Ohnivý anděl může čtenáře zapálit pro ruskou literaturu

29. ČERVNA 2020

WEBAndel.jpeg

Psát recenze na klasická díla světové literatury je dost prekérní úkol. Zhodnotit dílo v kontextu doby jeho vzniku zcela nemůžeme, můžeme se ale zaměřit na specifika přijetí románu v naší době, a co je hlavní – na znovuvytvoření románu při novém přeložení. V případě vydání Brjusovova Ohnivého anděla je nový překlad Milana Dvořáka opravdovou literární událostí.

Ohnivý anděl je Brjusovův první román z roku 1908 a představuje v ruské literatuře zjev jedinečný a zároveň těžce dobový. Ruská literatura se totiž celé 19. století, tedy v době svého prvního rozkvětu, věnovala výhradně Rusku, ať už optikou romantismu, nebo realismu. Navíc významnější historický román zde téměř nenajdeme (když pomineme Tolstého román-řeku Vojna a mír). To se změnilo až s nástupem symbolismu, který mimořádně silně rezonoval celou ruskou kulturou od 90. let 19. století až do Říjnové revoluce. Průkopníkem historického románu se stal Dmitrij Merežkovskij, který ve své trilogii Kristus a Antikrist ze samého sklonku 19. století vykresluje osobnosti evropské historie, v nichž se nějakým způsobem svářelo křesťanství a pohanství, duše a tělo a jiné. Tento symbolistní projekt nahlížení dějin skrze pohyby ducha nachází svého zastánce i ve Valeriji Brjusovovi. 

Jeho román Ohnivý anděl (později zhudebněný do operní podoby Sergejem Prokofjevem)  je právě takovýmto symbolistním nazřením historické látky a zároveň ho v různých aspektech překonává. Román zpracovává rytířský příběh z Německa 16. století. Rytíř Ruprecht potkává záhadnou dívku Renatu, které se v dětství zjevoval ohnivý anděl a zvěstoval jí osud čisté Boží služebnice. Renata po něm ale zatoužila tělesně a později zahořela láskou k jeho (údajnému) lidskému vtělení, hraběti Heinrichovi. Byli ale odloučeni a Ruprecht se stává Renatě pomocníkem a průvodcem při jeho hledání. Rytíř se do ní záhy zamiluje, ale Renatin vztah k němu zůstává plný nejasností a turbulencí. Při jejich putování navíc Renatu pronásledují démonická zjevení. Renatin tragický příběh plný zvratů vrcholí sugestivní scénou vymítání ďábla a inkvizičním soudem. Středověk se vším všudy, no ne?

FOTOAndel.jpeg

Ještě víc než fabule ale upoutá způsob výstavby Brjusovova románu. Text plný odboček, aluzí a citací se stává jakousi encyklopedií evropského duchovního myšlení 16. století, mystických proudů a křesťanského rozkolu. Množství textů, z nichž autor vycházel, a dobových reálií je natolik hutné, že značný počet stránek padne na poznámkový aparát a vysvětlivky. Překladatel zde vychází z Brjusovových originálních poznámek, k nimž připojuje komentář, že některé jsou značně nepřesné a novějším výzkumem překonané. Mohla to být šance na jejich opravu a znovunapsání, ale budiž. Každopádně právě tímto záběrem informací se román jednak vzdaluje symbolistní abstrakci a fantasknosti ve prospěch realistických metod, čímž Brjusov navazuje na své předchůdce, a jednak dost komplikuje a zpomaluje čtení. Čtenář se tak občas může cítit zahlcen středověkými jmény a latinskými citáty a text pro něj může ztrácet dynamiku, ale brzy si na způsob psaní zvykne.

Další aspekt, kterým román překonává symbolistickou doktrínu tak, jak ji známe, je všudypřítomný hlas racionalismu a skepse, který ztělesňuje hlavní postava Ruprechta. Kolem něj se dějí nevysvětlitelné a mystické jevy a on je neustále zpochybňuje, snaží se je racionálně vysvětlit a odhalit roušku jejich tajemství. Renatu a její střídání nálad, náboženská vytržení a extatické stavy často odbývá argumentem ženských „rozmarů“ a se značnou dávkou misogynie její stavy ironizuje a shazuje. Místy přistupuje na narativy gnosticismu a mysteriózna, ale vzápětí přiznává, že je to pro něj pouze taktická přetvářka, manévrování v zavedeném diskurzu. Takový skeptický protihlas je ovšem pro ruský symbolismus typický (stačí si přečíst třeba Blokovu poému Slavičí sad), a navíc pro dnešního čtenáře vnáší do textu žádoucí odlehčení, vtip i jakousi postmoderní nejistotu. Román navíc při všem řečeném neztrácí atraktivitu a patřičně kulminuje (trochu nefunkční zpomalení přináší jen epizoda s doktorem Faustem zabírající značnou část posledních kapitol).

Překlad jako otevírání nových možností

V českém prostředí máme tři překlady Ohnivého anděla, a tak se naskýtá skvělá možnost je porovnat. Ten první pořídil Stanislav Minařík v roce 1913. Jeho varianta trpí mnoha příznaky své doby, ať už jde o mechanické přenášení syntaktických i lexikálních útvarů z ruštiny do češtiny, nebo zastaralé jazykové vazby. Jak ostatně říká Jiří Levý, překlad stárne rychleji než originál. To do jisté míry platí i pro českou verzi Taťjany Haškové z roku 1978. Překladatelka nedokázala dostatečně plasticky uchopit bohatý jazyk předlohy, a tak česká varianta překypuje přechodníky a nesnesitelně rozvitými větnými celky. Navíc i ve volbě slov se ztrácí stylistické a estetické hodnoty originálu.

Nového českého překladu se ujal Milan Dvořák, který má na kontě velkou řadu ruských děl včetně Puškinova Evžena Oněgina. Jeho Ohnivý anděl je téměř translatologickou perlou. Člověk se při jeho čtení neztrácí v syntaktických vazbách, je čtivý, aktuální a zároveň zanechává dojem atraktivního historismu. Je snad možné litovat jen občas nadbytečných „anžto“ nebo „ježto“, ale ani tyto odchylky neubírají nic na kvalitách celku.

Stejně tak je třeba ocenit ediční tah nakladatelství Argo vydat tento u nás poměrně neznámý sto let starý ruský román. Obava z obskurnosti titulu ovšem vedla nakladatele k politováníhodnému tahu opatřit přebal až bulvárními slogany typu „strhující příběh vášně a blouznění“. Volný trh je zkrátka volný trh a obzvlášť v dnešní nejisté době je třeba kalkulovat s více či (spíše) méně přiléhavými marketingovými tahy. Boschovsky laděná obálka Pavla Růta je ale velmi krásná a odpovídá celkovému vyznění románu.

Zbývá jen doufat, že se Ohnivý anděl dostane k co nejvíce čtenářům a třeba v nich vzbudí zájem o ruskou literaturu stříbrného věku. Ať už sáhnete po Merežkovském, Gippiusové či Brjusovovi, jejichž česká vydání jsou poměrně čerstvá, dočkáte se silného zážitku a otevřou se vám nové čtenářské obzory.

BRJUSOV, Valerij. Ohnivý anděl. Přel. M. Dvořák. Praha: Argo, 2020. 408 s.

Previous
Previous

Milan Kundera v osidlech Respektu

Next
Next

Amerika hledá migrantku