Loni vyšel nový titul Evy Švankmajerové – Zvuk dýní v zákulisí. Šestnáct let po autorčině smrti se dostávají k veřejnosti texty dosud knižně nevydané. Žánrová pestrost a imaginativní trip mohou lákat, ale skýtají i nebezpečí ztráty půdy pod nohama.

Tři sta z místa je rubrika, ve které necháváme burácet emoce a v níž autocenzura přijde zkrátka. Občas je zkrátka tři sta slov až dost. Tentokrát se Anuk pozastavuje nad tím, jak je osobitý přístup malíře Toyen k genderové nekonformitě redukován na klišé o bohémském životě.

Eva Švankmajerová vystavovala po celém světě a její dílo bývá zařazováno do nejvýznamnějších surrealistických antologií. Dvacátého října je to patnáct let od jejího úmrtí – na čem stojí základy její tvorby a proč by nás měla zajímat?

Když se Švankmajerovi kvůli cenzurním a jiným tlakům začali v sedmdesátých letech čím dál častěji uchylovat do svého domu na Šumavě, jednu z jeho místností proměnili v takzvanou kunstkomoru. Výstavu v drážďanském Kunsthalle v Lipsiusbau s názvem Move little hands… „Move!“ lze právě jako takový dočasný „umělecký kumbál“ vnímat.