Alternativní Civilizace jsou pomstou Kolumbovi i evropské nadřazenosti

19. dubna 2021

Pokud v posledních letech nějaká témata rezonují ve společnosti, patří mezi ně rozhodně evropská koloniální historie, imperialismus a vypořádávání se s tímto dědictvím prostřednictvím dekolonizace diskurzu. Do takového ovzduší vstupuje nová kniha Civilizace francouzského romanopisce Laurenta Bineta, která v originále vyšla v roce 2019 a v důsledku několika odsunů také konečně letos v českém překladu Michaly Markové v nakladatelství Argo.

Historici se tradičně snaží v téměř nekonečné množině událostí hledat řád, který by jejich chaotický a na první pohled nesouvislý výskyt zasadil do smysluplného rámce. Na druhou stranu se však nelze ubránit pocitu, že historii tvoří také spousta momentů, jež vznikají v podstatě náhodnými rozhodnutími pár jedinců a vymykají se veškerým snahám o kontextualizaci. Kolumbus, Luther nebo Cervantes – byly tyto význačné osobnosti produktem doby, nebo ojedinělým zjevem, který z ní vybočoval, a který přesto změnil její budoucí běh? Nakolik jsou události podmíněny minulostí a jak málo by stačilo, aby se Kolumbus nevrátil ze svých zámořských objevitelských cest zpět do Portugalska? Otázky, které nejspíš mají jen malý význam pro seriózní dějepisectví, jsou hnacím motorem nového Binetova románu.

Spisovatelství převlečené do historiografického kostýmu by se přitom dalo vyzdvihnout jako autorův výrazný rys. V jeho debutu HHhH (2010), který zpracovává osudy postav spjatých s operací Anthropoid, je vypravěč pochybujícím pisatelem historického románu. V Sedmé funkci jazyka (2015, česky 2017) jsou zase pojednávány fiktivní události okolo smrti Rolanda Barthese a francouzských prezidentských voleb v osmdesátých letech, do nichž jsou však kolážovitou formou vloženy skutečné výroky reálných osobností.

Civilizace si ovšem přece jen zakusují mnohem větší sousto. Skrze čtyři různorodé části a mnoho textů od kroniky přes veršované zpěvy po dopisy se vypráví dávná alternativní historie, která začíná islandskými mořeplavbami a skrze válečné období amerických národů se vine až k objevení Pátého dílu světa – Evropy. Kolumbus sice 12. října 1492 vystoupil na břehu Nového světa, ale nikdy se odtamtud nevrátil. Díky porážce nevelké misionářsko-objevitelské flotily upadá zámoří v zapomnění – které je však pro tamní civilizace šancí pokračovat v dějinách. Cortés, Pizzaro či Valdivia nepřiplouvají. Na rozdíl od Evropy, která v důsledku Kolumbovy smrti dál žije v nevědomosti, se ovšem na americkém západě o existenci východních národů ví. A stejně jako pro Evropany, byť z jiných důvodů, je pevnina za oceánem sice děsivým neznámem, ale zároveň šancí na nový život. Incký vládce Atahualpa se tak na útěku před svým bratrem Huáscarem vydává na lodích, vyrobených podle Kolumbových korábů, na východ.

Atahualpa vrací úder

Atahualpovy kroniky, které tvoří třetí a nejdelší část knihy, vyprávějí o připlutí inckého vládce na portugalské břehy a jeho teritoriálním a mocenském dobývání evropského kontinentu, které pohání zejména neustálý přísun nerostného bohatství v podobě zlata z Atahualpových rodných končin. Binet se v jednom z rozhovorů vyjádřil, že Civilizace dávají poraženým jakousi šanci na pomstu. Přestože však inkovo jednání provází kult osobnosti, násilí, intriky a imperialismus (sám incký vládce se stává conquistadorem), jeho přítomnost v Pátém dílu světa nemá ničivé důsledky pro tamní civilizaci. Nepopiratelně se ovšem stává nesmlouvavou výzvou pro její kulturu a přemýšlení.

To lze nejvýrazněji spatřit na střetu slunečního (takřka přírodního) náboženství s „kultem přibitého boha“, který se ironizujícím tónem, jenž provází celé dílo, stává pouhým naivním folklorem založeným na fantazijních legendách. „Pavla znepokojovalo, že někteří lidé o existenci jeho přibitého boha vůbec nevědí: ‚Jak mohou uvěřit v toho, o němž neslyšeli?‘ Slunce nepotřebuje kazatele, neboť září na nebi, každý večer se ukládá do moře a každé ráno vychází nad horami.“ Jestli se tak něčím Atahualpa skutečně zapisuje do dějin Evropy, kromě zemědělských a majetnických reforem je to především Sevillský edikt, kterým ruší inkvizici a každému dává svobodu ve výběru praktikování víry – což především ve Španělsku znamená svobodu pro utlačované morisky (Maury) a conversos (konvertované Židy), v celé Evropě pak naději a příklad hodný následování. „Pro mě je zásadní, že cizinci ze zámoří přinesli Španělsku a Francii náboženský smír,“ reflektuje téměř na závěr Michel de Montagne příchod inckého vládce do Evropy. Veškeré malé změny, počínaje smrtí Kolumba a připlutím Atahualpy na východ, však vytváří množinu dalších, nových uskutečnitelných možností. Nejen pro Evropany či inckého vládce, ale pro celý svět. Postav, které zásadně mění či boří evropské struktury, je tak nakonec více.

Slepá víra v text

Binet ve snaze přesvědčit čtenáře o pravdivosti událostí nejen mísí reálné historické osobnosti s čistě fiktivními, ale zapojuje i opravdové reálie a promluvy. Co víc, román je vystavěn prostřednictvím žánrových textů, které se s autenticitou principiálně pojí – islandská sága je sice epická, nicméně referuje (jakkoli přibarveně) o minulých skutcích klíčových národních postav; stejně tak v případě Kolumbova deníku, který byť zkreslen ideologií či autorovou subjektivitou se otázce autentičnosti rovněž vystavuje. A nejvýrazněji je otázka autenticity, či rovnou pravdy a objektivity, přítomná v případě Atahualpových kronik, tedy klíčového středověkého historiografického (!) dokumentu.

V sáze, kronikách a nakonec i ve čtvrté části Cervantesova dobrodružství se ostatně jednotliví vypravěči otázky pravdivosti pravidelně dotýkají, a to pozoruhodně odlišně. Zatímco sága nechce vyprávět o některých událostech, „neboť co se stalo pak, to s jistotou nikdo neví“, anonymní autor kronik se pravdivostí svého pojednávání pravidelně zaklíná – „Takto se to seběhlo, a ne tak, jak vypráví Gómara, jenž ostatně tvrdí mnoho jiných věcí, o kterých se mně hovořit nechce.“ Oproti autorovi islandské ságy tak nejen mnohem víc mluví, ale zároveň se rád prezentuje jako mluvící subjekt. Subjekt, který však působí značně nedůvěryhodně. A to nejen tím, že prozrazuje svoji selektivnost, ale občas se zdá, že toho ví zkrátka až příliš. Autor Cervantesova dobrodružství zase na počátku čtenáři slibuje, že se ve vyprávění neodchýlí od pravdy, ovšem v jednom momentě upřímně upozorňuje na to, že nedokáže „zaručit pravdivost toho, co Cervantes Řekovi vyprávěl“.

Tento motiv by se snadno dal přičíst samotné charakteristice jednotlivých žánrů, které se autor v románu snaží přesvědčivě napodobit. S ohledem na jejich pravidelný výskyt, a především pak na styl a výstavbu autorových předchozích knih je lze ovšem číst jako záměrnou tematizaci (ne)pravdivosti a (ne)důvěry k textům, které vytváří to, čemu říkáme evropská civilizace. Tou je zároveň neustále zdůrazňována vratkost či nevypočitatelnost historie, na niž je zejména perem kronikáře často upozorňováno a která tak z dějin samotných utváří jednoho z hlavních protagonistů. Jsou to ony, které „nás učí“, v rámci nichž se události „hlásí předem“ či „maří očekávání“ nebo které v určitém bodě „nehovoří jasně“ – dějiny, nebo také Štěstěna, která si s postavami „opět pohrála“ či která tentokrát „rozhodla jinak“. V takovémto nastavení nejsou jednotliví aktéři, a to ani ti nejmocnější, ničím jiným než bezvýznamnými figurkami, které sice mají nepopiratelný vliv na běh dějin, řídit ho však nedokážou. Možná proto nakonec ani nepřekvapí, že i s jinými vládci a za radikálně odlišných okolností vede alternativní minulost k nápadně podobným událostem, které známe z naší historiografie. Určitou, avšak nikoli jasnější odpověď na to, čím jsou tyto abstraktní síly ovládány, nabízí autorova přiznaná inspirace – devadesátková počítačová hra Civilizations Sida Meiera.

A co bude s Donem Quijotem?

I přes neustále provokující nespolehlivost se však texty, zejména literární, vedle dalších forem umění prolínají skrze celý román, který je tak ohromným intertextuálním pastišem s odkazy na velké renesanční myslitele od Machiavelliho, jehož Vladaře si Atahualpa bere jako jakousi příručku, přes zmíněného Michela de Montaigne až po Bibli. Některá díla jsou v novém kontextu spíše ironizována, jiným není upřen jejich renesanční až téměř osvícenský rozměr. Některé odkazy jsou více očividné, jiné naopak objeví jen skuteční fajnšmekři dobového ducha. Tak či onak, Binetovy knihy mají tu vlastnost, že jejich mnohovrstevnatost každému ze čtenářů umožňuje vybrat si linii, po které se vydá, a přestože objevení skrytých aluzí dodá nový impulz k přemýšlení, ty neobjevené nikomu chybět nebudou.

Jakou roli hraje v Civilizacích umění obecně, zobrazuje zejména poslední část Cervantesova dobrodružství. Ta se zásadně liší od předchozích tří už jen tím, že žánrově jde pravděpodobně o románový útvar, byť o pravdivosti vyprávěného nás vypravěč, stejně jako jeho předchůdci, opět nezapomíná ujišťovat. Jestli je jeho autorem sám Cervantes, těžko říct, ale rozhodně je jeho protagonistou a nadpisy kapitol zároveň nápadně připomínají nejznámější dílo tohoto španělského spisovatele, Dona Quijota. Odkaz na první moderní román a španělský klenot koneckonců nalezneme již na prvních stránkách Civilizací, v mottu „Umění oživuje to, co zavraždily dějiny“, které pochází z interpretace Dona Quijota mexického spisovatele Carlose Fuentese s názvem Cervantes o la crítica de la lectura (Cervantes aneb Kritika četby). Pokud jednou z hlavních tezí Fuentesovy statě je to, že tragická situace Španělska stvořila Cervantese; jaké následky přináší alternativní historie, v níž je Španělsko jednou z perel Evropy? V níž naopak umění zavraždilo dějiny? Na tuto otázku román poskytuje alibistickou odpověď – posílá Cervantese a španělského malíře El Greca na zámořskou plavbu, aby americké národy učili evropskému umění – „neboť malířství a písemnictví jsou dva obory, v nichž tyto skvělé říše, jakkoliv jsou mocné, stále ještě nepředčí nás ze starého světa“.

Čtěte také: Poslední Kundera: žádný sex, Stalin a rock’n’roll

Odlišnost v globalizované jednotě

Civilizace jsou tak především hrou s možnostmi, které v minulosti nemohly být uskutečněny. Jestli jejich autor dokázal porozumět běhu dějin, dobovým pramenům či společenským poměrům, snad ani není důležité – jako jediný hráč nastavil pravidla a čtenáři poskytnul „let’s play“ svého experimentu. A přestože zůstává pouze v textové dimenzi, dává zakusit alternativní historii, která není nutně lepší, spravedlivější či méně násilná než ta, kterou máme, ale zdá se být minimálně různorodější. Po boku mocných mužů stojí silné ženy – islandská dobyvatelka Freydis Eriksdóttir, která seznamuje domorodé národy s železem, kubánská princezna Higuamota, kterou Kolumbus naučil kastilsky a která doprovází Atahualpu do zámoří, či incká princezna Quispe Sisa, jež po smrti inckého vládce zachraňuje situaci v Itálii. Atahualpovy reformy otevírají dveře nejen pro pronásledované nekřesťany, ale i pro sociálně slabé obyvatele. A smíšení národů v neposlední řadě odebírá Evropě punc důležitosti, již si sama naordinovala, převrací otázky divošského a civilizovaného a vytváří svět, v němž je hlavní město Mexika stejně obdivuhodné jako italské Benátky. Svět, který i přes své odlišnosti směřuje ke globalizované jednotě – „Pátý díl světa by se bez čtyř ostatních neobešel.“ – a v jehož částech se díky toleranci této odlišnosti „lze domoci bohatství, pokud tam člověk nejede s rozvratnými plány“.

Některým tvůrcům kontrafaktuálních dějin slouží alternativy k vybudování dystopického světa, jehož rysy z historie dobře známe, a zdvižení varovného prstu (takovým bude nejspíš i očekávaný román Listopád Aleny Mornštajnové, který je vystavěn na paradigmatu pokračujícího komunismu, jenž trvá nepřerušen listopadovou revolucí). Jiní zase silou imaginace oživují mrtvé, dávají jim férové podmínky k boji a posílají je rozbít dlouhá léta budované struktury – které se tím častokrát samy odkrývají ve své falešnosti. Binet se sice vrátil o mnoho století nazpět, zasadil však aktuálně potřebnou ránu na solar eurocentrismu, který se zhroutil jako domeček z karet. Chvíle překvapení, Evropa je stále na politické mapě světa, jen má možná o pár mexických pyramid navíc.

 BINET, Laurent: Civilizace. Přel. Michala Marková. Praha: Argo, 2021, 288 s.