Tři sta z místa je rubrika, ve které necháváme burácet emoce a v níž autocenzura přijde zkrátka. Občas je zkrátka tři sta slov až dost. Tentokrát se Anuk pozastavuje nad tím, jak je osobitý přístup malíře Toyen k genderové nekonformitě redukován na klišé o bohémském životě.

Nakladatelství Host nedávno vydalo prózu Akwaeke Emezi Zřídlo. Emezi je nebinární a oslovuje se they, ona v plurálu, což respektuje i tento článek. Jejich autobiografický debut je strhujícím proudem, který vypráví vývoj mladé queer osoby s nigerijsko-tamilskými kořeny žijící v USA.

Dekadence zdaleka neznamená jen dandyovské elegány, svůdné ženy a zvrhlé orgie. Právě duchovní stránka dekadentní poezie, její oscilace na hranici provokací a zavržení vlastní tělesnosti totiž dává šokujícím dekadentním obrazům nutný hlubší smysl.

Ženy hrají v české literatuře prim, zaznívá z úst mnohých, kteří se v posledních letech vyjadřovali k situaci na českém knižním trhu. Znamenají však ženské bestsellery a převaha žen-spisovatelek také jejich rovnoprávnou pozici v mediálním diskurzu?

Slovním spojením „ženské psaní“ bývá neproblematicky označována literatura psaná ženami. Jan Matonoha si toto sousloví bere a přeznačuje jej, v jeho pojetí jde o termín pro soubor poetologických rysů a narativních strategií, které nejsou odvislé od pohlaví subjektu.

Femme fatale je spojení pevně usazené nejen v krásné literatuře, ale i jako obecnější kulturně konstruovaný ideál. Proč ale autoři populárně-naučných publikací mají tak silné nutkání ho používat i jako povinnou charakteristiku významných žen?