Moleskine Litera za poezii: Pozvěte babičku na báseň

3. dubna 2019

Letošní nominace představují různě zkušené básníky. Nejmladším je již podruhé nominovaný Kamil Bouška se svou Inventurou (fra), poprvé je nominovaný Petr Borkovec, a to se sbírkou Herbáře k čemusi horším (fra) a poslední cíp pomyslného trojúhelníku tvoří jeden z nejznámějších současných českých básníků Ivan Wernisch se svým Pernambucem (Druhé město).

Bouškova Inventura je katalogem lidí, které bohužel známe. Svými básněmi v próze vykresluje nekonečné monology protivných lidských vlastností, jež vyrůstají z lásky, ale možná také z lidské omezenosti, tuposti nebo ohavnosti. Jenže občas je příliš rozmáchlý, až to čtenáře místy nudí; klíč, podle kterého přistupuje k tvorbě básní, je stále tentýž a brzy se vyčerpá. Vynahrazuje to jemný závěr a smířlivá pointa v druhé části sbírky, totiž „(…) že jsme z jednoho světla, ty a já“.

Borkovcův Herbář k čemusi horšímu nese kromě přitažlivého názvu i chytrou hru. Jde o herbář parodií internetových konverzací, hrátek s obrozeneckou češtinou, vymýšlení nových rčení, ale i ironií a nadhledu na současného člověka. Nechybí mu hlubší zamyšlení; všechno uvnitř může zaujmout čerstvého fandu současné české poezie i zkušenější básnické hlavy (což je podle mého opravdu cenné). Jen si nejsem jistá, jestli nadšení z Herbáře nespočívá v kouzlu prvního čtení a při druhém nebude čtenář nadšený o něco méně (jak už ostatně zmínil Daniel Mukner). Jenže odolejte chytře postavené sbírce, která rozesměje vášnivého intelektuála i vaši tetu z druhého kolena. A právě díky nadhledu a humoru spíš než tíži básní (které je v jiných loňských sbírkách dost) může být inspirací pro mladé básníky, kteří Borkovce už obdivují, nebo k němu cestu teprve najdou.

Na rozdíl od Bouškovy Inventury a Borkovcova Herbáře je Pernambuco Ivana Wernische světem velké literární fantazie. Wernischovy básně jsou místem, kam se člověk postupně schovává a pohodlně uvelebuje mezi řádky, kde se smývají hranice vzpomínek a současnosti. Problém je, že když začínám pronikat k této poezii, která voní trochu jako nedělní oběd u babičky nebo léto na chalupě, přichází zhruba v polovině část s názvem Bim bam a Wernischovou osobitou (už klasickou?) ironickou hrou se slovy či vůbec smyslem básně, která do konceptu sbírky nezapadá; není ničím objevná ani vtipná. A kvůli ní je kouzelné porozumění nadobro pryč.

A poněvadž na mě neleží odpovědnost za nominace ani jejich ocenění, na tomhle místě bych ráda připomněla sbírky, které si pozornost rozhodně zaslouží také (ne-li více): Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavla Kolmačky (Triáda), Ubírati se Karla Šiktance (Karolinum)  i Peníze Pavla Zajíce (Větrné mlýny); v tomto pořadí.

Nakonec je ale poezie věcí subjektivní a ani já tenhle text nemám za víc než dojem. A tak ho o to snadněji ukončím kradenými slovy Pavla Zajíce „(…) ti jiní básníci mají jiné dívky v jiných krojích.“