Anna Schubertová: Poznání autora se zásadně neliší od poznání druhého člověka
6. ledna 2021
Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárněteoretických proudů 20. století. Anna Schubertová, doktorandka na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, toto úplné vynechání autora z interpretace literárního textu kriticky rekapituluje ve své práci Stávám se řečí: Smrt a návrat autora v perspektivě filozofie identity a nabízí alternativní přístup založený na teorii identity Judith Butler, Pierra Bourdieua a metodě postur Jérôma Meizoze. Jak autorka podotýká: pokud identitu autora chápeme jako otevřenou a utvářenou v interakci s druhými, může poukaz směrem k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit, než omezit a uzavřít.
Proč jsi se rozhodla psát o tématu autorství?
Zaujalo mě jako jeden z momentů, ve kterém se převládající stanovisko literární teorie výrazně rozchází s běžnou praxí čtení. Na začátku bakalářského studia jsem si osvojila postoj vylučující autora z interpretace a v seminárních pracích jsem důsledně používala pojmy jako „lyrický subjekt“ a „modelový autor“. Zároveň mi ale problém autora nadále vrtal hlavou, hlavně ve chvílích, kdy jsem se setkávala s interpretacemi, které mi přišly podnětné a které reálného autora v určité podobě vyžadují. Příkladem může být feministické a politické čtení nebo sociologizující přístupy.
Jakou roli hrají otázky spojené s autorstvím v současné české literární vědě?
Přestože jsou moje znalosti českého kontextu přece jen omezené, vnímám, že se na tomto tématu láme pole literárních vědců na dva tábory, které se liší v základním přístupu k literatuře. První z nich – pracující s autorem – je typ kontextového čtení, často se vztahující k historii, politice, etice. Druhý proud, který v Čechách převažuje díky silné tradici strukturalismu, se více zaměřuje na literaturu jako autonomní fenomén. Autor je v této perspektivě potlačený nebo proměněný v textový subjekt. Samozřejmě to není tak, že by jedni úplně odmítali zabývat se textem a druzí zcela ignorovali autora, ale spíš je to rozdíl v důrazu. Já patřím k těm, kterým připadá zajímavé se skrze autora dostávat i k širším otázkám. Přála bych si, aby byl u nás tento proud o něco silnější, protože otevírá důležitá témata, která v českých diskusích o literatuře chybí.
Kategorie závislá na společenském kontextu
Zdroj: Vydavatelství FF UK
Na první stránce své knihy píšeš: „Smrt autora vyhlašují francouzští teoretici 60. let jako pokračování a doklad smrti člověka jako samozřejmé kategorie.“ V čem pro tyto intelektuály spočívala největší hodnota vzdání se autora jako klíče k textu?
Pracuji se třemi autory – Foucaultem, Barthesem a Derridou –, z nichž ani všichni nejsou literární teoretici. Pro každého znamená „smrt autora“ dost odlišnou věc. Například u Barthese je klíčová pro legitimizaci nového interpretačního přístupu, v němž se badatel nemusí vyrovnávat se stohy biografických faktů a poznámkami na okraji rukopisu – jako tradiční literární historie –, ale může se sám ponořit do textu a tvořit. U Foucaulta je zase zásadní jeho vyrovnávání se s tradicí osvícenského subjektu. Kdybychom měli pojmenovat, co všechny tři spojuje, je to nedůvěra k předchozí tradici a k různým podobám sjednocení významů do pozitivních celků.
Je na tomto gestu dodnes něco přínosného?
Mým cílem není ukázat, že na to šli špatně. Jde mi spíš o reflexi, jak s tím pojmem nakládáme my v dnešní době, která už se proměnila. Co se týče pozitivní hodnoty pro současné myšlení o autorovi, vypíchla bych dvě věci. První je to, že „smrt autora“ nám pomohla zbavit se některých problematických podob interpretace autora jako reálné osoby, tedy zjednodušujících forem biografické kritiky nebo reduktivních, umělých sjednocování autorů do jednoznačných figurek. Druhá věc, ze které podle mě těží autorské bádání doteď, je historizace pojmu „autor“. Nejde jen o odhalení, že se vždy jedná o historický konstrukt, ale spíš o reflexi skutečnosti, že autor představuje živou kategorii, která se proměňuje v závislosti na tom, jak se mění funkce autorství ve společenském prostoru.
Přestože se literární teoretici zbavili „reálného“ autora, museli jej něčím nahradit. Jak sama v knize píšeš, Barthes například přichází s termínem „skriptor“, který je textovým zprostředkovatelem řeči mezi autorem a čtenářem. Co pro tyto teoretiky tedy představoval textový subjekt?
Když se potýkáme se slovesným uměleckým dílem (ale možná by to platilo o uměleckých dílech obecně), tvoří velkou součást našeho vnímání právě vědomí záměru a organizace díla. Jinak řečeno: aby obešli reálného autora, bylo potřeba vytvořit něco, do čeho mohli tyto záměry zpětně promítnout, aby se interpretace úplně nerozpadla na mechanický shluk slovíček.
Nevystupují literárněvědné či filozofické koncepty jako „návod“ ke správnému čtení textů? A nemohou tedy působit zčásti až normativně?
Normativní dimenze je přítomná ve všech diskusích o autorovi od úplného začátku. Je to tak myslím v pořádku. Jediné, co s tím můžeme dělat, je reflektovat ji a netvářit se, že zrovna naše pojetí je objektivní. V literární vědě autor slouží jako interpretační nástroj. Zda ho budeme nebo nebudeme používat, se neodvíjí od toho, že jednou provždy rozhodneme, jestli existuje. Důležité je to, co přináší buď interpretace s autorem nebo bez něj a jaká z nich nám připadá víc přínosná.
Autora můžeme číst jako text vycházející z tradice
Co mohou přinést naší interpretaci přístupy, které do ní autora začleňují?
Ve své práci jsem představila teorie Judith Butler, Pierra Bourdieuho a Jérôma Meizoze. Myslím si, že stojí za to hledat subjekt nebo reálnou osobu v každém typu textu, a to i tam, kde se ten autor nějakým způsobem skrývá, třeba za různé figury, nebo si nasazuje masku neosobnosti a autonomní řeči. Připadá mi zajímavé zkoumat, jak sociálně ukotvený je subjekt, který takto mluví. I autora můžeme číst ne pouze jako psychofyzický substrát s jasně daným nitrem a pravdou, ale jako určitý text, který využívá vzorce z předchozí tradice. Například Jérôme Meizoz píše krásné analýzy o tom, jak se v kultuře předávají figury autorství, které autoři volí z určitého repertoáru – může jít třeba o básníka, zázračné dítě, mluvčího lidu nebo v české literatuře populárního hospodského tlachala.
V závěrečné části své práce představovanou interpretační metodu uplatňuješ na díla dvou českých spisovatelek a dvou českých spisovatelů, kteří se zamýšlejí nad vlastním autorstvím ve vztahu k textu. Bylo by ale možné ji aplikovat i na širší spektrum literatury než jen na díla s autobiografickými rysy?
V naší kultuře funguje literatura na základě autorství minimálně posledních pár set let. To je fakt, který platí napříč literárním trhem. Tím pádem lze nějaký typ autorské analýzy uplatnit všude tam, kde má autor takové postavení. I tam, kde se o něm přímo nemluví, je většinou součástí literární komunikace určitá představa, na níž závisí, jestli dané dílo vůbec otevřeme, a která pak ovlivňuje náš způsob čtení. Díla, kde autor explicitně představuje určitou verzi sebe sama, ať už se jedná o autobiografické pasáže, nebo jinou podobu odkazů, budou samozřejmě mít při zkoumání autora zvláštní zajímavost.
Jaké jsou čtenářské limity, co se týče poznání autora?
Měli bychom si být vědomi toho, že naše poznání autora není nikdy úplné. Literární autorství podle mě není natolik odlišné od jiných životních situací. Samozřejmě, literární autoři jsou nám často zásadně vzdálení, někteří jsou mrtví doslova a zbývá po nich jenom dílo a pár autobiografických stop. Zároveň ale i my, když spolu teď takto mluvíme a vídáme se ve škole, máme k dispozici jenom dílčí projevy a stopy existence druhého člověka. Myslím, že ani v jednom případě nemá smysl klást si nárok na úplné vysvětlení druhého, ale ani vytvářet něco jako „autora nebo spolužáka o sobě“, který by úplně unikal všem interpretacím. Zvlášť proto, že – a to je moment, který zdůrazňuje Judith Butler – každý člověk se utváří venku ve světě skrze interakce s ostatními lidmi a tím, jak ho ostatní interpretují.
Ne každý autor si může dovolit oprostit se od své identity
Další autoritou, se kterou pracuješ, je francouzský sociolog Pierre Bourdieu, jehož termín „habitus“ obrací pozornost na širší situovanost autora, tělesnou i sociální, a potlačuje jeho individualitu. Jaké vnímáš limity svého autorství? A jak s nimi nakládáš?
Těch limitů je spousta (smích). Jedním z produktivních limitů je samotný formát akademické práce a s ní související zvyklosti – jak velkou část může tvořit autorský hlas a jakou naopak výklad existujících teorií nebo potřeba citací. Další omezení s sebou nese poměrně nesamozřejmý přístup k literatuře daný naší pozicí ve společnosti. Jako literární vědci si potřebujeme budovat expertizu spočívající v tom, že literatuře rozumíme víc než někdo jiný. Tohle vnímám jako určitý problém, který asi není možné jednou provždy vyřešit.
V textu na několika místech zdůrazňuješ svoji historickou a geografickou zkušenost. Proč je pro tebe natolik důležitá?
Když přemýšlím o literární teorii, vnímám ji jako vědu o literatuře obecně spíš než jako vědu o literatuře univerzálně. Toto rozlišení mi přijde důležité. Je dané také tím, že ani literatura není nic věčného, co by se projevovalo napříč historií a společnostmi stejně. Její podoba se zásadně mění s tím, jak se proměňují role, které ve společnosti plní. Známý fakt třeba je, že ve středověku mělo literární autorství výrazně slabší roli. Proto bychom měli být opatrní, abychom nevnucovali zobecněná pozorování naší kultury ostatním historicky i geograficky vzdáleným kontextům jako nějakou univerzální pravdu. Část problémů, se kterými se setkáváme u smrti autora, pramení z jejího univerzálního nároku. Souvisí s dobovou situací teoretiků nebo třeba i s tím, že ve Francii funguje literatura podstatně autonomněji než u nás nebo v jiných zemích. Je potřeba zdůrazňovat, že teorii děláme s dílčí představou literatury, která má často výrazné slepé skvrny.
O jaké univerzální nároky v konceptu smrti autora jde?
Inspirovala jsem se pasáží z Foucaultovy studie Co je autor?, kde kritizuje představu textového subjektu jako řešení, které konkrétní charakteristiky autora rozpouští v šedé neutralitě, ale nepřekonává je. Barthesova „smrt autora“ do interpretace vnáší mimoděk představu neutrální subjektivity. Ve chvíli, kdy text odtrháváme od konkrétního subjektu, vnímáme ho, jako by byl výtvorem autora bez jeho (historického) kontextu. Tím pádem tam mohou nereflektovaně vstupovat naše představy o tom, jak autorství vypadá. „Skriptor“, kterého Barthes nabízí, je tak podobou autorství, která víc odpovídá určitému typu estetiky autorů, kteří si mohou dovolit odtrhnout se od svých zájmů, pozemského, banálního života a vstoupit do autonomního prostoru řeči a experimentovat a hrát si. Ale ne každý autor si tohle může dovolit, ne každému to navíc dovolí literární trh.
Jak nyní tedy přistupovat k univerzalismu, který kritizuješ pro jeho normativnost, a při tom nepřijmout pouze prosazování dílčích zájmů?
Znovu bych se odkázala na Bourdieua, který ve svých Pascalovských meditacích rozlišuje mezi egoistickou a etickou univerzalitou. Hlavní rozdíl mezi nimi je, že u první řečené vezmeme pozorování nás samých nebo našeho kontextu a aplikujeme jej na ostatní. Zatímco u druhé pozorování vytváříme dialogem se snahou překročit naši vlastní pozici. Byla by myslím chyba vzdát se obecnosti nebo hledání společné půdy, protože tím bychom ztratili schopnost komunikovat, něco společně vytvářet. Obecnost či univerzalita hodnotu mají, ale musíme s nimi zacházet obezřetně.
V interpretační části své knihy rozebíráš díla dvou českých autorů a dvou autorek. Jakou roli hraje gender ve tvém pojetí autorství?
Pro moje přemýšlení o literatuře je feministická perspektiva hodně důležitá, inspirují mě hlavně momenty, kde feministické teoretičky problematizují zmíněné zdánlivě univerzální koncepty. A co se týče volby dvou autorů a autorek, to bylo samozřejmě do určité míry strategické. Český literární kánon ženské autorky systematicky přehlíží, přičemž jedním z důvodů mohou být právě i nereflektované představy o tom, kdo může být opravdu „literárním“ autorem. Nedělám si ale iluzi, že by bylo možné literární historii dělat genderově vyrovnaně. Literatura byla založena a do velké míry stále funguje jako instituce bílých mužů vyšší třídy, s čímž v historii moc neuděláme. Tento stav není daný od přirozenosti, jde o výsledek prosazování určitých zájmů. Když se do této instituce vlastním působením zapojujeme, můžeme se snažit tyhle zájmy vyvažovat. Linhartová s Moníkovou tam ale samozřejmě nejsou jako reprezentantky žen, ale jako dvě fascinující autorky.
Autorka: Alžběta Luňáčková
Svou práci začínáš dvěma motty: od Jacquese Derridy a Věry Linhartové. Protíná se jejich myšlení v něčem?
Když jsem diplomovou práci psala, zároveň jsem četla Derridovu studii Edmond Jabés a otázka knihy a Meziprůzkum nejblíž uplynulého od Linhartové. Připadalo mi, že některé pasáže bychom mohli vzít z jednoho textu a vložit je do druhého. V něčem je jejich myšlení velice blízké. U obou nacházíme silný moment reflexe zlomu, ke kterému dochází, když „já“ začíná psát nebo když „já“ vstupuje do sféry literatury. Pro oba je zásadní reflexe téhle radikální trhliny, ale zároveň u obou následuje komplikace tohoto příběhu. Vzniká píšící subjekt, který se ale zpátky vztahuje k životu reálného autora. „Já“ balancuje mezi oběma polohami a tím pádem se hranice, která byla na začátku zdůrazněna, opět rozplývá a problematizuje. Oba dobře vystihují to, jak bych osobně vnímala „smrt autora“ v literárním textu. Přelom mezi psaním a nepsaním, který neodděluje dvě úplně nezávislé sféry, ale kde se přesto děje něco zajímavého.
Jaké otázky může tebou představená teorie otevírat pro současnou literární kritiku?
Hrozně ráda bych četla například recenze současné literatury inspirované teorií postur od Jérôma Meizoze. Bohužel toho není tolik přeloženého do češtiny, ve Slově a smyslu byl nedávno publikovaný překlad studie od mého školitele, doktora Josefa Šebka. Je to hezká ukázka toho, jak s prezentacemi autorů zacházet inteligentně. Znamená to zkoumat je v kulturních návaznostech, jako otevřené texty. Současná doba se sociálními sítěmi a s tím, jak se literární život odehrává v nových médiích, je pro tyto typy analýz velmi příhodná.