Ponory, sestupy, víry: sousedé podzemí
22. června 2023
Tři poetiky, svébytné, zcela nepodobné a každá si umanutě hledí svého. Zájem upřený zcela k hmotě básně, k materiálu poskytuje každému z vybraných autorů možnost vyvázat se z jakéhokoli nároku jednoznačnosti, svádění ke smyslu, pointy. Je znát, že žádný z nich nenastavuje zpětné zrcátko pro publikum, ale místo toho se vrhá do textu a nechává se jím unést, proměnit a nakonec vyplavit. Pásmo, pro které tento výběr připravuji, je svázané tématem podzemí – není právě podzemí nezjevnost? Jen tu a tam vyvře na povrch, ale jinak zůstává tajemně samo v sobě. Kateřina Konrádová sestupuje do proluky hodiny nad ránem, v níž se časy a prostory bytu zjevují a přimykají, spící tělo nesmírně těžkne, ale odkud? Kam? Co teď? ptá se ten, kdo byl vytržen ze spánku ještě před čtvrtou ráno a téhle hodině teď musí svědčit. Lubomír Tichý dobře chápe tíhu slova, které jako by vedlo stejnou měrou k úleku jako ostychu – nicméně zcela nevyhnutelnému. Ponor do sklepa, do nory, na dno řeky; ničemu tady nerozumíme, říká a už ho to unáší, už ho lapají nejdrobnější pohyby prostoru i člověka. Čistý, téměř mimoděčný průzor, kde se nakonec odehraje všechno. Nakonec imaginativní víření Robina Hrušky, osvobozený jazyk bez zábran otevírá všechny možnosti, všechny otázky. Nezřejmý útvar básně v próze, pohyblivého obrazu, mikropovídky sám o sobě provokuje a nárokuje si zvláštní pozornost. Hlasy a promluvy, jejich mísení a modality, drobné črty konkrétna posilují vědomí celistvosti a plnosti Hruškových textů, které jsou daleko víc než samoúčelný experiment, daleko víc než pečlivě zkonstruovaná hra se čtenářem.
Klára Krásenská
Kateřina Konrádová
16.1.2022 mezi 3. a 4. ráno
zpod mrtvýho ramene
hvízdne měch to vyhaslá plotna
švidrá do tmy
je časně
a netknutý měsíc
ve vlažný soli koupaný teď chladne hýbe se přimyká
k zšedivělým betonovým dunám k záhybům
tučných obrazců
k polámaným jazykům
vstáváš
a ze stropů potažených zeminou
drolí se
jakejsi stříbřitej prach sedlina z kožichů
jakejchsi usedlíků před náma
zaštěkali
i se svými pachy vloudili se
do potrubních šacht dřezů výdutí linolejí všelijakých
střívek pod proudem
odtékají
a v ruce ukradených pár vlasů
svírají na cestu sbohem pa komusi ne nám
teď šeptem vrní
zpod mrtvýho ramene tu mrtvou tíhu včerejšího polaskání
co teď–leháš si
směješ se skrz pálení na tváři cukernatou polevu jen ty víš
že zahryznutím v pěně
může se
získat čas počítat zase odzpátku
sedm
sedm a půl šest
pět čtyři
a tři
Lubomír Tichý
***
vcházíme s vědomím hniloby
ještě jako otec a syn
záhy nás strop zarovnává
lesknoucí záhyby plodů
rez odstavených čerpadel
bříška sloupnutá omítkou
ničemu tady nerozumíme
ale zatímco jsou ruce zanořené v bednách
všechno to mlčky probíráme
na závěrečném schodu
zakrýváš vydechnutím pochybnost
co vynést na světlo
nora
při doteku klaviatury letmá vzpomínka:
jezevec
žije pomalý život v norách
zbožňuji ho a doufám
že ho nikdy nespatřím
musel bych si ho vyfotit
naleziště
zastavujeme ještě před otevřenou závorou
(co kdyby říká otec)
bereme si zahradní rukavice a motyčky
metabazit typu pojizeří okupuje dna
vydáváme se proti proudu
vyhlížíme lesklé podlouhlé kusy
s rostoucí výškou stoupají nálezy
klekám si motyčkou nadzvedávám kameny
na břehu otec štípe
vypadal dobře ale moc se drolí
v bílých pytlích je nosíme do auta
vedle dalších kamenů necháváme schnout na dvoře
převážíme je do archeoparku
do venkovní expozice
stačí počkat
až je opět spláchne voda
Robin Hruška
leopoldovi se nepřiznám, to bůh chraň mě i moje tři děti, leopold je drzý panáček co já bych se jemu a jeho třem dětem přiznával, však co vonvoto beztak nestojí a nikoho tohle nebaví pošlete nás domů všechny vypněte mi mobil já už se nechci nikam dívat nikdy se nebudu nikam dívat. nechci se už nikdy nikomu zamlouvat jako vhodný kandidát do prezidencké kuchyně chrambů vždyť jábychtotam všecko zkazil a pamprezent by si stěžoval a možnábyse i pozracel v přímém přenosu. noa cojbytobyla pani prezintka to by byla teprc vžunda ale lidé by mě neměly rády říkaly by hele pane kuchaři vy nám děláte odstudu je to sranda to jo vidět jak stát zvrací z vysokých pozic ale vona ta odstuda sahá až do globárních končin tuhle se nám smál jeden francouzec a jeden bangladešník, čest jim za to já se směju taky ale oni nás ve světě maj za poblifuky panekuchař. uvařte jim někdy obečejnou polívku s kapáním to snad nezkazíte a prezenckej žaludek si počmachtá jenomže jakseznám zase tam dám málo kopretin a trochu moc lobelky a hořtice ajaj hned bych si přes prsty klepnul no budu chodit kanálama tak teď moment nesplachujte pani prezintko.
*
bybyby měla měkký bílý boty a smrákalo se. hnala se za představou točitého schodiště, zakopávala a pak ji řekli, moc dobře to bybyby zvládáte, rádi bychom vás viděli nabít si držku. od října budete dohlížet na celé oddělení.
bybyby se toho chopila s vervou jak žádný jiný a osmého listopadu její brada zazvonila o zábradlí v šestém patře.
*
hlemýžděm jsem nikdy být nechtěl. vymetat koberce, plížit se prachem vstříc smrti, snídat jablka. jako hlemýžď bych si mohl dovolit mít oboupohlavní vztah a večer potom na pivo. plazil bych se vlastní slinou až doprostřed, do mělké podrážky paní Ilony Lehonínské, která tudy v neděli ráno běhá.
