Zpěv, tanec a rozklad tradiční rodiny: Muzikál Fun Home obstojí i před divadelními fajnšmekry
21. června 2023
Plzeňské Divadlo J. K. Tyla má už přes rok na repertoáru inscenaci kvalitního broadwayského komorního muzikálu Fun Home, přesto jako by si tuzemská divadelní kritika zatím tohoto záslužného dramaturgického počinu nevšimla. Dlouhodobé přehlížení tohoto žánru je snad dědictvím devadesátých let s jejich boomem komerčních muzikálů, které se v očích divadelních fajnšmekrů staly téměř synonymem nevkusu. Fun Home je ale docela jiný příběh.
Doby, kdy byly inscenace současných zahraničních muzikálů pouze vzácnými úkazy na české muzikálové scéně, jsou snad již dávno pryč, výčet recentně uvedených titulů (leckdy jen několik let po premiéře na Broadwayi či West Endu) stabilně roste, i přesto se však zdá, jako by česká muzikálová dramaturgie neustále přešlapovala na místě.
Stojí za tím více důvodů: od náročných podmínek pro získání práv ke skutečně kvalitním titulům přes vyrovnávání se s nedávnou stagnací muzikálové dramaturgie, která musí stejnou měrou splácet staré dluhy (např. dlouhodobé přehlížení děl Stephena Sondheima) jako podporovat současnou českou tvorbu, až po nezájem českého diváka, který preferuje osvědčené tituly s osvědčenými tvářemi populárních zpěváků a herců.
Je tak velmi vítané, když se na prkna českého divadla dostane recentní komorní broadwayský muzikál, ačkoliv mu hrozí, že zůstane stranou diváckého zájmu. Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo poprvé v únoru loňského roku broadwayský muzikál Fun Home, suverénní uměleckou výpověď o rozkladu tradičních rodinných schémat i hledání vlastní identity.
Hledání identit napříč generacemi
Jeanine Tesori, nejuváděnější a nejuznávanější americká skladatelka pro hudební divadlo současnosti, napsala Fun Home spolu s libretistkou a textařkou Lisou Kron. Na broadwayská prkna se muzikál dostal v roce 2015 a získal pět cen Tony včetně té hlavní (Best Musical). Námětem díla je oceňovaný stejnojmenný komiks Alison Bechdel – niterné líčení vztahu dcery a otce v kulisách opečovávaného koloniálního domu, jehož nabílené trámy uvnitř ukrývají trouchnivějící rodinné vztahy. Výrazným motivem příběhu, který je v originální knižní verzi prošpikovaný řadou aluzí na světovou literaturu, je (ne)přijetí vlastní homosexuální orientace – jak u tatínka Bruce, tak u Allison, která v průběhu komiksu i muzikálu prochází vlastním coming outem. Nevětšinová sexuální orientace se stává nejen identitární, ale i generační otázkou, a dává tak námětu zdroj tření a potenciálního konfliktu.
Muzikál má retrospektivní a nelineární narativní strukturu: východiskem a ústřední postavou je sama autorka Alison Bechdel, asi čtyřicetiletá spisovatelka, která se snaží formou komiksu postihnout historii svého vztahu s otcem, který nedávno zahynul pod koly kamionu (přičemž okolnosti jeho smrti nejsou zcela objasněné). Ohledává tak možné motivace, které postavám dříve mohly zůstat skryté, a snaží se příběh své rodiny znovu získat pro sebe a vyrovnat se skrze něj s životní ztrátou. Nejedná se o všeobjímající generační výpověď či apel, jak tomu u queer děl nezřídka bývá, všechno zde neustále směřuje směrem zpátky – zpátky k opečovávanému domu, rodině, zpátky k vnitřnímu prožívání hrdinky.
Muzikálová forma se pro tyto účely ukazuje jako mimořádně vhodná; hudební čísla se tu místy stávají koncentráty a katalyzátory emocí, místy zase účinně posouvají děj. Autorka libreta Lisa Kron, původním povoláním herečka, dokázala muzikál vystavět s důrazem na vnitřní život postav a s širokými možnostmi výkladu jejich motivací.
Plzeňskému souboru na míru?
Plzeňské divadlo se muzikál správně rozhodlo uvést na Malé scéně, v blackboxu, který umožňuje intimní kontakt s divákem. Inscenace, která je prvním českým uvedením, využívá překlad Hany Novákové (taktéž překladatelka v Plzni uváděného Sondheimova Sweeneyho Todda). Její překlad je věrný originálu, přirozený v činoherních pasážích a zpěvný. Mohla by se mu vytknout snad jen přílišná spisovnost v textech písní a opomenutí některých jazykových hříček originálu (včetně dvojsmyslu FUN home vs. FUNeral home v názvu).
Pro každou z několika málo postav komorního příběhu našla plzeňská inscenace představitele mezi kmenovými herci souboru, což je samo o sobě pozoruhodné. Jejich výkony jsou mimořádně vyrovnané, herci spolu ladí jak v náročných vícehlasech, tak v leckdy vypjatých činoherních scénách.
Lucie Dolejšková svým naléhavým, razantním projevem přesvědčivě a plasticky vypointovala postavu matky Helen jako skutečnou oběť otcovy nevyjasněné homosexuality, síť marně držící rozklíženou rodinu pohromadě. Jejím partnerem v roli tatínka Bruce je jako vždy technicky brilantní a spolehlivý Josef Hruškoci. Jistá počáteční odtažitost jeho projevu bere za své v závěrečné scéně, kdy se k němu blíží onen osudný kamion, a dramatický efekt tohoto momentu právě proto nemohl být silnější.
Centrální postava Alison je rozdělena mezi tři herečky různého věku, přičemž všechny tři precizně ztvárňují charakter nejprve zvídavé, později sebe sama hledající, až nakonec hořce bilancující komiksové autorky.
Zapojení dětských herců v Plzni tradičně funguje dobře, jak dosvědčuje nejen úspěšná inscenace Billyho Eliotta. Jak malá Alison (Markéta Jindrová), tak její ještě menší sourozenci se na jevišti pohybují suverénně, výborně zpívají a jejich postavy jsou vystavěny stejně pečlivě jako u jejich dospělých protihráčů. Ema Karpeles jako teenage Alison zaujme osobitým humorem i brilantní hlasovou kontrolou i ve velmi náročných pasážích. Skvěle hlasově i typově obsazená je i výborně zpívající nejstarší Alison Eva Staškovičová.
Domečky, stromečky a telegrafní dráty
Problematické je rozdělení drobných mužských rolí – objektů Brucova zájmu – mezi tři herce (jako vždy spolehliví a osobití Dušan Kraus, Pavel Klimenda a Pavel Režný), které se sice asi dá vysvětlit snahou obsadit co nejvíce talentovaných členů domácího souboru, ale jinak nemá hlubší opodstatnění. V původní broadwayské produkci jsou tyto role po smyslu vyznění díla ztvárněny jediným hercem.
Vnucuje se otázka, zda k rozdělení nedošlo jen proto, aby měla režie k dispozici co nejvíce „rukou“ na spíše zbytné a samoúčelné momenty, jako jsou hemžení po scéně během předělů děje nebo zcela postradatelná promenáda namalovaných stromečků během scény jízdy v autě. To samé se zopakuje během stěžejního duetu Bruce a dospělé Allison Telephone Wires (jen se stromečky poměrně neinvenčně vymění za telegrafní sloupy), zde už zhruba pětiminutové klopýtání se sloupy působí vyloženě trapně. Matoucí je kostýmování, kdy jsou herci během těchto přechodů a sborových akcí oblečeni stejně, jako když hrají svoje postavy.
Podobné ojedinělé schválnosti bohužel devalvují jinak solidní režijní práci. Režisér Lumír Olšovský opět dokázal svou zručnost zejména v momentech, kdy se soustředí na precizní práci s herci (včetně dětských), dovede skvěle vystavět herecké akce a obdařit je patřičnou naléhavostí i humorem. V okamžicích, kdy se ale snaží pracovat s nadsázkou nebo zkratkou, se nezřídka lapí do pasti vlastní nedůslednosti. Herci například drží v rukách někdy skutečné, někdy komiksově pojaté, jindy imaginární rekvizity bez jakéhokoliv čitelného záměru. Samotné komiksové principy, k nimž se režie i scénografie odkazuje, sice zdánlivě prostupují inscenaci, ale pouze vnějškově, neinvenčně; kromě ojedinělých gagů se se zákonitostmi komiksu vůbec nepracuje.
Problematická je i scéna Andrey Pavlovičové (byť vizuálně krásná). Proti hlavnímu záměru učinit onen Fun Home ústředním prvkem dekorace nelze nic namítat, ale v okamžicích, kdy majestátní komiksově stylizovaná dekorace najednou zastupuje jiná prostředí (třeba newyorský byt, kde Bruce s dětmi přespává během jedné ze svých eskapád), se celý režijně-scénografický koncept stává matoucím. Dům se také nijak neproměňuje, ač jsou jeho proměny předepsány textem i předlohou. Nedůsledná je i práce s projekcemi.
Hudba muzikálu je sofistikovaná, a přitom užívá poměrně úsporné vyjadřovací prostředky. Její promyšlená motivická sevřenost buduje dramatické napětí a komunikuje nelineární tematické návraty napříč dílem. Vrcholným číslem je píseň matky Days and Days, kombinující zmiňované návraty příznačných melodických útvarů s emočně nosným základním tématem; vytváří strukturou promyšlený, účinkem nesmírně sugestivní útvar. Hudební čísla nemají hitový potenciál, ale jsou melodicky vynalézavá, výtečně komunikují myšlenky i emoce a jsou vždy perfektně dramaturgicky zapojena do celkového tvaru.
Fun Home se (zatím) nestal diváckým hitem, což je s jeho kvalitami zarážející, ale příznačné pro další faktory: nejedná se o masově oblíbené téma nebo námět, navíc se jedná o zřetelně queer muzikál, také nelineární vyprávění není něčím, s čím by se muzikálové obecenstvo běžně setkávalo a hudba není repetitivním vývarem chytlavých hitů (na rozdíl třeba od divácky úspěšných muzikálů Andrewa Lloyd-Webbera). Fun Home možná nemusí oslovit některé fanoušky mainstreamového muzikálu, ale může k oblibě žánru přivést jeho odpůrce, kteří za označením muzikál automaticky vidí pustou komerci. Nebanalizuje, neschematizuje, zároveň svou hlubokou emocionalitou působí neuvěřitelně sugestivně.
Fun Home. Hudba: Jeanine Tesori. Libreto a texty písní: Lisa Kron. Námět: Alison Bechdel. Český text: Hana Nováková. Režie, lighting design: Lumír Olšovský. Hudební nastudování a dirigent: Pavel Režný. Dramaturgie: Pavel Bár. Scéna a kostýmy: Andrea Pavlovičová. Choreografie: Pavel Klimenda. Asistent režie: Tereza Topičová. Sound design: Matouš Pilný. Herci a herečky: Eva Staškovičová, Ema Karpeles, Viktorie Vítová, Markéta Jindrová, Silvie Kropáčová, Jozef Hruškoci, Lucie Dolejšková, Robin Beneš, Tobiáš Freja, Tadeáš Prokop, Jáchym Karhánek, Kateřina Tafatová, Pavel Klimenda, Dušan Kraus, Pavel Režný. Orchestr muzikálu Divadla J. K. Tyla.
Autorkou fotografií je Martina Root.