Amerika hledá migrantku

25. ČERVNA 2020

Příběhy migrantů literatura potřebuje. Bestseller Jeanine Cummins s názvem American Dirt ale ukazuje, jak smutné osudy vyprávěné nekriticky a bez kontextu končí jako folklorní představením pro turisty.

Americký román vydaný na počátku letošního roku nechává čtenáře přidat se ke středoamerickým migrantům na bolestivé cestě k severní hranici. Mexičanka Lydie a její syn Luca ze spokojené střední třídy ze dne na den propadnou mezi ilegální psance, když musí ze strachu z pomsty kartelu spěšně opustit rodné Acapulco. Nám zatím utíká před očima podrobně popsaná pouštní krajina i necenzurované momenty konsternujícího násilí. Od úvodní scény, kdy je během oslavy patnáctých narozenin vyvražděna téměř celá Lydiina rodina, přes pohled do tvrdého provizorního světa černých pasažérů na střeše vlaku přezdívaného La Bestia až po pouť pohraniční pouští, kde se umírá stejně často na žízeň jako v důsledku znásilnění – American Dirt surovými detaily nešetří. Román tak chce dát čtenáři možnost udělat si představu o strachu o život i o budoucnost, kterou desítky lidí při přechodu hranic denně zažívají.

Explicitní ale neznamená autentický. Autorka Jeanine Cummins si byla od začátku vědoma, že jako Američanka, tedy člověk z druhé strany hranice bez hlubšího vztahu k mexické kultuře, se vyprávěním pouští na cizí území. První popsané stránce tak předcházelo pět let sběru informací a rozhovorů s migranty přímo na hranicích. Zdálo se, že její poctivost ponese ovoce: románu American Dirt se dostalo nejen komerčnímu úspěchu, který podpořilo i zařazení do knižního klubu moderátorky Oprah Winfrey, ale například i chvály od uznávané chicano spisovatelky Sandry Cisneros. Hned za rohem ale čekala bouře. 

My už ale tváře máme, díky 

„Cítila jsem se, jako když jsem se jednou vrátila domů a našla jsem svoji spolubydlící od hlavy až k patě ve svém oblečení,“ popisuje svůj zážitek ze čtení románu kritička mexického původu Myriam Gurba v ostré recenzi Pendeja, You Ain't Steinbeck (Píčo, nejsi Steinbeck). Gurba tak odstartovala vlnu kritiky, která nakonec bestseller stála knižní turné, a vyústila dokonce ve společný dopis 142 autorů adresovaný Oprah Winfrey žádající stažení knihy. „Dobrý úmysl dobrou literaturu nedělá,“ konstatují autoři v dopise. Jeanine Cummins obviňují ze škodlivého zjednodušování a parazitování na zkušenosti, která jí nepatří. Místo Američanky Cummins by podle nich měli dostat prostor mexičtí autoři.

Není divu, že autorčinu snahu (podle jejích vlastních slov) „dodat migrantům tvář“ mnoho čtenářů nepřijalo s takovým nadšením, jaké možná očekávala. Navzdory dojmu syrové reality, který se román snaží předávat, toho Lydia s ženami, které nebezpečnou cestu absolvují doopravdy, příliš společného nemá. Většina migrantek nejsou majitelky knihkupectví. Mnoho z nich tráví celý život těžkou fyzickou prací a kromě extrémní bídy a války utíkají i před domácím násilím. Lydiu překvapuje, když zjišťuje, kolik migrantů absolvuje často téměř celou cestu pěšky, a i její platonický románek s drogovým bossem působí v kontrastu s opravdovými osudy směšně.

Že ale Lydia není typickou migrantkou, neznamená, že mezi putujícími nejsou ženy jako ona. Sama autorka stejně tak nenese vinu za chybějící diverzitu vydávaných autorů.  Přiznám se, že kontroverze, které se okolo románu strhly, bylo zábavné sledovat. Jako absurdní finále působil moment, kdy se autorka vytasila se svým portorickým dědečkem a oznámila, že nově se identifikuje s termínem latinx. Celý konflikt má nepříjemného vítěze, který zůstal diskusí nedotčen: pohádku o zlém divokém Mexiku, hodných USA a pár všemocných kartelech. 

Země na konci duhy

I když Jeanine Cummins několikrát zmiňuje, že překročením hranice všechny problémy nezmizí, příběh nám říká opak. Lydia na rozdíl od mnoha skutečných ilegálních imigrantek v USA nečelí násilí ani existenčním potížím. Největší starosti jí dělá, že už nezbývají peníze na knížky a její syn se nemůže zúčastnit školní zeměpisné olympiády. Ve srovnání se situací na útěku před krvežíznivým kartelem docela pohoda.

Západní čtenář, a obzvlášť ten americký, může zůstat v klidu. Potvrzuje se mu, co si myslel už předtím – USA: dobré, Mexiko: špatné. Mexiko tak zůstává exotickou krajinou utopenou v odpoledním slunci a nevysvětlitelném násilí, ke kterému by v racionální zemi za severní hranicí dojít nemohlo. 

Kartely neexistují

Lydia je v šoku, když zjišťuje, že její platonická láska Javier je ve skutečnosti obávaný narco La Lechuza, nejmocnější muž kartelu Los Jardineros terorizujícího Acapulco. S Javierem se seznámí ve svém knihkupectví a z debat v Lydiině tajném oddělení kvalitní literatury (Lydia je totiž jediná Mexičanka s literárním vkusem) postupně vyroste přátelství. Kdyby místo Sebastiana Barryho četla Lydia narco romány, věděla by, že uhlazený zevnějšek, diskrétní chování a zájem o vysokou kultury jejího přítele jí mají být podezřelé. Takhle se ale musí pravdu dozvědět až od svého manžela Sebastiana – novináře, který svoji kariéru zasvětil boji s kartely a kterého nakonec jeho snaha stojí život. „V jiném životě by z něj mohl být Bill Gates,“ říká Sebastian o Javierovi a dotváří tak klasický mýtus drogového bosse jako schopného byznysmena.

Mexický novinář a profesor literatury Oswaldo Zavala ve své knize Kartely neexistují vysvětluje, jak je depolitizovaný a mytický obraz obchodníků s drogami kulturou reprodukován. Je jedno, jestli mluvíme o bestsellerových románech, seriálech, jako je třeba série Netflixu Narcos, nebo o „aktivistickém“ umění. Narcos jsou zde krutými manažery, kteří řídí svůj kartel jako dobře promazaný stroj. Profil „typického“ narca přitom vypadá dost jinak: mladý muž z městské oblasti, mezi 25 a 29 lety, nevzdělaný a chudý, v průměru dokonce o pět let mladší než jeho oběť. Někteří překupníci drog spolupracují, jiní pracují sami. Představovat si ale trh s drogami jako síť vzájemně propletených konkurenčních kartelů je podle Zavaly chyba.

Co snídá El Chapo

„O narcos nevíme téměř nebo vůbec nic,“ říká dále Zavala. Popkultura, stejně jako média, nás ale přesvědčují o opaku. Od podrobných analýz geniálních strategií (které se například podle spisovatele Dona Winslowa od mexických kartelů učí i takzvaný Islámský stát), jež kartely využívají, až po rozhovory v Rolling Stones. Zdá se, že o drogových bossech víme všechno – známe jména jejich domácích mazlíčků, detaily z jejich milostného života a víme, jakou preferují techniku mučení. Naše fascinace je tak využívána k tomu, aby nám byl stále znovu předáván obraz kartelu jako struktur, do kterých stát sice perfektně vidí, ale nemá v boji proti nim nejmenší šanci.

American Dirt by mohl být takového mýtu učebnicovým příkladem: Acapulco je zničené krutým řáděním kartelu Los Jardineros, jehož vliv sahá až daleko za hranici provincie. Policie je líná a zkorumpovaná, za její chyby ale může slabost jednotlivých úředníků, vůči které se kartel, perfektně zorganizovaná a vševidoucí struktura, jeví ještě silnější. Je to mýtus, který sice popkultura ve své snaze příběh zbavit lokálních významů a udělat ho co nejuniverzálnějším přirozeně replikuje, ale který nevytvořila.

Můj soused zabiják

Všemocný kartel totiž poskytuje státu ideálního společného nepřítele – děsivého, všudypřítomného, a hlavně neporazitelného. Nepřítele, který nedává jinou možnost než setrvat v permanentní, i když marné válce.

Šestileté období vlády prezidenta Felipa Calderóna (2006–2012), kdy se stala „otázka domácí bezpečnosti“ prioritou, stálo podle oficiálních záznamů 121 683 životů. Statistiky jasně ukazují, že ty oblasti, kde došlo k největší militarizaci, jsou zároveň místa, kde počet obětí vzrostl nejmasivněji. To vše za hojné finanční podpory USA. Ani zvolení socialisty Manuela Lópeze Obradora v roce 2018 nepřineslo změnu. Ačkoliv López Obrador sliboval řešit kořeny problému, jako je chudoba a nedostupnost vzdělání, militarizace pokračuje i za jeho vlády. Důkazem je loni založená Guardia Nacional, složená ze 70 000 bývalých policistů a vojáků, která kromě „působení v nejrizikovějších oblastech“ dostala za úkol i hlídání jižní hranice.  A jak upozorňuje například iniciativa Seguridad sin guerra (Bezpečnost bez války), mechanismy hlídající lidská práva v případě ozbrojených složek Mexika téměř neexistují.

Ačkoliv čísla tedy jasně ukazují, že víc vojáků v ulicích životy bere, ne zachraňuje, vláda se dál obrňuje pohádkou o neporazitelném kartelu a nepřestává přitvrzovat. Romány jako American Dirt se nad situací v Mexiku hrozí, zároveň ale slouží narativu, který ji způsobil.

V únoru letošního roku se průměrný počet zavražděných v Mexiku vyšplhal na 100 obětí denně. Jeanine Cummins v doslovu připomíná, že na hranicích USA a Mexika v roce 2017, kdy román psala, zemřel migrant každých 21 hodin. Bez kontextu jsou to ale jenom hrozivá čísla, příběhy o zlých lidech a vzdálených problémech, anomáliích v jinak spravedlivém světě, nad kterými se může čtenář soucitně rozzlobit, pak zhasnout lampičku a jít spát. Literatura má moc utvářet svět kolem sebe. Dokud se ale nepostaví proti oficiálním legendám, nezmění nic.