Troufnout si vyprávět

23. ZÁŘÍ 2019

Zdroj: Kristina Hamplová

Zdroj: Kristina Hamplová

Debut Emy Labudové, novelu Tapetář, přečtete za odpoledne. A pak ještě jednou.

„Piš o tom, co znáš,“ radí se obvykle mladým autorům v pevné víře, že nejlepší, co může teenager napsat, je aktualizace Kdo chytá v žitě pro své desetiletí. Ema Labudová, dobrým radám navzdory, svůj debut zasazuje do padesátých let v anglických městech Manchesteru a Whitby – míst, která nenavštívila, a doby, kterou nezažila. Aby toho nebylo málo, za protagonistu si vybírá dvaadvacetiletého Irvinga, homosexuála, který byl kvůli své sexuální orientaci (v Anglii až do roku 1967 kriminalizované) donucen opustit rodné Whitby a začít nový život v Manchesteru.

V Irvingovi se Emmě Labudové daří vytvořit nepatetického LGBT protagonistu, jehož osobnost a vztahy k ostatním lidem nejsou charakterizovány jeho sexualitou. A takových je v české literatuře stále velmi málo. I ostatní postavy přinášejí do příběhu své vlastní komplikované osudy – ať už je to Irvingův přítel Zev, který se stará o svou matku alkoholičku, labilní kamarádka Beth pokoušející se opakovaně o sebevraždu nebo Irvingův španělský kolega v tapetovací firmě Frederico, který kvůli občanské válce a Francově režimu ztratil otce i domov. Ema Labudová je ale velmi schopná vypravěčka a Tapetář je důkazem, že autenticita příběhu nespočívá v přesně zachycených reáliích.

Že je Whitby městečko rybářské, se autorka, jak sama řekla v rozhovoru pro Radiožurnál, dozvěděla dokonce až z přebalu knihy. Příběh, který svou uvěřitelnost zakládá na drobných epizodách a přirozených dialozích, příliš detailů ani nepotřebuje. Roztěkaný tón vyprávění naopak pomáhá vytvářet představu o Irvingovi, kterého úzkost z vlastní „troufalosti žít jako všichni ostatní“ a strach, že o svůj křehký normální život přijde, nutí zaměřovat se na sebe, svůj fyzický stav a svoji náladu.

Tapetáře začala Ema Labudová psát v patnácti letech. V ceně Knižního klubu s ním uspěla napodruhé. / Zdroj: Knižní klub

Tapetáře začala Ema Labudová psát v patnácti letech. V ceně Knižního klubu s ním uspěla napodruhé. / Zdroj: Knižní klub

Události, které vedly k Irvingově odchodu z Whitby, postupně odhalují retrospektivní epizody. Právě tady se vypravěčský talent Labudové projevuje nejvíce: vzpomínky dokáže do protagonistova monologu zapojovat přirozeně, a i vyprávění s poměrně promyšlenou strukturou tak působí spontánně. Ať už je tedy čtenář na konci novely s rozuzlením spokojen nebo ho retardace donutí čekat víc, než čeho se mu ve výsledku dostane, čte každopádně s napětím.

Snaha o hovorost sice ze začátku místy drhne, postupně se ale Labudové opravdu daří vytvořit osobitý, přímý jazyk, kterým se dá o složitých a bolestivých věcech (jako je pro Irvinga ztráta rodičů, kteří mu ublížili) mluvit přirozeně a upřímně.

Přes celkovou plynulost má ale Tapetář i svá matoucí místa. Jazyk vyprávění je sice většinou trefný a styl čtivý, ne vždy ale úplně konzistentní. Občas připomíná slang, jaký známe ze starších překladů z anglické a americké literatury, jindy autorka zase používá výrazy velmi aktuální nebo dokonce české regionální. Podobné nejasnosti působí i názvy kapitol, které jsou ve španělštině, ačkoliv víme, že protagonista španělsky neumí. Kateřina Středová se ve své recenzi pro server iliteratura.cz ptá, zda by mohlo jít o pokus poukázat na univerzálnost příběhu lidské netolerance.

Motivem, který se v Irvingově vypravování opakuje, je neschopnost vcítit se do ostatních a adekvátně reagovat. Najít v sobě ty správné emoce v tu správnou chvíli. Neschopnost naslouchat. Je proto zajímavé, že jedna z posledních scén knihy je věnovaná Fredericovu příběhu. Irving sice se svým španělským kolegou nedokáže soucítit tak, jak by si přál, dokáže ale nakonec nechat Frederica alespoň vyprávět. Mohly by nám tedy španělské názvy naznačovat, že Tapetář není jen příběhem Irvinga?

Zvláštní je i jediný surreální motiv příběhu: vypravěč popisuje dva malé výry, které vidí sedět na svých ramenou. Co přítomnost ptáků znamená, je sice na čtenáři, ten ale po několika opakováních začne mít chuť na alespoň malé rozvinutí, motiv tak ztrácí na zajímavosti a začíná sám působit trochu jako tapeta. U textu s jinak svižným tempem je to škoda.

Těchto pár hrbolů není ale těžké odpustit. V Tapetáři, jak mu rozumím já, totiž nejde o stylovou dokonalost ani o přesné svědectví. Ema Labudová skutečně píše o tom, co nezná. Je to totiž především vypravěčka a tak hledá příběh, který za vyprávění stojí. V Tapetáři se jí ho najít podařilo.

LABUDOVÁ, Ema: Tapetář. Praha: Knižní klub, 2019. 184 s.

Previous
Previous

Moje malá česká úchylka

Next
Next

Hlasy svobodné i spoutané