Překladová kniha: Knápková a Nagy Zavadil

 „Dojímá mě, kdykoliv se jazyk snaží zbavit svého klasického krunýře.“

15. května 2020

Vyhlášení letošních cen Magnesia Litera se odsunulo na podzim, ale Klacek se přesto ptal. Každý pátek zveřejňujeme krátké rozhovory s nominovanými. Letošní nominace za překlad přináší knihy z obou kontinentů Ameriky a z Anglie. Ladislav Nagy přeložil třísvazkový román britského autora Edwarda St Aubyna nazvaný Patrick Melrose I (Argo, 2019). V Madoně zabijáků (Fra, 2019) přenáší Petr Zavadil čtenáře do divokých 90. let plných chaosu a bojů kolumbijských drogových kartelů. A vůbec poprvé vyšel v Česku pod názvem Manuál pro uklízečky (Argo, 2019) v překladu Martiny Knápkové výbor z díla Lucii Berlin, jenž předestírá odvrácenou stranu amerického snu.

LADISLAV NAGY Překladatel a literární kritik Ladislav Nagy vystudoval anglistiku na Univerzitě Karlově a profesně se věnuje zejména britské literatuře. Publikuje v Respektu, Revolver Revue nebo A2. V roce 2007 mu vyšla sbírka esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný (Arbor Vitae). Letošní nominaci mu vynesl překlad třísvazkového románu britského spisovatele Edwarda St Aubyna nazvaný Patrick Melrose I (Argo, 2019). Částečně autobiografické vyprávění začíná v 60. letech minulého století a střídavě se odehrává v Anglii, Francii i New Yorku. Porota ocenila především Nagyovu schopnost věrně zachytit všechny nuance St Aubynova románu, zejména volbu správných slov jak pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, tak pro nadhled i suchou ironii.

Z jakého jazyka byste rád překládal, kdybyste si mohl vybrat jiný jazyk, a proč?

Asi z italštiny nebo němčiny, hlavně pro bohatství jejich literatury a kultury. 

Máte překladatelský vzor?Překladatelský vzor v Česku úplně mít nelze, protože těch vynikajících překladatelů ze všech jazyků je tolik. Ale hluboce si vážím těch, jejichž práci znám dobře, hlavně svého učitele Martina Hilského, ale též Jiřího Joska, Miroslava Jindry, Pavla Dominika, z jiných jazyků Jiřího Pelána, Věry Koubové, Anny Kareninové… skutečně nelze vyjmenovat ani setinu z nich. Česká překladová kultura je neobyčejně bohatá… a je to moc dobře. 

Která překladatelská chyba je neodpustitelná?Při překladech z angličtiny aktuální členění větné nebo — jinou terminologií — funkční větná perspektiva. Když se to přeloží špatně, nejde to v češtině číst. 

Co vám nejvíce imponuje na jazyku/jazycích, ze kterého/kterých překládáte?Na angličtině se mi líbí, že je v mnoha ohledech úplně jiná a že nutí k tomu, o čem mluvil T. S. Eliot, když říkal, že osvojit si dobře jeden cizí jazyk je nutnost, neboť člověka vede k jinému způsobu myšlení. Z angličtiny se dnes překládá hodně, ovšem kolikrát člověk cítí, že to je přeloženo příliš doslovně… některé věci angličtina vyjadřuje úplně jinak a je třeba na to v českém překladu adekvátně reagovat. 

Máte vysněnou knihu, kterou byste rád přeložil? Ano, mám. Chtěl bych přeložit celý Avignonský kvintet Lawrence Durrella. Myslím, že to je mistrovské dílo. 

Na jakou největší překážku jste při překladu nominované knihy narazil?Překážek bylo několik: určitě slovní hříčky, ale taky asi určitá ironie a sarkasmus, které bylo třeba velmi odměřeně dávkovat. Jestli se mi to povedlo, to musí posoudit čtenáři. 

PETR ZAVADIL Od svých jedenácti let žil se svými rodiči čtyři roky na Kubě a později vystudoval francouzštinu a španělštinu na Filozofické fakultě UK, stejně jako jeho otec. Do roku 2018 působil jako zahraniční zpravodaj České televize ve Francii. Letos je nominován za překlad Madony zabijáků (Fra, 2019), což je nejznámější kniha kolumbijského spisovatele Fernanda Valleja, jež líčí příběh intelektuála vracejícího se do rodného Medellínu raných 90. let. Zavadil dle poroty vystihuje jazyk popisující město zmítané chaosem a násilím mezi drogovými kartely, umně pracuje s argotickými výrazy, literárními odkazy i přechody od vulgarismů po jemný lyrismus.

Z jakého jazyka byste rád překládal, kdybyste si mohl vybrat jiný jazyk, a proč?
Asi z perštiny. Kvůli touze po dokonalém odcizení podpořeném arabským písmem, kvůli měkké melodické křivce řeči, kvůli nadšení z Íránu i z jeho obyvatel. Kvůli nádherné kaligrafii. I kvůli úžasným perským středověkým mystikům a Slepé sově Sádeka Hedájata. Všechny mé snahy o ovládnutí tohoto jazyka zatím ztroskotaly.

 Máte překladatelský vzor?
Slovo vzor nemám rád. Ale obdivuji zápal tolika překladatelek a překladatelů, že by se sem nevešli, a ještě bych na někoho určitě zapomněl.

Která překladatelská chyba je neodpustitelná?
Moje.

Co vám nejvíce imponuje na jazyku/jazycích, ze kterého/kterých překládáte?
Obecně mě na jazycích přitahuje možnost proměny. Vnitřní ustrojení každého z nich je natolik jedinečné, že se otiskuje i do mé povahy ve chvíli, kdy ho používám. Francouzština ve mně povzbuzuje myšlení, španělština společenskost. Přesnost francouzštiny mi umožňuje věci definovat a zároveň mě dojímá, kdykoliv se svého klasického krunýře snaží zbavit. Tyto odchylky, od Montaigne po Artauda, mě ve francouzské literatuře baví nejvíc. Zemitost španělštiny, ve které hrubne hlas nejen mužům, ale i mladým dívkám, které občas mluví, jako kdyby už padesát let kouřily černý tabák bez filtru, je smyslová a smyslná.

Máte vysněnou knihu, kterou byste rád přeložil?
To se často mění. Teď by to byl třeba Jacques Dupin, Georges Perros a Baudelairovy zlomky o Belgii. Ze španělštiny třeba Uruguayka Marosa di Giorgio. Alespoň na ní už pracuji. 

Na jakou největší překážku jste při překladu nominované knihy narazil?
Na strhující rytmus originálu. Když mi čtenář řekne, že knihu přečetl jedním dechem za dvě hodiny, nemůže mi udělat větší radost.

MARTINA KNÁPKOVÁ Překladatelka Martina Knápková vystudovala anglistiku a bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se i komiksovým překladům, třeba rozpustilým sériím Hilda a Záleskautky (jednotlivé díly vyšly v nakladatelství Paseka). Mezi nominovanými se objevila díky knize Manuál pro uklízečky (Argo, 2019). Jde o výbor z celoživotního díla Lucii Berlin, přezdívané jako „nejutajovanější americký poklad“ povídkového žánru, který autorku proslavil až v roce 2015, jedenáct let po její smrti. Povídky čerpají z neúspěšných manželství autorky, ale i ze života uklízečky, učitelky nebo telefonní spojovatelky a popisují odvrácenou stranu amerického snu. Dle poroty se Knápkové podařilo přeložit Luciu Berlin ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.

Respondentka do uzávěrky textu neodpověděla.