Zánik velkého logu a ztráta duše

21. února 2019

Zdroj: WIkimedia Commons

„Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa.“
Ludwig Wittgenstein

S tím, že žijeme v redukci a že to, co pojímáme a co jsme schopni myslet, je omezené, se musíme neustále vyrovnávat, ale čeho je moc, toho je… Ve světě, který je definován řečí, není třeba přispívat k její stigmatizaci – té se přitom můžeme dopustit hned dvěma způsoby. První z nich představují snahy o preskripci, respektive restrikci: Co by znamenalo nové jazykové nařízení? Nedávno českou společností prošuměl potenciální návrh jazykového zákona, nicméně podobné kreace (mající za úkol vyřešit zdánlivé problémy neuskutečnitelným podmaněním jazyka) nás pouze odvádějí od skutečnosti, vedou nás v ramena úvah, kde důležité vysychá.

Jistě, není třeba jazyk „prznit“, zneužívat jej a lámat, ale nakolik se tomu vyhneme snahou jazyk předepsat? Restrikce jazykového fondu představuje narušení bohatství a možností. Pravá otázka zní: „Co je to řeč?“ Jakmile se takto zeptáme, vynoří se před námi druhý způsob stigmatizace.

Ostře se ohrazuji proti konceptu, že jde o pouhou množinu slov, kterou lze za určitého stupně námahy poskládat do obsáhlejších celků. Nebezpečí této představy spočívá v tom, že vrhá dlouhý stín na komplexní postavení, které řeč zaujímá v procesu budování identity jedince, a tedy i společnosti.

Řeč je především kódem – kulturním artefaktem i hybatelem. Je proti její přirozenosti preparovat takzvané spisovné výrazy a proti nim přes slepé zrcadlo stavět „nespisovná slova“. Užívání jazyka, natožpak krásná řeč, není nutně založeno na „vyšších“ a „nižších“ jednotkách, dokonalost řeči není utvářena kodifikacemi. Krásná řeč není nikterak vzdálena lásce, a tu vzývá celý svět. Krásné tělo a krásná řeč na Zemi koexistují jakožto dvojice, jež nám umožňuje „vzdálený přístup“ k vyššímu, substituuje to, po čem toužíme doopravdy, od čeho se ale neustále lidsky odvracíme. „Duše se prostřednictvím řeči vztahuje k pravému jsoucnu,“ vykládají se tradičně Platónova slova. 

Dnes je ale řeč běžně redukována na médium konvencionalizovaných sousloví a vět – jak často si stěžujeme na prázdná slova? Právě ona jsou produktem fosilizace, ovšem nikoli jazyka či řeči,  nýbrž samotných uživatelů. Není možné stěžovat si na řeč, neboť ač je to nástroj, nejde o kružítko s obroušenou tuhou. Řeč, užívání jazyka, je druhem koketérie významů v kontextech, erotická hra s potenciálem moci. Že tato moc zůstává v potenci, je dáno především neporozuměním – nahlížet tuto schopnost pravdivě by přesto mělo být úkolem, jaký by si měl vytyčit každý, kdo přemýšlí. Není náhoda, že myšlení a řeč jsou již po tisíce let spjaty s něčím tak grandiózním, jako je duše – kupříkladu sv. Augustin je přesvědčen o nesmrtelnosti duše na základě existence nauky, jež zakládá myšlení. Jistě je nauka i v řeči, a ta je tedy stále, nauka v ní však zdaleka není vším, čím řeč je. Otázka řeči je zároveň tázáním po identitě, osobnosti.

V Krizi identity Václav Havel výstižně podotýká: „Člověk zapletený do ‚samohybné‘ společenské struktury se proměňuje v její molekulu s jejími znaky, to znamená, že ztrácí svou tvář, vůli i jazyk a stává se jakousi materializovanou frází; zvyká si na svou manipulaci a posléze se s ní vnitřně identifikuje, čímž se opět vzdává sám sebe.“ Samohybná struktura, v níž člověk aktivně nenaplňuje své možnosti, neboť k takovému jednání nenachází dostatečnou motivaci, stojí v pozadí coby esence, která nás v jistém smyslu předchází a tím míří proti aktivně utvářené identitě.

Představu duše můžeme odmítnout, pokud se nám zachce – nezavrhujme ale jazyk. Žijeme v domnění, že tento pojem zahrnuje gramatiku, stylistiku, pravopis a tak dále, a co do stavebních prvků je s tím třeba souhlasit – jsou to ovšem jen některé rozměry jazykového systému. Pokud nejsme schopni vidět za hranice lingvistických disciplín, nepřehlížíme něco? Mořit se s čárkami, středníky a vedlejšími větami je dobré možná tak pro učitele na druhém stupni. Přemýšlet o jazyku jako o mytickém stvoření vlastního života se může zdát směšné, zůstává ale činností osvobozující.

„Člověk uchopil svět způsobem, kterým ho defakto ztratil, podmanil si ho tak, že ho zničil (jako ten vědec, co zabíjí živočicha, aby se mu nemrskal pod mikroskopem),“ pokračuje Havel.

Uchopujeme-li, pak myslí, řečí – volme tedy nejen správný předmět zájmu, ale zároveň, a to snad spíš, svou řeč zodpovědně, jako individualita ve světě, v němž jsme svou řečí. A když už je řeč pod mikroskopem, jen ji přidržme a buďme rádi, pokud se nám mrská. Víme, že žije.