V Louisově novele sledujeme boj ženy za vlastní štěstí

2. listopadu 2022

Nakladatelství Paseka uvedlo letos na jaře v pořadí čtvrtou knihu francouzského autora Édouarda Louise. Novela s názvem Boje a proměny jedné ženy byla přeložena do češtiny necelý rok poté, co vyšla ve Francii. Louis pokračuje v mapování své rodiny – v předchozích textech se věnoval osudu vlastního otce či bratra, nová kniha je zasvěcena matce.

Vzhledem k tomu, že je Louisovo dílo silně autobiografické, tvoří Boje a proměny jedné ženy celek s ostatními autorovými texty. Vypravěč se tentokrát obrací na svou matku a rekonstruuje její životní trajektorii. Ta je definována brzkým mateřstvím a dysfunkčními a násilnými milostnými vztahy. Žena je odsouzena k péči o druhé a k celoživotní frustraci z nemožnosti seberealizace. Louis tyto úzké mantinely, jež jsou příslušnicím nižších vrstev vytyčeny, ve své nové knize popisuje. Emancipace je totiž realitou pouze pro ty, které pocházejí z vyšší třídy. V nejnižší společenské vrstvě jako by se čas zastavil – „modelový všední den odehrávající se skoro bez výjimky stejně“ (s. 36). Louis ukazuje, nakolik je jednotlivá lidská existence vždy na průsečíku několika os, přičemž třídní příslušnost hraje v jeho textech zásadní roli.

Do rozhodnutí, které vyšší třídy činí na základě abstraktních principů, se v případě nižší třídy jednoznačně promítá ekonomická situace. Když vypravěčova matka otěhotní, rozhoduje se pro potrat právě z finančních důvodů: „Nechápal jsem ekonomické́ drama, které́ s sebou narození těchto dvou dětí neslo,“ poznamenává vypravěč. 

Psaní jako vědecká metoda

Osud vypravěčovy matky funguje v textu jako synekdocha, individuální zastupuje kolektivní. Již v názvu se objevuje ono neurčité „jedné“, naznačující, že znázorněná postava je pouze jednou z mnoha a že podmínky její existence nejsou ovládány natolik osobními pohnutkami, ale spíše strukturálními podmínkami existence. V textu je neustále kontrastováno vyprávění matky o jejích snech s popisem reality. Děje se tak bez nutnosti jakéhokoli dalšího komentáře vypravěče, protože dramatický rozdíl je naprosto zjevný. 

Louis podniká cestu vlastními vzpomínkami z dětství, které se mísí s útržky rozhovorů s matkou. Francouzský literární kritik a profesor Dominique Viart, který se dlouhodobě zabývá současnou literaturou se sociální tematikou, navrhuje termín „littérature de terrain“, který by se dal přeložit přibližně jako literatura terénního výzkumu. Místy jsou popisné pasáže tak detailní, že se blíží fotografii, jinde zas Louis používá přímé citace své matky. To vytváří dojem antropologické práce, avšak s jedním důležitým rozdílem – Louis není nezúčastněným pozorovatelem, ale daný příběh ho formoval a je jeho součástí. 

Vyprávění končí ve chvíli, kdy matka opustí svého manžela a odstěhuje se do Paříže za novým partnerem. Teprve v ten moment má možnost se o sebe začít starat. Pro postavu matky se svoboda paradoxně skýtá v performanci feminity, kterou jiné ženy považují za utlačující: „byla šťastná, že se stala ženou, která si kupuje oblečení“. Ačkoli si je Louis vědom toho, že z vlastního místa není schopen plně nahlédnout pozici ženy, reflektuje podobnost své a matčiny pozice, která u matky spočívá v podřízenosti maskulinitě a v Louisově případě v exkluzi z maskulinní sféry.

Mluvčí mizérie

Novela se v mnohém inspiruje dílem letošní laureátky Nobelovy ceny za literaturu, Annie Ernaux, konkrétně novelou Obyčejná žena. Ta vyšla v českém překladu v devadesátých letech společně s krátkým textem Místo. Po vzoru Ernaux popisuje Édouard Louis téměř banální detaily: přízvuk, účes či drobné příhody. Zajímavé je, že Annie Ernaux, jejíž texty jsou ve Francii vyučované na středních školách, byla v českém kontextu dosud polozapomenutá a do češtiny byla přeložena jen malá část jejího obsáhlého díla. Oproti Ernaux se těšil Louis v posledních letech velké pozornosti na české literární scéně, možná z důvodu, že těžiště díla Ernaux vyšlo v osmdesátých a devadesátých letech, tedy v období, které bylo vůči kritice třídního řádu hluché. Louisovy texty přichází v momentě, kdy v Česku zájem o sociálně laděnou prózu nabírá na síle.

S Ernaux pojí Louise i třídní původ: oba vyrostli v chudé rodině na severu Francie, což je fakt, který se do jejich děl významně promítá. Ernaux v této souvislosti dokonce mluví o zradě vlastní rodiny. Louis se kvůli svému původu stal ratifikovaným mluvčím nižší třídy a postavil na tom svoji úspěšnou kariéru. Těžko od sebe můžeme oddělit Louisovy texty a jeho autorskou posturu – neprodávají se pouze jeho knihy, ale zároveň i jeho krásná tvář, která se na čtenáře dívá ze všech obálek českých překladů. Kombinace úspěšného a vzdělaného intelektuála s popisem zoufalství, z něhož se nelze vymanit, je čtenářsky neodolatelná a místy hraničí s misery porn.

Čtěte také:

Macron, Chirac a další jako vrazi v novém románu Édouarda Louise

Naléhavé opakování 

Louis sleduje v mikrokosmu vlastní rodiny celospolečenské vztahy, rodina mu slouží jako Petriho miska. Známý citát Carol Hanisch – „osobní je politické“ – je v Louisově textu explicitně demonstrován, když na úrovni nejintimnějších vztahů můžeme pozorovat třídní nerovnosti a politická rozhodnutí. Veškeré vztahy jsou tím deformovány, neřkuli definovány. Pečlivý popis sociologických zákonů umožňuje vypravěči znovu najít cestu k vlastní rodině, a dochází tak k citlivé a odpouštějící empatii – ať už vůči vlastnímu otci v předchozí novele Kdo zabil mého otce nebo své matce v Bojích a proměnách jedné ženy. 

Louisovo dílo se točí okolo stejných témat, a tvoří tak jeden mnohohlasý celek, což autor v nejnovějším textu reflektuje: „já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy“. V knize je znatelné napětí mezi pravdou a fikcí, realitou a literaturou. Louis se vymezuje proti pojetí literatury jako nezaujaté, nezúčastněné, v textu se objevují pasáže připomínající literární manifest. Vypravěč deklamuje, že píše „proti literatuře“ (s. 18) a ustavuje literární provoz jako jeden ze základních stavebních kamenů buržoazního řádu. Louisovy texty kladou otázku po kapacitě literatury jako takové vypovídat o světě – a přestože Louis literární provoz obviňuje ze samoúčelného estétství, dál píše. Ve Francii mu mezitím vyšla další kniha s názvem Changer : méthode (Změnit: metodu), a ačkoli název nespecifikuje metodu čeho má na mysli, zcela jistě půjde o metodu samotného psaní.

Boje a proměny jedné ženy. Praha: Paseka, 2022. 112 s.

Zdroj fotografií Nakladatelství Paseka.