Poslední Kundera: žádný sex, Stalin a rock’n’roll

Slavnost bezvýznamnosti je návrat do hrobu

19. ŘÍJNA 2020

„Soumrak žertů,“ titulkuje recenzi na poslední román Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti francouzský La Presse. „Kundera bez sexu,“ zažertovala by si autorka této recenze, místo toho se pustila do nejtěžšího textu, který zatím o literatuře napsala. 

Takto uvádí autor, česko-francouzský spisovatel, svůj poslední příspěvek do světa literatury. Proč tedy Kundera bez sexu? Protože přesně u pupíku veškerá jeho sexualita v textu končí, sex je tu pouze něco, co je zdrojem nového života. A proč je to tak důležité? Protože se čtenář konečně může dobře soustředit na to, co autor píše. 

Zasmrádlý žert

Román je to krátký. Na 95 stranách českého překladu otevírá, dá se říci, klasické kunderovské pokoje. Jeden z nich by měl na dveřích napsáno „žert“. Odkaz ke Kunderově románovému debutu je jasný a v textu jasně čitelný, otázkou zůstává – k čemu je dobrý?

Pokud v šedesátých letech, s živou pamětí stalinismu, zpochybňuje autor význam a hodnotu slova, je to samozřejmě jiná pochybnost než v roce 2016, kdy román vychází ve francouzském originálu. Je to ale pochybnost bolavější, ještě zoufalejší a především daleko méně hmatatelná. Hodit vinu na „zlý“ režim je daleko snazší a čitelnější než ztrácet význam slov v takzvané době svobodné. Kdo za to může? Proč se to děje? A proč z toho má čtenář jen nekonečný pocit úzkosti?

ČTĚTE TAKÉ: MILAN KUNDERA V OSIDLECH RESPEKTU

Hra na hru ve hře

Kniha je rozdělena do sedmi dílů. Jejich názvy „Hrdinové se představují“, „Loutkové divadlo“, „Alain a Charles často myslí na své matky“ a jiné dávají iluzi divadelní hry – něčeho zinscenovaného, nahraného, nereálného a hlavně – bezvýznamného. Tedy alespoň když se čtenář podívá okem dnešním, kdy je kultura a umění něco, co má bavit, ale do reálného, důležitého světa vlastně moc nepatří. 

Ve Slavnosti bezvýznamnosti je ale všechno tam, kde má být. Scény jsou předem dané. Čtyři mužské postavy se potkávají buď v pařížské Lucemburské zahradě, garsonce nebo salonu honosného bytu, kde se odehrává večerní koktejl. Povědomé? V těchto kulisách by se totiž mohla odehrávat téměř jakákoliv Maupassantova povídka, Feydeauovo drama nebo třeba Zolův román. A já volám – Vrať se do hrobu!

Tady ale odkaz na divadelní hry nebo povídky předminulého století nekončí. Ti, kteří musí sloužit pánům na honosném koktejlu, si hrají, a hrají hlavní role. Neúspěšný herec Kaliban, jedna z hlavních postav, si vymyslí reálně znějící fiktivní jazyk, který vydává za pákistánštinu, jen aby se mohl při práci číšníka na koktejlu alespoň trochu oddálit faktu, že dělá práci, kterou dělat nechce. Další bezvýznamná hra. Jenže očekávatelná, a tedy pro čtenáře, který čeká na něco, co nečeká, nuda. 

A zase ten Stalin…

Leitmotivem, který ve Slavnosti bezvýznamnosti dominuje v několika do děje vetknutých anekdotách, je Josif Vissarionovič Stalin. Ano. V celé své kráse. Tedy ne tak úplně. Stalin je pro autora groteska. Někdo, jehož jde ilustrovat stylem Chaplinova Hitlera. Smějící se Stalin. Jenže položme si opět otázku – je toto v jednadvacátém století vlastně něco šokujícího, překvapivého nebo snad kontroverzního? Ne. 

Ale snaží se o to vůbec autor? Možná nám chce připomenout, že umění románu se v dnešním světě má dotýkat právě pocitu úzkosti, kterou se snažíme tlumit medikací, alkoholem, štěstím. Přitom by nám bylo nejlépe nenechat se touto úzkostí soužit, ale snažit se s ní soužít. A možná má právě předvídatelnost a obrazy, které mají silnou pachuť klišé, dokázat, že bytí je nesnesitelně lehké, nesmrtelnost se kroutí v grotesku a život je fakt jinde.

Poznámka pro šťouravé: Tato recenze neobsahuje dějovou linii románu, protože je to bezvýznamné. A autor nerovná se Milan Kundera. *mic drop*

KUNDERA, Milan: Slavnost bezvýznamnosti. Přel. A. Kareninová. Doslov: Sylvie Richterová. Brno: Atlantis, 2020. 120 s.