Zažij postrevoluční dračák v MP3

20. října 2020

WEBVašek.jpg

Divadlo NoD uvádí autorský projekt režiséra Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Preslové s názvem Fantasy!. Po předchozích počinech – Měsíční sonáta č. 11 a Osamělost komiksových hrdinů – se tato inscenace vydává novým směrem.  Divákovu fantazii totiž ze sluchátek po dobu jedné hodiny stimuluje binaurální zvuk. Experiment inscenovat rozhlasovou hru naživo působí na první dojem neotřele, ale neobvyklá forma zkrátka není všechno.

Technologie binaurálního zvuku zpravidla využívá mikrofon ve tvaru lidské hlavy se směrovými mikrofony po stranách. Vše je navrženo tak, aby byl zvuk zaznamenáván, jako by ho snímaly lidské uši. Poslouchá-li člověk binaurální zvuk se sluchátky, přijde mu, že poslouchá ušima někoho jiného. Nachází se v jakési zvukové virtuální realitě. Je tedy hlavně na jeho představivosti, jak budou jednotlivé obrazy vypadat. To přináší divákům mimo jiné skvělou příležitost otestovat svou fantazii, do jaké míry je svobodná a do jaké míry ovlivněna mainstreamem. Kolika lidem se asi při zmínce o drakovi vybavily oheň dštící bestie z Hry o trůny nebo při popisu trpaslíka John Rhys-Davies v roli Gimliho?

Pokus přenést diváka do zvukové virtuální reality je na české scéně nový a neotřelý. V podstatě se jedná o naživo realizovanou rozhlasovou hru, v níž vypravěč líčí děj, který je doprovázen na místě vytvořenými zvukovými efekty. Ty jsou přes mixážní pult posílány do sluchátek divákům. Na nich je pak rozhodnutí, zda se do hry úplně ponoří a nechají po celý čas oči zavřené, jak je jim na začátku doporučeno trojicí herců (Martin Cikán, Láďa Karda, Jan Strýček), či  nakouknou pod pokličku. 

čtěte také: ze země nefritového císaře doplout až k tísnivě mělké vltavě

FOTOVašek.jpg

Dynamika vyprávění kolísá mezi rozhlasovou etudou a pomalou audioknihou. Na vině je nepříliš poutavý příběh, který je poskládán ze zdlouhavých epizod, které nedokážou plně udržet divákovu pozornost. Mezi zmíněné momenty patří například návštěva kentaurů nebo rozhovor s čarodějem ve věži v Mlžných horách. Atraktivní formu tak naplňuje jen plytký obsah. Rušivé jsou i vnější faktory. Sluchátka nefungují jako dokonalý izolant nežádoucích zvuků, a tak se tu a tam stane, že se diváci vrtěním nebo kašláním vyrušují navzájem. Nežádoucí zvuky z řad obecenstva jsou sice samy o sobě titěrným problémem jakéhokoliv divadla, nikoliv však v inscenaci, kde je audiální stránka klíčem k jejímu prožitku.

Naopak žádoucí a dobře fungující jsou zde tradiční způsoby ruchařské práce, jako například klapání skořápkami kokosových ořechů k vytvoření iluze kentaurských kopyt nebo porcování hlávky zelí sekerou ve snaze získat zvuk pukajícího dračího srdce. Janek Lesák má s ruchařskou prací zkušenosti – už dříve ji využil v kombinaci s videomappingem pro inscenaci Flimmakeři, kterou uvedlo Malé divadlo v březnu 2015 v Českých Budějovicích. Ke škodě celého představení je ale tvorba zvuků zvládnutá tak dobře  a důvěryhodně, že je zkrátka občas zábavnější sledovat vynalézavé ruchařské postupy než hlavní příběh. 

Dračí srdce ze zeleniny

Celá inscenace je vystavěna na žánrových klišé. Čarodějové bydlí ve věžích, trpaslíci provrtávají masivní pohoří tunely a elfové jsou fanatickými ochránci přírody. Fanoušci fantasy tak nejspíš nebudou ani zklamáni, ale ani potěšeni, neboť z hlediska žánru inscenace nepřináší nic objevného, snad jen kromě lehce parodujícího podtónu. Příběh navíc připomíná devadesátkovou hru Dračí doupě. Divák poslouchá vyprávění Pána jeskyně, který mu přikazuje: „Jdi tam, otevři tohle a seber tamto.“ Je mu tak do hlavy přenášen přímočarý příběh o králi, který musí všechny sjednotit, osvobodit čaroděje a zachránit království před dračí hrozbou.

Inscenace má ale i příběhově silná místa, jež diváka dokážou dostat. Jedním z nich je například pohřeb elfského krále, během něhož trojice herců dokázala zpěvem vykouzlit elfský sbor, který  umocňoval zvuk plápolající pohřební hranice, zkrátka scéna jak od Tolkiena. Za zmínku také stojí finální bitva, při které je divák vystaven divoké kadenci chaotických zvuků, díky nimž si doopravdy připadá jako na bojišti. Bitevní vřava je ale celkem rychle utnuta řečí vypravěče, který se snaží sdělit poselství, a řeč tak získává nepříjemně agitační pachuť.

V příběhu je až příliš násilná alegorie na vývoj české porevoluční společnosti. Když generace vyrůstají pod dračí krutovládou, je pak těžké se vyrovnat s nově nabytou svobodou a nepodlehnout strašákům a zbytkům zvířete v nás. Zmínka o dracích v programu odkazuje k protifašistické alegorické hře Drak od ruského dramatika Jevgenije Lvoviče Švarce. Ta pojednává o městě ovládaném drakem. Když se v něm však objeví hrdina s nabídkou, že draka zabije, začnou se všichni bát břemena zodpovědnosti, které přichází ruku v ruce se svobodou. Lesák nebojuje proti fašistickému režimu, ale volnou inspiraci Švarcem využívá k nezbednému popíchnutí české společnosti. 

Když člověk ztratí jeden ze smyslů, ostatní mu přirozeně zesílí. Projekt Fantasy! by měl fungovat obdobně, audiální stránka by měla vyvažovat absenci vizuální. To se však nedaří celou dobu udržet, a projekt tak v tomto případě zůstává pouze samoúčelným experimentem.

FANTASY! Divadlo, které uvidíte, když zavřete oči. Autor a režie: Janek Lesák. Dramaturgie: Natálie Preslová. Hudba: Ivo Sedláček. Scéna: Mikoláš Zika. Premiéra: 16. 1. 2019.

Autor fotografií: David Konečný

Previous
Previous

Proč je nejvýstižnější Maryšou ta, která mlčí

Next
Next

Poslední Kundera: žádný sex, Stalin a rock’n’roll