Litera za překladovou knihu: Pro milovníky historie i lovce žraloků

5. dubna 2019

Říct, že se jedná o přehlíženou profesi, se dá prakticky o všem. Nicméně v rámci „okopávání si vlastního záhonku“ si dovolím tuhle frázi použít na řemeslo překladatelské. Po vyjmenování bratří Medků, Jana Kantůrka a Martina Hilského začne velká část čtenářského publika tápat. Stejně tak si málokdo uvědomí, že Levné knihy jsou někdy levné z určitého textově-kvalitativního důvodu či že vizuálně nejkrásnější vydání nemusí být zrovna tou nejlepší volbou (věřte mi, v tomhle ohledu krvácí i mé srdce).

První jemné pokynutí patří tedy cenám Magnesia Litera za to, že se dlouhodobě obrací i k méně viditelným oblastem knižní produkce. Druhé pokynutí směřuje adresněji, a to za výběr letošních nominací. Ani ne tak proto, že se jedná o jazyky v překladové literatuře méně  časté, jež si mediální zvýraznění určitě zaslouží, jako spíš z toho důvodu, že ze tří vybraných textů jasně vystupují hlavní úskalí překládání. Nominovaní si museli ve zpracovávaných textech poradit s překladem nepřeberného množství faktů, historických dat a odborných pojmů, se změnami perspektiv (aby se různé hlasy více vypravěčů nakonec neslily do jednoho uniformního tónu), s námořnickým slangem či komunistickým žargonem. A to takovým způsobem, který je přístupný českému čtenáři a zároveň nerozruší návaznost na původní jazykovou kulturu ani celkové vyznění knihy. O obtížnosti překladu totiž nakonec nerozhoduje jen úroveň exotičnosti původního jazyka a jeho převedení do češtiny, ale spíše schopnost rozpoznat autorovu poetiku a úspěšně ji předat i čtenářům v jiné zemi, lidem s odlišnými znalostmi, představami o světě a (někdy velmi výrazně) odlišným národním charakterem.

Co se týče námětů nominovaných překladů, je nutno zmínit, že tendence obracet se do minulosti, (nejen) na Klacku již probíraná, se nevyhnula ani nominovaným překladům zahraničních titulů. Dvě ze tří knih se vyrovnávají s válečnou minulostí – v jednom případě dokonce nám velmi blízkou, totiž s rokem 1968. Můj tank (Větrné mlýny) od Viktora Horvátha, přeložený z maďarštiny Simonou Kolmanovou, líčí z pohledu naivního mladého nadporučíka vpád vojsk do Československé socialistické republiky. Nechybí ani známé dobové postavy (například Dubček či Brežněv).

Druhým nominovaným textem, tentokrát z korejštiny, je román Kde kvete tráva (Euromedia – Odeon) spisovatelky Han Kang (mimochodem také autorky bestselleru Vegetariánka); do češtiny ho přeložila Petra Ben-Ari. Kniha se věnuje krvavě potlačenému povstání roku 1980, o němž se ví málo nejen ve světě, ale i v samotné Jihokorejské republice.

Ani v jednom z těchto případů se však nejedná o alibistické použití historie jako záruky úspěchu: Horváth vysílá svůj Tank do pole absurdity a děsivého líčení o tom, čeho je člověk ovládaný propagandou schopen, a v případě korejského masakru se nám místo očekávatelného vzdělávacího tónu a faktických údajů dostává od autorky jemného líčení pocitů nejrůznějších hrdinů.

Trojici nominací uzavírá Kniha o moři: Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského (Argo), kterou z norského originálu Mortena A. Strøksnese přeložila Jarka Vrbová. Žánrově nezařaditelnou sbírku textů, od esejí po encyklopedické vstupy, rámuje příběh o dvou intelektuálech, kteří se vydají na otevřené moře v gumovém… no víte, jak dál.

Zatímco předchozí dva ročníky ovládla irština, letos se můžeme těšit na pomyslnou cestu jiným světovým směrem. Trošku paradoxně držím palce vlastně tak trochu všem třem nominovaným – jak se píše přímo v odůvodnění jedné z nominací: „O výborném překladu se nedá říct nic lepšího než to, že vypadá jako původní text psaný v mateřském jazyce.“ A v tomto ohledu letos uspěli všichni tři vybraní překladatelé.