Vít Zdrálek: Ve folkloru byli lidé napříč profesemi, politickým přesvědčením i náboženským vyznáním
30. května 2022
Publikace Tíha a beztíže folkloru mapuje takzvané folklorní hnutí v Čechách a na Moravě v druhé polovině 20. století. Folklorní soubory byly významnou součástí dobového veřejného diskurzu, v určitých obdobích se stávaly nástroji propagandy, byly všudypřítomné v dobových médiích a zároveň pro aktéry hnutí často znamenaly útočiště před každodenností a prostor pro tvůrčí svobodu. S jedním z autorů monografie, etnomuzikologem Vítem Zdrálkem, jsme se bavili o pozadí jejího vzniku, o specifikách orálněhistorického bádání a o proměňujících se rolích folklorního hnutí ve společnosti.
V nakladatelství Academia letos vyšla monografie Tíha a beztíže folkloru, která jako první svého druhu u nás celistvě mapuje fenomén tzv. folklorního hnutí v Československu v druhé polovině 20. století. Je rok 2022, jak to, že až teď?
Těch důvodů je několik: proč ne dřív a proč až teď, ale zároveň ne později? V roce 2012 jsem o jakési zárodečné myšlence pro tento projekt poprvé mluvil s etnochoreoložkou Danielou Stavělovou (hlavní řešitelkou, pozn. VF) a bylo zajímavé, že ona tehdy říkala, že pro něco podobného ještě nedozrál čas. Vysvětlení je podle mě potřeba hledat v širším tehdejším politickém kontextu kategoricky vypjatého vnímání doby před rokem 1989. Byla to doba předvolebního klipu „Přemluv bábu“, politicky instrumentalizovaného strachu z „návratu komunistů“ a velmi zjednodušujících narativů o životě v době před rokem 1989. Zmínila tehdy, že někteří potenciální narátoři a narátorky se o těch věcech, o své minulosti a o účasti ve folklorním hnutí, zdráhají mluvit a že se obávají, že by byli stigmatizováni jako lidé, kteří se účastnili něčeho, co podporovalo komunistický režim. Netýkalo se to jistě všech, ale některých určitě.
Projekt se pak začal připravovat v roce 2015 s tím, že se zdálo, že pamětníci a pamětnice včetně těch, kteří se podíleli na folklorním hnutí v době padesátých let, by rádi promluvili. Narátory samozřejmě byli i mladší pamětníci a pamětnice. Kniha zahrnuje období od konce druhé světové války po přelom osmdesátých a devadesátých let. A proč kniha nevznikla později? Každý další rok znamená, že ti nejstarší odcházejí a paměť se ztrácí. To jsou ty praktické důvody. Tady se, myslím, zúročila až skutečně intimní znalost studovaného prostředí většinou badatelského týmu, která tohle načasování umožnila dobře odhadnout.
Další důvod musíme hledat ve vývoji historiografického myšlení o československých dějinách druhé poloviny 20. století. Ten se v poslední dekádě zásadně posunul od velmi zjednodušeného binárního pohledu na dobu před rokem 1989 – dobří versus špatní (disidenti versus „režim“) – směrem k nuancovanějšímu přístupu, který bere ohled na různé druhy zkušeností různých skupin obyvatelstva, které se snaží brát vážně. A to je přesně to, do čeho folklorní hnutí jako ambivalentní, nejednoznačný fenomén zapadá.
V tomto směru můžeme mluvit o publikacích Michala Pullmanna…
S Pullmannovým jménem se to v širším povědomí asi spojuje nejčastěji, ale jsou tu mnozí další historikové a historičky: namátkově Matěj Spurný, Michal Kopeček, Adéla Gjuričová, Přemysl Houda, ze zahraničních třeba Muriel Blaive či Christiane Brenner a mnozí a mnohé další, nejde o jednotlivce ani nějakou pevně ohraničenou skupinku. Silně u nás zarezonovala a díky překladu vstoupila i do širší diskuse také třeba antropologická studie každodennosti v Sovětském svazu Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo, která je podle mě právě pro studium folklorního hnutí jakožto hodnotově a ideologicky mnohoznačného jevu velmi užitečná. Přemysl Houda její pojmový aparát například produktivně využil při studiu normalizačních, hlavně folkových festivalů. Knihu Tíha a beztíže folkloru bych osobně rád viděl jako součást právě tohoto proudu a uvítal bych, kdyby ji historici a historičky reflektovali jako něco, co tuhle diskusi dál zjemňuje. Nebo aspoň vůbec reflektovali.
DVOJÍ ZKUŠENOST BADATELŮ
Kniha je strukturovaná do tří větších celků: první část je historickou sondou vycházející z pramenného výzkumu, druhá část sestává z výpovědí pamětníků a pamětnic a poslední část je interpretující. Myslíš, že tohle rozdělení je šťastné?
Tohle je otázka, která jde k základní koncepci knihy. Na první pohled je vidět, že kniha není metodologicky zcela jednolitá. Prezentuje se jako orálněhistorický projekt, ale s výpověďmi pamětníků a pamětnic pracuje víceméně jen v druhém oddílu, zatímco předchozí oddíl je spíše výsledkem pramenného výzkumu. Jakožto nefolklorista a svého druhu outsider v týmu jsem si občas kladl otázku, do jaké míry badatelé a badatelky, kteří jsou nebo byli zároveň aktéry folklorního hnutí, jsou si vědomi, co budou říkat a svými výpověďmi spíš jen ilustrovat předem daný názor, a do jaké míry naopak chtějí nové vědění z rozhovorů teprve vykutávat a induktivní metodou „zdola“ získávat. Vzhledem k tomu, že autoři a autorky o tématu již v minulosti publikovali, mám za to, že výpovědi jim spíše potvrzovaly, co si o těch věcech mysleli, ale to je na posouzení čtenáře či čtenářky. Já jsem do tématu vstupoval nově, takže to, co ve své kapitole prezentuji, jsem musel dostávat z interpretace rozhovorů. Moje předchozí znalost tady byla minimální.
Ty jsi byl v týmu „outsider“, jaká tedy byla tvá role a jak probíhala práce v kolektivu?
Rozdělení na „outsidery“ a „insidery“ je možná trochu zjednodušující. Různí členové týmu měli nebo mají jako aktéři s folklorním hnutím různé zkušenosti. Z deseti lidí tři prakticky žádné, ale sedm se ve folklorním hnutí aktivně pohybovalo nebo pohybuje, a to je zajímavá situace. Já jsem se do projektu dostal spíše náhodou. Ze zájmu jsem se účastnil jednoho ze seminářů, kde se řešilo podání projektu, a ze strany kolegů a kolegyň padlo, že by v týmu rádi měli někoho, kdo by jim na to, co jako badatelé a badatelky dělají, poskytl další perspektivu „odjinud“. Vznikla tak jedinečná situace, kdy zatímco většina badatelského týmu dělala rozhovory s „běžnými“ pamětníky, členy souborů, já jsem dělal obdobné rozhovory s nimi, badateli-experty jakožto zároveň také pamětníky a aktéry. Pokoušel jsem se odpovědět na otázku, jakým způsobem jejich badatelská expertíza vstupuje do jejich aktérské činnosti, a naopak jak jejich aktérská zkušenost do jejich expertního uvažování.
Během toho jsem si uvědomil další věci, a to je význam samotného momentu provádění rozhovoru, jeho situovanosti. Orální historie přemýšlí typicky nad tím, co získá, jako nad svého druhu pramenem a s ním pracuje v přepsané formě – zřídka se ale vrací k nahrávce. Tím se do určité míry ztrácí část informace týkající se toho jedinečného momentu a kontextu, v němž ono vědění vzniká. Jako etnomuzikolog mám tendenci rozhovor vnímat víc jako svého druhu jedinečnou situovanou performanci. Tohle jsem chtěl vzít v potaz, protože to typicky nějaká mechanická pasportizace nezachytí. Ostatní badatelé a badatelky totiž s narátory, které zpovídali, sdíleli často společnou zkušenost, společné zážitky, společný jazyk jakožto členové jedné komunity. To je něco, co by bylo škoda bez dalšího přejít, a tak jsem se snažil poukazovat na to, co to znamená, když je badatel aktérem prostředí, které sám zkoumá. Co jsou výhody a silné stránky takové metody, a naopak co můžou být slepé skvrny či předpojatosti, které člověk přirozeně má, když zkoumá prostředí, jehož je součástí. Není to tak, že by badatelé a badatelky nereflektovali svoji pozici, ale přesto z našich vzájemných rozhovorů vyplynulo, že takový dialog byl smysluplný. Ne úplně všechno je v knize obsaženo, ale výsledek tam je a rád bych si myslel, že to mělo na celou věc nějaký vliv.
Myslíš, že badatelé, kteří jsou zároveň narátoři, jsou schopni vnímat reálnou pozici folkloru v širších kulturních kontextech a významy, které generuje?
Myslím, že do značné míry ano. Mnozí z nich o tomto fenoménu už v minulosti publikovali a věci odborně reflektovali, a to i v mezinárodním kontextu, což považuji za klíčové. Co jsem během práce na projektu trošku postrádal, bylo ale třeba napojování tohoto jejich hlubokého a nuancovaného empirického vědění na nějaké širší teoretické diskurzy, konkrétně pak uchopování jevů obecnějšími pojmy ve vztahu třeba k současné debatě v historiografii soudobých dějin, ale nejen k nim. Měl jsem pocit, že se vysloveně nabízí používat určité sdílené teoretické pojmy a na konkrétním materiálu pak zároveň ukazovat, jak tyto pojmy lze dál nuancovat. Základní cíl projektu byl vlastně obecně srozumitelný a potenciálně mezioborově silně rezonující: vymanit folklorní hnutí z reduktivního, binárního, až karikaturního pohledu, který je často ovlivněný podobou folklorního hnutí v 50. letech a vztažen na celé období 1948–1989. Přitom nic není dál od pravdy. Tím spíš jsem považoval za užitečné napojovat poznatky na současnou historiografickou diskusi, která dělá něco velmi podobného. Po roce 1989 tu máme totiž velmi silnou tendenci vnímat období předtím zjednodušujícím binárním pohledem a teprve postupně se věci začínají promýšlet sofistikovaněji.
Folklorní hnutí bylo velmi proměnlivé. Významným milníkem byl, dokonce možná více než rok 1968, už konec padesátých let. Od té doby se hnutí začalo proměňovat a rozrůzňovat. V osmdesátých letech se některé soubory dostávaly třeba do blízkosti s folkem a s projekty rekonstruujícími historickou, například středověkou či renesanční, hudbu. Je to zkrátka velmi zajímavý, pestrý a dynamicky se proměňující fenomén. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že folklorní hnutí nezačalo v roce 1948 nebo 1945, ale že tradice pódiového, inscenovaného folkloru jde hluboko zpátky, přinejmenším do 19. století, a že po roce 1989 ta tradice neskončila a je stále velmi silná. Čili pohled na folklorní hnutí pouze jako na součást kulis totalitního komunistického státu je velmi reduktivní. Ten fenomén nabral řadu podob, proměňoval se, byl tu předtím a je tu stále.
FOLKLORNÍ HNUTÍ V PROUDU DĚJIN
Ten zlom na konci 50. let mimochodem souvisí s článkem Vladimíra Mináče Tíha folkloru, který kriticky komentuje přesycenost tehdejší kultury folklorním hnutím a který také inspiroval název publikace. Ale abychom přešli ke konkrétnějšímu materiálu: Alexej Jurčak, jehož jsi zmiňoval, přejímá Bachtinův koncept autoritativního diskurzu a hovoří o jeho naplňování stále volnějšími až subverzivními obsahy v době pozdního socialismu. Jak se tyto trendy projevovaly ve folklorním hnutí?
Podle mě velmi. Střetává se tu více věcí. Když se člověk podívá na fotografie, uvidí inscenované folklorní choreografie na pódiu, nad nímž může viset například politické heslo nebo nějaké výroční symboly. To tu produkci jasně politicky rámuje. Ve výpovědích pamětníků a pamětnic se to ale typicky vůbec nevyskytuje: ti lidé to často téměř nebo vůbec nevnímali. Takže se tady střetává pamětnická zkušenost nebo vzpomínka na ni s pohledem historika, který z fotografie dostane určitou informaci. Pravda je ale v obojím. Různé perspektivy a různé badatelské a oborové metodologie zvýrazní něco jiného. Ale k tomu Jurčakovi a Bachtinovi. Autoritativní diskurz je naplněn v té konstativní rovině, kulisách, sloganech atd., ale Jurčak právě poukazuje na to, že vedle toho tady je performativní rovina – co s tím a uvnitř toho ti lidé reálně dělají. A to je právě to, co kniha podle mě velmi přesvědčivě ukazuje, čím vším a pro koho folklorní hnutí vlastně bylo.
Co se týče naplňování novými obsahy, domnívám se, že lze říci, a kniha to potvrzuje, že kromě nejutaženějšího období padesátých let byla folklorní představení naplňována různými obsahy vždycky. Směrem k roku 1989 pak čím dál víc. Záleželo samozřejmě na konkrétních souborech, jejich vedoucích, zřizovatelích, regionech… Liší se soubory moravské a české a také soubory, které byly součástí delší lokální tradice, a soubory vznikající typicky ve větších městech, kde někdy působili lidé s vlastními vyhraněnými uměleckými ambicemi nespoutanými na jedné straně ani pomyslnou místní tradicí, ani ornamentální představou folklorního spektáklu synchronizovaných těl na pódiu. Tady budu mluvit do zelí kolegům a kolegyním, ale tohle snad mohu bezpečně zmínit. V některých případech byli tito lidé třeba vyškoleni v tradici taneční avantgardy či výrazového tance, čili měli přes své učitele vazbu na první republiku. I tohle mohou být pro čtenáře či čtenářku knihy pozoruhodné a možná překvapivé pasáže. V některých souborech ke konci 80. let převažovalo přemýšlení „méně folkloru jako dokonalého ornamentu na jevišti a více folkloru jako něčeho, co ukazuje vnitřní prožívání performerů“. To pak jde směrem, který Joseph Grim Feinberg popisuje jako takzvaný autentický folklor.
Máš ještě nějaký konkrétní příklad naplňování autoritativního diskurzu novými obsahy?
Často folklorní muziky hrály při nejrůznějších politických příležitostech, ale jak vypráví jedna z narátorek, v pokročilou noční hodinu třeba hrály ovíněným účastníkům události politické písně ve folklorních stylizacích. Otázka je, co to znamená a jak to kdo slyšel. Byl to insiderský vtip pro muzikanty, nebo to mohli lidé v publiku přijímat různě? Osobně se domnívám, že tohle bachtinovské různořečí dokonale vystihuje mnohoznačnost celého folklorního hnutí. Soubory někdy zpívaly písničky politicky nekorektní: duchovní tvorbu, písně lidové zbožnosti a další. Z vyprávění se dozvídáme, že bylo často úplně nepředvídatelné, co „projde“ a co ne. Například někde na Moravě, než se šlo do prvomájového průvodu, šlo se do kostela na mši. Městští komunističtí politici věděli, že kdyby nepočkali, tak v průvodu nikdo nebude. V Čechách byla situace pochopitelně zase jiná.
Daniela Stavělová ráda říká, že folklorní soubory byly „ostrůvky svobody“. Nejsem si jist, zda bych tento pojem použil v jeho původním smyslu a pro celé folklorní hnutí, ale rozhodně to bylo prostředí, které umožňovalo zejména směrem k roku 1989 relativně autonomní vyjádření a prostor tvůrčí svobody, a často také útočiště velmi různorodým lidem, včetně těch, kteří měli kvůli svému politickému přesvědčení jinde problémy. Ta nejednoznačnost je skutečně fascinující. Byli tu lidé napříč profesemi, napříč politickým přesvědčením a náboženským vyznáním. Nelze tedy říct, že je to jenom nějaká politická agitka. Je třeba vždycky přemýšlet situovaně, kontextuálně nad konkrétním souborem v konkrétní době a etapě jeho vývoje, nad jeho konkrétními aktéry. Zvláštní situací byly zájezdy do zahraničí, nad kterými byl samozřejmě vždycky politický dohled. Účastníci a účastnice si vytvářeli různé strategie, jak s člověkem, který mezi nimi byl a o němž věděli, nebo také nevěděli jistě, že na ně má donášet, nakládat, čímž docházelo k lidsky nesmírně složitým situacím. Některé soubory mohly vyjet do zahraničí spíše než jiné, ať už z politických, nebo osobních důvodů. A tady je pak zajímavé sledovat institucionální ukotvení folklorního hnutí a vliv těchto institucí na fungování jeho „života“ po organizační, obsahové a materiální stránce, čímž se také kniha zabývá.
Soubory byly před rokem 1989 finančně a institucionálně zajištěné, byly často zřizovány například při státních podnicích, což se v devadesátých letech s privatizací změnilo. Co se s těmi soubory stalo a ztratili najednou jejich členové potřebu se vůči systému vymezovat?
Já bych neřekl, že předtím měli tuto potřebu. Těmi „ostrůvky svobody“ se soubory většinou staly mimoděk. Byla to oblast, která byla povolená, členstvím ve folklorním souboru bylo možné se vykázat jako politicky pozitivně vnímanou činností, i když to zároveň zase ne vždy stačilo. Co se týče zřizování, ano, musely mít zřizovatele. Někteří popisují určitý paradox, že zatímco před rokem 1989 měli jistotu zřizovatelů a přísun peněz na provoz, zejména na kroje, jejichž pořizování je velmi nákladné, po roce 1989 tyto jistoty skončily, hodně podniků zkrachovalo, různí zřizovatelé zanikli či se souborů zbavili a soubory byly najednou v úplně nové pozici, kdy si musely shánět sponzory a velmi pečlivě dodnes řeší, kde, jak, pro koho a jaký repertoár budou hrát, aby si udržely sponzory i určitou uměleckou nezávislost. Samozřejmě se liší situace soubor od souboru – některé mají příspěvky od obce, města apod., některé nikoli – ale v některých vyprávěních se objevuje až ostré konstatování, že doba před rokem 1989 byla pro soubory vlastně obdobím větší tvůrčí svobody než doba následující, protože nebyly tak citelně svázány ekonomickými podmínkami. To platí zejména pro dobu konce 80. let, samozřejmě ne pro dobu 50. let.
Reflektuje se ve výzkumu otázka etnicity a genderu, která se při pohledu na materiál jeví jako signifikantní?
Do určité míry genderu, protože jednou z otázek pro aktéry bylo, co pro ně souborový život znamenal v osobní rovině, ve vztahu k rodině apod. Tam se to objevuje, ale spíš implicitně, s pečlivější genderovou analýzou se tu nepracuje. Objevuje se to ve výpovědích a v jejich shrnutích. Liší se způsob, jakým svoje členství v souborech prožívali muži a ženy v různém věku, někdy si v souboru našli partnery, pro některé to znamenalo útočiště od rodiny, od každodennosti, byl to prostor, kde si člověk mohl vyčistit hlavu večer po práci. Stejně jako v jiných oblastech performativní kultury k různým rolím tíhne nebo lépe se do nich hledá jedno, nebo druhé pohlaví. Typický byl tak nedostatek tanečníků, zatímco tanečnic bývalo dost, a muzikanti zase často bývali spíš muži. Není to sice stoprocentní pravidlo, ale je to aspekt, který je tam přítomný. Někdy ty doprovodné muziky obsazené zejména muži fungovaly částečně samostatně a vydělávaly si peníze zvlášť, což lze také analyzovat prostřednictvím pojmů genderové terminologie. Explicitně se to v knize ale neděje – informace tam jsou, ale je to surový materiál tato témata spíše implicitně obsahující a určitě vybízející k dalšímu zkoumání.
Autor: Vojtěch Havlík
Co se týče etnicity, byla například snaha zahrnout mezi pamětníky i členy souborů, které působily v oblastech takzvaných bývalých Sudet, ale není to tam úplně tematizované. Pro mě osobně by bylo toto téma důležité, ale sám jsem se tomu zde nevěnoval. Je to, domnívám se, jedna z těch slepých skvrn, kdy si badatelé a badatelky někdy třeba ani neuvědomují, co v této oblasti folklorní hnutí a jeho performance vlastně dělají. Další výzkum může ukázat, jak se takové soubory třeba v Karlových Varech nebo v Jablonci nad Nisou podílely na „nahrazení“ původní německojazyčné hudební kultury po druhé světové válce, do jaké míry se jim to dařilo, co z toho vzniklo. Opomenutí tématu v knize není záměr, ale symptomatický jev, jelikož se tomu zatím nikdo moc nevěnuje. Věřím, že do budoucna se bude jednat ještě o velké badatelské téma.
