Ponory, sestupy, víry: sousedé podzemí

22. června 2023

Tři poetiky, svébytné, zcela nepodobné a každá si umanutě hledí svého. Zájem upřený zcela k hmotě básně, k materiálu poskytuje každému z vybraných autorů možnost vyvázat se z jakéhokoli nároku jednoznačnosti, svádění ke smyslu, pointy. Je znát, že žádný z nich nenastavuje zpětné zrcátko pro publikum, ale místo toho se vrhá do textu a nechává se jím unést, proměnit a nakonec vyplavit. Pásmo, pro které tento výběr připravuji, je svázané tématem podzemí – není právě podzemí nezjevnost? Jen tu a tam vyvře na povrch, ale jinak zůstává tajemně samo v sobě. Kateřina Konrádová sestupuje do proluky hodiny nad ránem, v níž se časy a prostory bytu zjevují a přimykají, spící tělo nesmírně těžkne, ale odkud? Kam? Co teď? ptá se ten, kdo byl vytržen ze spánku ještě před čtvrtou ráno a téhle hodině teď musí svědčit. Lubomír Tichý dobře chápe tíhu slova, které jako by vedlo stejnou měrou k úleku jako ostychu – nicméně zcela nevyhnutelnému. Ponor do sklepa, do nory, na dno řeky; ničemu tady nerozumíme, říká a už ho to unáší, už ho lapají nejdrobnější pohyby prostoru i člověka. Čistý, téměř mimoděčný průzor, kde se nakonec odehraje všechno. Nakonec imaginativní víření Robina Hrušky, osvobozený jazyk bez zábran otevírá všechny možnosti, všechny otázky. Nezřejmý útvar básně v próze, pohyblivého obrazu, mikropovídky sám o sobě provokuje a nárokuje si zvláštní pozornost. Hlasy a promluvy, jejich mísení a modality, drobné črty konkrétna posilují vědomí celistvosti a plnosti Hruškových textů, které jsou daleko víc než samoúčelný experiment, daleko víc než pečlivě zkonstruovaná hra se čtenářem.

Klára Krásenská

Kateřina Konrádová

16.1.2022 mezi 3. a 4. ráno

zpod mrtvýho ramene

hvízdne měch to vyhaslá plotna

švidrá do tmy

je časně

a netknutý měsíc

ve vlažný soli koupaný teď chladne hýbe se přimyká

k zšedivělým betonovým dunám k záhybům

tučných obrazců

k polámaným jazykům

 

vstáváš

a ze stropů potažených zeminou

drolí se

jakejsi stříbřitej prach sedlina z kožichů

jakejchsi usedlíků před náma

zaštěkali

i se svými pachy vloudili se

do potrubních šacht dřezů výdutí linolejí všelijakých

střívek pod proudem

odtékají

a v ruce ukradených pár vlasů

svírají na cestu sbohem pa komusi ne nám

teď šeptem vrní

zpod mrtvýho ramene tu mrtvou tíhu včerejšího polaskání

 

co teď–leháš si

směješ se skrz pálení na tváři cukernatou polevu jen ty víš

že zahryznutím v pěně

může se

získat čas počítat zase odzpátku

sedm

sedm a půl šest

pět čtyři

a tři

Lubomír Tichý

***

vcházíme s vědomím hniloby

ještě jako otec a syn 

záhy nás strop zarovnává 

lesknoucí záhyby plodů

rez odstavených čerpadel  

bříška sloupnutá omítkou

ničemu tady nerozumíme 

ale zatímco jsou ruce zanořené v bednách 

všechno to mlčky probíráme

na závěrečném schodu 

zakrýváš vydechnutím pochybnost 

co vynést na světlo


nora

při doteku klaviatury letmá vzpomínka:

jezevec

žije pomalý život v norách

zbožňuji ho a doufám

že ho nikdy nespatřím

musel bych si ho vyfotit


naleziště 

zastavujeme ještě před otevřenou závorou 

(co kdyby říká otec)

bereme si zahradní rukavice a motyčky

metabazit typu pojizeří okupuje dna 

vydáváme se proti proudu

vyhlížíme lesklé podlouhlé kusy

s rostoucí výškou stoupají nálezy 

klekám si motyčkou nadzvedávám kameny

na břehu otec štípe 

vypadal dobře ale moc se drolí  

v bílých pytlích je nosíme do auta

vedle dalších kamenů necháváme schnout na dvoře

převážíme je do archeoparku

do venkovní expozice 

stačí počkat

až je opět spláchne voda

Robin Hruška

leopoldovi se nepřiznám, to bůh chraň mě i moje tři děti, leopold je drzý panáček co já bych se jemu a jeho třem dětem přiznával, však co vonvoto beztak nestojí a nikoho tohle nebaví pošlete nás domů všechny vypněte mi mobil já už se nechci nikam dívat nikdy se nebudu nikam dívat. nechci se už nikdy nikomu zamlouvat jako vhodný kandidát do prezidencké kuchyně chrambů vždyť jábychtotam všecko zkazil a pamprezent by si stěžoval a možnábyse i pozracel v přímém přenosu. noa cojbytobyla pani prezintka to by byla teprc vžunda ale lidé by mě neměly rády říkaly by hele pane kuchaři vy nám děláte odstudu je to sranda to jo vidět jak stát zvrací z vysokých pozic ale vona ta odstuda sahá až do globárních končin tuhle se nám smál jeden francouzec a jeden bangladešník, čest jim za to já se směju taky ale oni nás ve světě maj za poblifuky panekuchař. uvařte jim někdy obečejnou polívku s kapáním to snad nezkazíte a prezenckej žaludek si počmachtá jenomže jakseznám zase tam dám málo kopretin a trochu moc lobelky a hořtice ajaj hned bych si přes prsty klepnul no budu chodit kanálama tak teď moment nesplachujte pani prezintko.

*

bybyby měla měkký bílý boty a smrákalo se. hnala se za představou točitého schodiště, zakopávala a pak ji řekli, moc dobře to bybyby zvládáte, rádi bychom vás viděli nabít si držku. od října budete dohlížet na celé oddělení.

bybyby se toho chopila s vervou jak žádný jiný a osmého listopadu její brada zazvonila o zábradlí v šestém patře.

*

hlemýžděm jsem nikdy být nechtěl. vymetat koberce, plížit se prachem vstříc smrti, snídat jablka. jako hlemýžď bych si mohl dovolit mít oboupohlavní vztah a večer potom na pivo. plazil bych se vlastní slinou až doprostřed, do mělké podrážky paní Ilony Lehonínské, která tudy v neděli ráno běhá.

Previous
Previous

Počátky Kratochvílení divadla Continuo: Vytvářet rámce, ve kterých se může něco stát

Next
Next

Zpěv, tanec a rozklad tradiční rodiny: Muzikál Fun Home obstojí i před divadelními fajnšmekry