Proroctví a krotká varování Detí Hamelnu

12. dubna 2021

Deti Hamelnu jsou debutovou sbírkou z minulého roku slovenské autorky Dominiky Moravčíkové, doktorandky muzikologie na pražské FF UK. V roce 2019 vyhrála dvě literární ceny, jednu za poezii (Básne SK/CZ 2019) a druhou za prózu (Poviedka 2019), lze tak tušit, že se obratně pohybuje na obou pólech literární řeči. Tematicky i jazykově komplexní dílo vyniká šíří perspektiv, které autorka dokáže v básních zpřítomnit.

Část Deti Hamelnu je vložena mezi další čtyři relativně samostatné celky (Soviareň, Váha tvojho rómstva, Rozprávky, Čas Koptov). Ty se kompozičně liší: první tři obsahují poměrně autonomní básně, zbylé dva – Deti Hamelnu a Čas Koptov – jsou souvislými cykly. Titulní se vztahuje ke středověké legendě o krysaři („pištci“), který vylákal děti z města Hameln za účelem založení nové osady. Moravčíková pracuje s obsahem legendy, vypráví ji ale znovu, jinak a přidává nové úhly pohledu. Závěrečná část Čas Koptov vypráví příběh ženy a uprchlíka v současném Slovensku. Jakkoliv se mohou zdát cykly tematicky radikálně odlišné, sbírka jako celek se zdá být ne zcela zjevným způsobem soudržná. Jednotlivé části se pojí jemnými motivickými vlákny, poetikou, podobným rytmem i principem práce s perspektivou.

Různými způsoby a ve vzájemném dialogu se rozvíjí problematika lyrického subjektu. I když případnější by bylo mluvit o subjektech v plurálu, protože úhel pohledu se mění s každou básní. Já, ty, my v textech promlouvají samozřejmě a bez představení. Uchopit jednoznačně jejich identitu – kdo vlastně mluví nebo číma očima se díváme – se stává obtížným. Obzvlášť patrná je proměna v cyklu Deti Hamelnu: jednou vnímáme dívku očima ostatních dětí, později z jejího vlastního pohledu. Často se objevuje i neosobní vypravěč, který působí jako kolektivní vědomí: „neodporúča sa za každú cenu/ bytosť uvidieť a spoznať“ (tajomstvo Pangey). V pořadu Literárny kvocient poznamenává Veronika Rácová, že namísto lyrického subjektu v první osobě ve sbírce defiluje množství postav, které doprovází pozorovatel. Ten působí dokonce jako vypravěč, zprostředkovatel, který zúčastněné často přímo oslovuje a takto o nich – k nim promlouvá, jak naznačuje i samotný titul jedné z částí Váha tvojho rómstva.

Kat Raděj, zlodějka Anna a koptský uprchlík

Přítomnost vypravěče-pozorovatele stejně jako jazyk sbírky, jemuž dominují slovesa, demonstruje silnou epičnost této poezie. V recenzích bývá skloňovaná paralela s Erbenem,  jeho Vodníkovi se námětem podobá Moravčíkové lyrickoepická báseň Strečno – Zlatné, r. 1380. Kromě formy veršů se ale obě balady liší perspektivou: zatímco Erben prostřednictvím rýmovaných dialogů napodobuje řeč postav, Moravčíková vypráví poetickým jazykem skrz ženský lyrický subjekt. Promlouvá zde konkrétní já, byť vzdálené v čase, které text zpřítomňuje spolu s historickým pozadím mluvčí. Vesničanka sice vodníka odhání a báseň končí výhrůžkou násilí lidí vůči Jinému, ztělesněnému právě vodníkem, v ženě ale něco z mytické bytosti zůstává, když říká „To som sa naučila od teba.“ 

Podobně laděný je i December, v němž obyvatelé nařknou prostitutku z čarodějnictví. Moravčíková si vybírá zejména perspektivu vyděděnců a proti ní staví kolektivní identitu. V cyklu Deti Hamelnu jsou to kromě pištce Ramona Nebeského znovu „tá ku ktorej chodili vojaci“ Mária Salome a další: „plebejský kat Raděj a zlodejka Anna : tí, ktorým sa nechceme podobať“. V navazující části se pak dodává: „tie isté podozrenie : ako v každom spoločenstve, z ktorého vylúčili hriešnika : že zločinci sa od nás nelíšia.“ 

čtěte také: Tíha viny se dotýká druhého slovy i tělem

V Čase Koptov pak opět, nyní ale v kontextu současného Slovenska, zaznívá téma vyloučení na základě vystěhovalectví. Jiné, které společnost nepřijímá, zde ztělesňuje koptský uprchlík. Cyklus komunikuje s dalšími básněmi a sbírka tak otevírá téma kolektivní viny a jejího vztahu k dějinám (v části  Deti Hamelnu je tak třeba kapitola kolonizácia), načež lze tušit, že se v čase jen proměňuje oběť našeho provinění. Pokrytecká morálka současné společnosti vysvítá mimojiné v tom, že zlodějkou se stává Slovenka olupující migranta. Majoritu zde zastupuje hříšnice, což v kontextu zpochybňování křesťanství migranta na základě etnicity působí paradoxně. Závěrečným cyklem se prolíná navíc refrén „čo je politické, nie je materské”, jenž stojí vždy nenuceně vedle událostí, které ho vyvrací (jedním za všechny budiž zvažování interrupce).

Verše sbírky přitahují pozornost také na formální stránku textu: poměrně velké odsazení odstavců způsobuje rozvláčnost čtení, délka zpravidla volného verše se často podřizuje sdělení (fragmentarizovaný výčet atp.). Typograficky vystupuje zejména část Deti Hamelnu s hojným užitím dvojteček, které do určité míry nahrazují veršové rozlišení – rytmizují text – což posiluje i epičnost básní; působí ale také jako velice prostý ornament.

S folklorní linií sbírky se pojí úzce téma paměti. Moravčíková pracuje s příběhy předávanými po generace, texty formálně částečně imitují orální tradici a explicitně se na ní odkazují. Všudypřítomné jsou také motivy víry a náboženství: katolický křest v básni Kňaz ktorý ma krstil je doprovázený kázáním, které připomíná věštění – předjímá budoucnost a varuje. Lidové a náboženské se prostupuje a není mezi nimi napětí.

Neviditelná propojenost těl

Jako další stěžejní téma vyvstává komplikovaný vzájemný vztah člověka a přírody. V básni Zo života popínavých rastlín sleduje mluvčí břečťan, který sahá dovnitř lidského obydlí, ohmatává lidská těla „avšak vždy narazí na čosi zlovestné a mazľavé/ čo ho posadne a otrávi“. V Detech Hamelnu v části telo mlieka jsou lidé odsouzeni živořit kvůli zkaženému mléku své krávy. Provázanost kategorií lidského a přírodního vykresluje Moravčíková až palčivě. Soustředí se na materiální propojení skrze těla lidí, rostlin i zvířat. Choroba (nadto civilizační) se stává místem fatálního spojení, v němž je umístění člověka v globálním ekosystému nejvíce patrné. 

V básni Botanika se dál reflektuje skrytost tohoto propojení. „A keď spolu pozorujeme, pretriasame čiernu zem,/ nie sme jej súčasťou.“ I zde se ale střetávají dvě pozice: „tvoja veda je náhradou,/ protézou skutočného spojenia, tak to dává zmysel“. Člověk je tak nutně oddělený od země, nezůstává s ní v bezprostředním kontaktu jako rostlina – přímý dotyk chybí. Jeho náhradou se tak musí stát věda jako nástroj, který potřebujeme pro spojení se světem. Jako s každým nástrojem ale záleží na způsobu, jak s ním budeme zacházet a Moravčíková opět sleduje několik pozic.

V části liekopis hamelnského apotekára stojí vedle sebe léčiva „čertovských mastičkárok“ a léčiva z apotéky, která jsou „v súlade s morálkou a vedeckým pozaním“. Výčet středověkých lektvarů bychom však dnes už přiřadili k výplodům oněch čertovských mastičkářek; Moravčíková tak přesvědčivě zobrazuje nejen perspektivu společenství různých dějinných epoch, ale demonstruje jejich historickou podmíněnost. Lidská společnost ve sbírce Deti Hamelnu předvádí sama – skrze zprostředkovatele-vypravěče – své předsudky a jejich kulturní zakořeněnost. Nabízí se také zpochybnit ideu společenského progresu, protože i dnes platí: „to najdôležitejšie : právo vlastniť pôdu“ a „svätosť leží iba v práci“ nebo také legální postihy žen, které podstoupily interrupci. Moravčíkové se tak daří skrze poetické příběhy vyslovovat určité antropologické ideologické konstanty.

Báseň Váha tvojho rómstva a cyklus Čas Koptov zpracovávají v kontextu současnosti jeden z nejpalčivějších předsudků, rasismus. Verše „etnicita je akýsi úlomok na dne človeka/ ktorý nemôžeš vytiahnuť“ absolutně neznamenají smíření se s rasismem. Konec části Čas Koptov s sebou naopak nese silný emancipační nádech: „čas Koptov/ este neprišiel“. Opis etnicity souzní s veršem z básně Botanika „naše telá si nás nevybrali“. Tělo, znázorněné i na přebalu, je ústředním motivem sbírky; na obálce jako by se stylizovalo do anonymního objektu bez genderu, barvy kůže a dalších příznaků. Texty se line celá řada tělesných motivů, z nichž vystupují zejména krev, maso, kosti a vlasy. S tělesností musíme vždy počítat, podmiňuje nás a představuje výchozí bod jedince pro kontakt se světem. Nakonec jen tři děti z Hamelnu odolaly pištcově vlivu: hluché, chromé a nevidomé. Nicméně ve vztahu k tělu se zřetelně ukazuje odlišnost kategorií náboženství a etnicity: zatímco „tvoja etnicita/ umiera až po tebe“, „náboženstvo je vždy možné z tela odstrániť“.

Zůstane jen psané slovo

Cyklus Deti Hamelnu končí částí Hamlíkov spí: kolonizace určeného místa se nezdařila a po osadě nezbyl ani hřbitov. Na povrch zřetelně vystupuje další klíčové téma sbírky: paměť a čas. Tělo sice nepochází ze země (ale z jiného těla, jak se píše v básni Botanika), nicméně po smrti se do ní vylévá, řečeno s Moravčíkovou. „Naše príbehy v krajine neostanú“ konstatuje vypravěč a vystupuje do popředí, protože „ostane len písané slovo“, které nám sám nabízí. 

Moravčíková skrze konkrétní příběhy plynule přechází k obecným otázkám lidství bez patosu a klišé. Sama navíc pracuje s tradicí, tedy s tím, co si jako společnost udržujeme v paměti. Nutno ocenit i důraznou situovanost autorky: ve sbírce lze rozpoznat kulturní a geografický prostor, v němž se sama pohybuje. Moravčíková dává prostor a jazyk i perspektivám, které v dominantních diskurzech figurují jen okrajově a odcizeně. Daří se jí to, protože cizí vnímání na nějaký čas přijímá za své a skrze promlouvání z pozic já, my a ty se subjekty jejích příběhů ocitají v bezprostřední blízkosti čtenáře. Mnohost hlasů a pozic svědčí o výjimečné empatii básnířky. Vypravěč, který jako by se vznášel nade všemi příběhy a občas vystoupil z pozadí, se nejvíce podobá bytosti z básně Soviareň, jež píše „na drevo/ proroctvá a krotké varovania.“ 

MORAVČÍKOVÁ, Dominika: Deti Hamelnu. Kordíky: Skalná ruža, 2020. 102 s