic nestalo“, postavám chvíli trvá, než si připustí, že to na ně mělo traumatizující efekt.
Adéla: Když jsem posledně čekala na brněnském nádraží, spustil se požární alarm, byla znepřístupněna část budovy a opakovala se výzva, ať všichni neprodleně opustí budovu. Tu opustilo tak deset lidí. Dalších dvě stě přešlapovalo na místě, dělalo vtípky a nejistě se usmívalo na lidi kolem sebe. Což není v rozporu s tím, že kdyby se požár přesunul i do hlavní části nádraží a byli bychom si jistí, že jsme v ohrožení života, tak by z toho někteří byli traumatizovaní. V pilotu hrajeme s nejistotou postav, že se jim něco stane.
Nás to zajímá spíš na úrovni divácké recepce. Když se koukáš na útok, který se chvíli tváří vážně, vzápětí se ironizuje, ale následně jsou tím postavy zasaženy, nevíme, jak seriál číst.
Jakub: To zároveň zachycuje ambivalenci těchhle situací. Občas si ani ty postavy nejsou jisté tím, o co tu jde… Jestli je to joke, nebo není. Ty reakce se různí. V jednu chvíli máš strach a panikaříš. Pak se dlouho nic neděje, a tak čekáš, co bude dál. Zároveň jsi teenager a začneš si u toho vyříkávat, kdo koho miluje.
ZA DESET MINUT V TRAMVAJI
Jaký prostor měli herci při tvorbě příběhu? Měli možnost do scénáře vstupovat, nebo ho dostali hotový?
Jakub: Lucia vedla intenzivní herecké zkoušky a během castingu se o jednotlivých postavách s herci podrobně bavila. Měli hodně prostoru pro realizaci, upravovali si repliky, chtěli jsme, aby si postavy opravdu přivlastnili. Během natáčení se tak do určité míry stali pro své postavy většími autoritami než my. Ptali jsme se jich: Co by v tuhle chvíli řekl Luky? Jak by se v téhle scéně zachovala Nessa? Co si Mája myslí o Pavlovi? Chtěli jsme, aby tak trochu hráli i sami sebe. V podstatě scénář spoludotvořili.
Pod TBH je podepsaná skupina scenáristů, zodpovídal při psaní každý z vás za nějakou konkrétní linku?
Jakub: Základní princip našeho writers’ roomu spočíval v tom, že jsme všichni psali všechno. Při společném brainstormingu jsme vytvářeli bodový scénář. Jedinou zástupkyní hierarchie byla Lucia, která měla právo veta.
Adéla: V určité fázi vývoje každému přidělila nulté verze epizod a během tří hodin jsme napsali vyloženě „vomit draft“. Pak jsme si to po sobě společně přečetli, komentovali, prohazovali si díly a přepisovali je. Každý z nás tíhnul k nějaké postavě. Ve writers’ roomu jsme ale měli rozdělené, kdo kontroluje čí repliky.
Jakub: Taky jsme si za postavy chatovali, což vygenerovalo spoustu nápadů a přirozeně z toho vyplynulo, kdo se víc zaměřoval na některou z postav.
A byli jste to vy, kdo zvolil krátký formát, nebo vám Českou televizí byly dány mantinely?
Jakub: Než jsme se do projektu zapojili, měla Lucia hotový námět a nahozené jednovětné obsahy deseti epizod. Už od počátku to koncipovala pro otevřenou výzvu České televize, která hledala obsah vhodný pro online platformu.
Adéla: Česká televize pak v podstatě očekávala, že naplníme prezentované zadání.
Čím je krátkometrážní formát pro TBH výhodný?
Jakub: Je údernější a lépe se u něj drží pozornost. Jednu epizodu TBH můžete zkouknout třeba za deset minut někde v tramvaji na mobilu. Čtyřicetiminutové díly by si nikdo po cestě nepustil. Taky je výhodné, že je součástí online prostoru, což znamená, že na rozdíl od lineárního vysílání jako scenárista nemusíte myslet na to, kdo v konkrétní hodinu kouká na televizi. Čas vysílání by ovlivnil i scénář. Nemuseli jsme například vymýšlet linku pro čtyřicátníky, kteří by se na to doma dívali v sobotu odpoledne se svými dětmi. Takhle to bylo svobodnější a my jsme se mohli soustředit na užší cílovou skupinu.
Cítili jste nějaká omezení nebo tlak od České televize? Respektive podléhali jste v nějakém ohledu autocenzuře?
Jakub: Myslím si, že na poměry České televize jsme měli poměrně velkou svobodu.
Adéla: Vůbec nekontrolovali vulgarismy ani jazyk celkově. Jindy ve veřejnoprávních médiích škrtnou za jednu p*** pět volů.
Jakub: Pokud vím, tak jediný kompromis TBH bylo předabování Nessiny repliky „Dokud si nekouříte č*****, tak v pohodě“ na „Dokud si nedáváte blowjoby…“. Že jsme nemuseli myslet na jazyk, je fakt nadstandard.
MULTIPERSPEKTIVNÍ VYPRÁVĚNÍ
Když jste začali na TBH společně pracovat, co jste si od toho slibovali?
Jakub: Větší čerstvost. Sdíleli jsme zkušenosti z našich středních škol, na co jsme v té době koukali a jaká tvorba nám chyběla. Pro mě byla zásadní otázka queer reprezentace ve veřejnoprávní televizi. Přišlo nám super mít v prvních několika minutách gay kiss. To je statement! Celkově jsem doufal, že se na to budou dívat i lidi z malých měst, kteří se třeba cítí sami a kteří se teď budou mít k čemu vztahovat.
Adéla: Navíc se moc často nestává, že má člověk v prváku takovou pracovní příležitost. Ještě v České televizi, to je luxus. Teď už jsem zaregistrovaná jako tvůrce na ČSFD (smích).
Jaká témata kromě zmíněné queer reprezentace TBH otevírá?
Jakub: Obecně mi přijde důležité téma outsiderství. Skoro ve všem, co píšu, se snažím být na straně outsiderů. Sám jsem jím v životě častokrát byl. A ještě k těm queer tématům: v kontextu české tvorby není skoro vůbec reprezentovaná bisexualita. Proto jsem strašně rád za postavu Lukyho.
Adéla: Já ráda píšu o vztazích mezi holkami, ať už romantických, nebo ne. Interakce mezi Nessou a Májou ukazuje, že holčičí kolektivy nemusí být jen toxické, ale že se můžou vzájemně podporovat.
Je nějaký z příběhů postav ten hlavní? Pro nás byl hodně výrazný příběh Tondy.
Adéla: Tonda je spíš než hlavním hrdinou aktivní silou, která uvede dění do pohybu. Hlavní postava je asi každá, která má svůj díl.
Jakub: Hodně jsme se bavili o mediálních i fikčních narativech kolem school shooterů… Často se stává, že když se na škole stane střelecký útok, píše se o tom střelci více než o obětech. V nejhorším případě to může dokonce rozpoutat vlnu střeleckých útoků, protože to těm „outsiderům“ dá příležitost se k něčemu vztáhnout, vnímat se takřka „hrdinsky“. Způsob vyprávění těchto příběhů je tak naprosto zásadní. Rozhodně jsme nechtěli heroizovat střelce, ani střelbu ve škole podávat jako „návod“. Proto jsme sledovali především důsledky, které Tondovo jednání mělo na ostatní postavy, a příčiny, jež ho k němu vedly. Různé úhly pohledu a multiperspektivita je pro TBH klíčové. Stejně tak empatie.
Trochu se nabízí otázka, co říkáte na březnový útok s mačetou?
Adéla: Prohodila jsem o tom pár slov s Lucií, ale říkali jsme si, že to není důsledek naší práce.
Tak jsme to ani nemysleli…
Jakub: Už Aristoteles v Poetice píše, že literatura je filozofičtější než historie, protože na rozdíl od ní nevypovídá o tom, co se stalo, ale o tom, co by se stát mohlo. V TBH jsme se snažili poukázat na to, že střelecký útok je něco, co by se stát mohlo. Ten případ to bohužel potvrdil. Ale je samozřejmě hrozné, že se to stalo.
GENERACE TBH
Vraťme se k té multiperspektivitě. „Při stavění linek a světa jsme vycházeli právě z brainstormingu nad svými vlastními zkušenostmi,“ říká režisérka a scenáristka Lucie Kajánková. To nás vede k otázce, jestli jde tedy o generační výpověď vás, scenáristů, kteří píší o tom, jaká byla jejich středoškolská zkušenost, nebo jste se pokusili primárně zachytit, jak to na střední vypadá dnes?
Adéla: Já jsem byla čerstvě po maturitě. Za mě šlo hlavně o ten pocit, který jsem ze střední měla. Inspirovali jsme se ale i konkrétními situacemi, které se nám staly.
Jakub: Kromě toho jsme se bavili i s herci o jejich zkušenostech ze střední. Nevnímám to ale jako generační výpověď autorů, některé věci jsou stálé. Šikana se bohužel děje bez ohledu na sociální sítě. Vadí mi generalizace a škatulkování pojmenováními generace X nebo generace Y… Neusilovali jsme o generační výpověď. Jsem na rozpacích z recenzí, které mají tendenci seriál poměřovat realitou. Recenzenti se například pohoršují nad tím, že střední škola, na kterou sami chodili, vypadala jinak. Je jasné, že každý má jiný zážitek, ale škola zobrazená v TBH je součástí fikčního světa. Život prostě není seriál.
Zároveň s určitou generací pracujete. Seriál údajně vznikal i na základě rešerší prováděných pomocí speciálních dotazníků přímo mezi cílovým publikem na vybraných školách. „Ptali jsme se na hudební vkus, vztahy, školu i dost intimní otázky, navíc také přímo na dějové situace, které už jsme měli postavené,“ říká Kajánková. Na kolika školách jste byli, s kolika studenty jste zhruba mluvili? Museli jste scénář hodně upravovat?
Jakub: Od začátku bylo domluvené, že budeme mít zajištěnou rešerši od České televize. Z původního plánu navštěvovat školy sešlo kvůli covidu. Dotazníky nám vyplnili studenti a studentky z různých škol po celé republice. Bavili jsme se třeba i s teenagery, které sami známe, s mladšími sourozenci, i někteří herci v době natáčení chodili na střední školy různě po republice. Nicméně jsme scénář na základě dotazníků zásadně neměnili, spíše nám potvrdil, že naše směřování bylo správné.
Například soundtrack TBH má ale blíž k hudbě, kterou jsme poslouchali, když jsme byli na střední my [v letech 2010–2017, pozn. aut.], než to co poslouchají středoškoláci dnes.
Jakub: To je zase trochu generalizace. Spousta středoškoláků tuhle hudbu stále poslouchá nebo trenduje i na TikToku. Naše postavy to poslouchají, herci si za ně dělali i playlisty na Spotify. Kdybychom tam dali třeba rap, tak se tonálně i stylově ocitneme někde jinde a dojde k výraznému posunu.
K jakému?
Jakub: Bylo by to drsnější. Osobně proti rapu vůbec nic nemám. Naopak! Ale když jsme ve filmu, váže se k němu dost specifická sociální příznakovost. Nemuselo by se to dobře snést s povahou našich hlavních postav. Na Lukyho je to moc hrubé, na Máju moc macho. Nepochybuju ale, že rap poslouchá někdo z bitchez nebo florbalistů. O tom žádná.