Jak si budujeme cestu ke zkáze

28. prosince 2020

WEBZemě.jpg

Neobyvatelná země novináře Davida Wallace-Wellse líčí naši planetu v podobě, do jaké ji promění globální změny klimatu. Zdá se, že jde o ideální čas na čtení této knihy: sotva pár dnů po bahnivých českých Vánocích, během nichž se teplota vesele pohybovala kolem 10 °C, a prezidentovu připomenutí, že lidé varující před důsledky klimatických změn jsou prostě šílenci. Wallace-Wells za nejhorší postoj vůči nastávajícím změnám považuje ignoraci a dobrovolnou kapitulaci, naštěstí nám jeho kniha poslouží jako nekonečný zdroj dat a argumentů proti slepotě. Po přečtení by mohlo třeba i našemu prezidentovi dojít, že sucho není jediný z důsledků, kterým budeme muset v následujících dekádách čelit. 

FOTOZemě.jpg

Pokud nechceme, aby nás naše vnoučata proklínala, máme si tuto knihu přečíst, řekl na konto Neobyvatelné země: Život po oteplení významný americký historik Timothy Snyder. Jeho výrok se také vyjímá na přebalu knihy, kterou letos na sklonku léta vydalo nakladatelství Host ve čtivém překladu Sylvy Ficové. Vyšla jako první ze série Klimax, jež se hodlá zabývat klimatickou změnou. Pro moji generaci lze vnoučata ve Snyderově výroku nahradit dětmi – a tak úzkost z alarmujícího obsahu, který David Wallace-Wells v knize přináší, rapidně roste.

Bezmála čtyřsetstránkové čtení je debutem amerického novináře působícího jako zástupce šéfredaktora New York Magazine, který se problematikou klimatické změny a environmentálními tématy zabývá několik let. The Economist, The New York Times i časopis Time tento debut označily za knihu roku. Wallace-Wells při práci na knize čerpal ze stovek analýz, rozhovorů a článků, jejichž zdrojování také zabírá dobrých sto stran. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, z nichž první vás vítá slovy: „Je to horší, mnohem horší, než si myslíte“, a tak vás ujišťuje, že půjde o poměrně burcující čtení. Tento „bestseller klimatického žalu“, jak knihu v předmluvě nazývá sociolog Vojtěch Pecka, nám v rostoucích dávkách předkládá, co bude probíhající klimatická změna pro člověka znamenat v následujících desetiletích. Knize je často vytýkána přílišná pesimističnost, ale po přečtení je celkem patrné, že optimismus zkrátka není namístě, a hlavně díky své čtivosti i přístupnosti potenciálně širokému spektru čtenářů (stačí chuť dozvědět se víc) je skutečně velmi přínosným počinem. Soustředí se na vliv klimatických změn na člověka, společnost, její život a v jednotlivých bodech rozebírá, co může po oteplení (třebaže při tom nejoptimističtějším scénáři) nastat. Dat je v knize extrémní množství – jako ideální řešení se zdá knihu otevírat opakovaně, pouštět si namluvenou verzi Českého rozhlasu nebo ji předčítat rodině po večerech. 

Optimistickým stavem Wallace-Wells rozumí oteplení o 2,5–3 °C oproti předindustriální éře. Pařížská dohoda (dohoda OSN se zavazuje ke snížení emisí skleníkových plynů o 40 % do roku 2030, vznikla v roce 2015, ČR se stala členem v roce 2017, pozn. aut.) sice bojuje o udržení teplotního rozdílu pod 1,5 °C, překročení této hranice ale podle Wallace-Wellse už v roce 2015 vědci z NASA označili za realitu, které se již nemáme šanci vyhnout. 

Bude hůř

Ve druhé kapitole se Wallace-Wells věnuje pravděpodobnému scénáři života po oteplení, jehož zárodky a první znaky pozorujeme už dnes. Spoustu z nich známe, ale nedocházejí nám v celosvětovém kontextu, možná změny vnímáme jako záležitost vzdálených zemí, jiných kontinentů. Wallace-Wells dává dohromady nejzásadnější proměny, kterým pravděpodobně budeme v následujících dekádách (a nevyhnutelně počínaje rokem 2100) čelit. Na místech, jako je Blízký východ, kde již teď panují vysoké teploty, bude takové vedro, že nebude možné vyjít na ulici nebo zde vůbec žít. Například v Indii, tedy na území, na které klimatická krize právě kvůli vysokým teplotám tvrdě dopadne jako první, již teď rostou metropole o milionech lidí, kteří tak budou odsouzeni v lepším případě k návratu na venkov, v horším k migraci do jiných částí světa, což může plodit válečné konflikty. Změna klimatu způsobí nevídané katastrofy jako hurikány či silné bouře – to, co bylo dříve výjimečnou událostí pozorovanou jednou za několik staletí, se bude opakovat každých deset až dvacet let. 

TEXT1Země.jpg

Čtěte také: takhle se přece nedá žít

Nejde ovšem jen o vlny veder či nevídané přírodní katastrofy. Působením člověka se zvyšuje eroze půdy, laicky řečeno člověk plundruje půdu mnohem rychleji, než dokáže planeta vytvořit novou. Vlivem tání ledovců se změní chování oceánů, vznikne mnohem více záplavových oblastí a zároveň míst, ve kterých oceán znemožní lidem rybolov či prostě život na pobřeží. Při tání ledovců se do vzduchu uvolní bakterie a nemoci, které mohou mít svůj původ v minulých stoletích (neštovice, dýmějový mor), ale i bakterie pocházející z doby dávno před člověkem, proti kterým se naše imunita nedokáže bránit. Zdroje pitné vody budou vysychat, kvalita vzduchu se bude se zhoršovat. Proměny životního prostředí ovlivní i naše mentální zdraví. Vlny veder způsobují psychické potíže, mohou dokonce za rostoucí počet sebevražd; složení vzduchu má vliv i na kognitivní funkce, budeme tedy čelit horší schopnosti soustředění, učení a v dlouhodobém důsledku i růstu nemocí jako Alzheimerova choroba. Ostatně i u jiných katastrof trvají psychické potíže zpravidla déle než ty materiální.

Čtení druhé kapitoly chce notnou dávku odvahy a naděje, že nás na konci snad čeká útěcha. To je ovšem ona klamná iluze, které hromadně podléháme v boji s klimatickou změnou: máme čas, ještě to dobře dopadne. Jenže změna už začala a my ji nemůžeme zastavit, můžeme jen ovlivnit, nakolik šílená bude. A jak ostatně Wallace-Wells připomíná, ani odlet na jinou planetu není řešením – i po radikální proměně světa, jak ho známe, bude planeta Země pořád obyvatelnější než Mars.

Nevědomost není útěcha

V dalších kapitolách se věnuje komplexnějšímu shrnutí toho, jak s touto vidinou pracovat. Odpověď je celkem očekávaná a již hojně skloňovaná: politika. Nemůžeme docílit znatelných změn pomocí individuálního omezování se, protože jsme se do této krize dostali společně a vliv jednotlivce například na celkovou spotřebu pitné vody je vůči potřebám zemědělství a jiných odvětví zanedbatelný. Platí totiž, že odpovědnost za znečišťování způsobuje malé procento společnosti, ale doplácíme na něj všichni (respektive jako první na něj doplatí nejchudší země). Je třeba podnikat politické kroky, které však nebudí příliš sympatií mezi voliči. Nejsilnější pointou knihy je opakovaně skloňovaná nečinnost společnosti jako celku a dobrovolné upadání do zaslepenosti – absolutní neschopnost řešit probíhající změny tady a teď. Je mnohem snazší obrnit se tvrzením, že toho přece moc nevíme, a tedy ani to, jak se k problémům postavit. Filmy s apokalypsami všeho druhu, na jejichž konci čeká dobrý konec – ať už nás zachrání robot, superhrdinové, nebo zázračná technologie, která vybuduje zcela nový svět –, nám poskytují naději, že krizi lze odvrátit, a přitom se za našimi okny odehrává naše vlastní. A její řešení nebude zdaleka tak jednoduché.

TEXT2Země.jpg

Možná v dobré polovině případů se autor odkazuje na americká data, která ostatně nabízejí širokou škálu již viditelných změn: velké požáry, rostoucí počet tornád, intenzivnější bouřky, záplavy. Přírodní katastrofy samozřejmě nezpůsobuje přímo klimatická změna, ale ovlivňuje jejich intenzitu a frekvenci. V Česku se však změnám počasí, vymírání druhů a jejich vlivu na člověka veřejná debata v podstatě nevěnuje a až příliš často dostávají prostor popírači klimatické změny (na což ostatně Wallace-Wells reaguje tím, že je snad žádoucí, aby byl původcem změn člověk – mohl by tak totiž porozumět jejich příčinám a jejich důsledky změnit či zmenšit). Českých dat je málo, a pokud se v médiích objeví, nejsou uváděna v kontextu klimatické změny (jednou z výjimek je například web Fakta o klimatu nebo dokument Apoleny Rychlíkové Češi jsou výborní houbaři). 

Nevíme, jak přesně bude náš svět v roce 2100 vypadat, ale docela jistě víme, že jinak než dnes, a ne v lepším slova smyslu. „Nevědomost však není žádná útěcha,“ píše autor knihy, jež vám příliš radosti nepřinese, ale dodá docela jistě spoustu inspirativních myšlenek i dat, která nutně musíme všichni znát a podle kterých bychom měli činit i svá další politická rozhodnutí. Množství dat si zapamatovat nelze – obraz neobyvatelné země ovšem ano.

WALLACE-WELLS, David: Neobyvatelná země - Život po oteplení. Brno: Host, edice Klimax. 384 stran.

Previous
Previous

Kulturní počin roku 2020: Muzeum paneláků, špionážní opereta i české country

Next
Next

Chytat čtenáře na lososa