Rimini Protokoll: Chobotnice, potravinářský průmysl a konference, na kterou nikdo nepřijde
10. ledna 2022
Pražský divadelní festival německého jazyka představil již poněkolikáté projekty z dílny Rimini Protokoll, tentokrát v Centru současného umění DOX. Skupina tří tvůrců (Helgard Haug, Stefan Kaegi, Daniel Wetzel) se věnuje především dokumentárnímu a experimentálnímu divadlu, ve kterém často dochází k interakci s divákem za pomoci moderních technologií. Tentokrát Rimini Protokoll nechal pražské diváky nahlédnout skrze VR brýle do prostředí evropských továren potravinářského průmyslu, v bezmála hodinovém snímku představil pokus navázat intimní kontakt s chobotnicí a nakonec uskutečnil konferenci, na které promluvili lidé ze všech koutů světa, a to aniž by fyzicky dorazili. Na mé otázky ohledně zmíněných tří projektů odpovídal Stefan Kaegi.
SÓLO PRO CHOBOTNICI
K interakci mezi lidmi a zvířaty dochází od nepaměti. Mnozí z nás mají intimní vztah se svými domácími mazlíčky. Proč jste se ve snímku Temple du présent. Sólo pro chobotnici rozhodli vést dialog právě s chobotnicí, a ne jiným živočichem?
Pro nás byl klíčový její decentralizovaný mozek. Chobotnice zvládá ovládat jednu část těla, aniž by o tom její zbylé části věděly. Může být z jedné strany červená, protože právě bojuje, a z druhé žlutá, protože zrovna jí. Snímek je pro mě šancí přiblížit se bytosti, která je sice velmi vyvinutá, ale zároveň od nás evolučně a biologicky vzdálená. Díky svojí inteligenci a svéhlavosti je hodně rozdílná od ostatních obratlovců, a to je pro mě fascinující.
Člověk ke zvířatům obvykle přistupuje z nadřazené pozice. Usilovali jste o překonání tohoto nerovného vztahu?
Člověk a zvíře jsou přirozeně v nerovnoprávné pozici. Projekt ale člověku umožňuje se do rovnoprávné pozice dostat prostřednictvím empatie. Na někoho se kouká, a může se tak dostat dostat do jiné role, do jiného bytí, i když to stále zůstává antropocentrické. Začne si představovat, že by neměl ruce, byl by v úplně jiném časovém systému, pohyboval se jinak nebo co by pro něj znamenal tanec. Na tyto otázky má projekt šanci odpovědět. Ale zda se nám podařilo zrovnoprávnit člověka a chobotnici, těžko říct. Rozhodli jsme se ale zachránit chobotnici z rybího trhu, což je zásadní lidské rozhodnutí, zvíře by to neučinilo. Člověk běžně potká zvíře na talíři. Je v pozici dobyvatele nebo lovce. Nebo v pozici vychovatele, když učí psa, aby nemočil na podlahu a aby někoho nepokousal. Chtěli jsme to udělat jinak. Měli jsme setup, který může připomínat nějaký experiment, ale připravené parametry se nedají napasovat na chobotnici, protože se chová jednou tak, jindy úplně jinak, což je velmi napínavé. Touto komplexitou jsme se zabývali my a hlavně Nathalie (performerka Nathalie Küttel se v rámci experimentu snaží navázat vztah s chobotnicí, pozn. aut.), která s chobotnicí trávila většinu času.
SVÁTEK JÍDLA
V pěti videích v rámci projektu Feast of Food představujete odlišná odvětví potravinářského průmyslu z různých částí Evropy. Proč jste se rozhodli představit právě tato?
Celé to má být odpověď na Pietera Bruegela. Původně jsme videa připravovali na skupinovou výstavu, která se konala ku příležitosti jeho narozenin. Bruegel je známý pro své malby krajin farmářských světů a nás zajímalo, kde se dneska produkuje potrava. Natočili jsme plantáže v Almeríi, kde se jídlo pěstuje, fabriky v Curychu, kde se zpracovává, rybárnu v Paříži, kde je centrum logistiky, a kantýnu v Berlíně, kde se spotřebovává. Samozřejmě stále existují farmáři, kteří zásobují své sousedy, ale v Evropě to je málo obvyklé. Subvencování farmářů na jedné straně a produkce potravin na straně druhé vytvořily vysoce výkonný průmysl, který dokáže zajistit vysoký počet obyvatelstva. Má to ale taky svoje problémy. Hledali jsme místa, kde jsou vidět, ale mohli bychom s tím jít i dál. Určitě by bylo zajímavé vidět obrovská jatka nebo rozsáhlé kukuřičné pole v americkém vnitrozemí. Příští rok budeme dělat projekt ve Frísku v severním Nizozemsku, kde je rozvinutý mlékařský průmysl, který produkuje sušené mléko pro Čínu. Měníme produkty, ale principiálně vedeme Feast of Food dál. Pro nás bylo zajímavé být na těchto místech díky 360stupňové kameře. Divák má z daného místa až tělesný pocit, který má hodně společného s fantomovou bolestí. Člověk tam ve skutečnosti není, ale má pocit, jako by tento prostor skutečně navštívil. Jsou to místa kam by se za normálních okolností nikdy nedostal.
Celý projekt Feast of Food lze číst jako společensky angažovaný. Jakou roli pro vás hraje estetika v angažovaném umění?
Je to podle vás angažované dílo? Tady u toho bych řekl, že je to spíš neutrální dokumentární pohled. Necháváme na divákovi, jestli prostředí odsoudí. Například ve fabrice na chipsy ve Švýcarsku to na mě působí trochu žalostně, ale kdo ví, třeba někdo, kdo pracuje v čínské fabrice, by si mohl myslet, že je v ráji. Švýcarské poměry představují jistotu a zaměstnavatelé poskytují třináctou výplatu, což není vůbec špatné. Balicí průmysl působí navíc trochu surreálně a dystopicky, obzvlášť když má člověk v hlavě Bruegelovy obrazy, na kterých se zemědělci sami zabíjejí. My jsme se pokusili, aby tam divák neutrálně dokumentárně stál. Při některých projektech pracujeme mnohem déle na estetické vytříbenosti zvuku, videa, textu a jeho realizaci. Feast of food je ale velmi jednoduchý. Máme pět míst, na kterých se divák objeví. Samozřejmě jsme museli udělat rozhodnutí, jak se bude pohybovat kamera nebo jestli použijeme dron, ale pro mě je to dost syrové. Když si dá člověk v Paříži v nějaké luxusní restauraci až „esteticky“ servírovanou rybu, nemá to nic společného s realitou na rybím trhu, kde jsme v mrazivé zimě natáčeli ve dvě ráno a na zemi ležely mrtvé ryby.
KONFERENCE NEPŘÍTOMNÝCH
V Konferenci nepřítomných je divák veden jasnými instrukcemi. Připravený scénář a následování předpřipravené role je svým způsobem podobné jako ve vašich jiných projektech. Divák událost tak v podstatě „jen“ absolvuje. Proč je právě tato metoda pro vaši práci důležitá?
Projekt především otevírá otázku, co je konference v době digitalizace. Vědci za poslední dva roky vedli 80 % svých přednášek v digitálním prostředí. V Konferenci nepřítomných jde ale i o vtělení. Člověk má šanci říkat slova někoho jiného, která by nikdy neřekl, a sám si je tak vyzkoušet. A díky tomu se dostane do určité situace. Normálně to dělají herci a nepřímo, jak říkají divadelní vědci, i diváci, protože se skrze ně vcíťují do daných rolí a identifikují se s postavami. Je vzrušující, když je člověk přímo v té roli. Takový zážitek zůstává déle v paměti. V minulosti jsem psal články o udržitelnosti zprostředkované informace. V němčině existuje slovo begreifen (pochopit), které vychází ze slova greifen (chopit). O to se pokoušíme.
Nestane se divákům tohoto typu divadelní události, že se pro ně představení stane mechanicky naplňovaným scénářem?
Jo, to se může stát. To je pak problém. Neusilujeme ale o intenzitu, jakou na festivalu předvedla například herečka Sophie Rois (inscenace Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater, pozn. aut.). Ji divák v takovém aranžmá nenapodobí. To se ale navzájem nebije. V divadelním světě může být zároveň Sophie Rois, ale i participační zážitky pro diváky. Sílu v Konferenci nepřítomných vnímám v pocitu pospolitosti. V tom, že něco musíme udělat společně. Když nikdo nepůjde na jeviště, tak po dvaceti minutách půjdeme všichni domů. Jelikož to nechceme, tak pro to něco společně uděláme. Člověk nechce jet do divadla, u toho se vystavit nebezpečí viru a pak si jen představovat, co se asi mohlo dít na jevišti. To by mohlo být sice taky zajímavé, ale není to esence toho, co si představuji jako divadlo. Tím je pro mě komunita, která je za něco společně zodpovědná.
Temple du présent. Režie a koncept: Stefan Kaegi. Dramaturgie: Katja Hagedorn. Hudba: Stéphane Vecchione. Video: Oliver Vuillamy. Premiéra: leden 2021.
Feast of Food. Režie a koncept: Helgard Haug, Stefan Kaegi, Daniel Wetzel. Zvuk: Ingo Aurich, Kai Unger. Střih: Jens Burgdorf. Premiéra: květen 2019.
Konferenz der Abwesenden. Režie a koncept: Helgard Haug, Stefan Kaegi, Daniel Wetzel. Video a Lightdesign: Marc Jungreithmeier. Hudba: Daniel Dorsch. Studie a dramaturgie: Imanuel Schipper, Lüder Pit Wilcke. Premiéra: 1. 6. 2021.
