Andrea Králíková: Maturitní kánon neodráží posledních 30 let naší literatury

10. ŘÍJNA 2019

Zdroj: Unsplash, Glen Noble

Obsah literárního kánonu je často předmětem diskusí, a to nejen v akademických kruzích. Shodneme se na Máchovi či Erbenovi, ale na současných autorech jen těžko. Podle Andrey Králíkové, která se na Ústavu české literatury a komparatistiky věnuje současné české literatuře a otázkám didaktiky literatury, hraje důležitou roli také střední škola, která může fixovat naše povědomí o tom, co je to kultura. Králíková působila mimo jiné také v Cermatu jako metodička a koordinátorka pro český jazyk a literaturu.

Je možné dnes autory a díla literárního kánonu považovat za vzory české literatury?
Záleží, o jakém kánonu se bavíme. Jsou různá pojetí a na těch nejextrémnějších pólech proti sobě bude kánon individuální a kánon institucionální nebo institucionalizovaný, tedy soupis knih, na kterých se některé instituce dohodly, že by bylo dobré je pro účely výuky uvádět, učit a tak dále. Otázka je, jestli takový seznam máme k dispozici.

Má vůbec smysl vést debaty o literárním kánonu?
V každém případě. Skrze literaturu se utváří naše představa o jazyce i o sobě jako o součásti nějakého kulturního společenství nebo kulturního kontextu. Skrze literární vyjádření pronikáme dvěma směry – do společnosti, co představuje, ale zároveň i k sobě. Je to otázka identity. Já osobně literaturu považuju za dost zásadní způsob vyjádření se ke světu.

Vladimír Papoušek upozorňuje na vztah literárního kánonu k dějinám. To může být  očividné v dobách například totalitního systému, ale odráží nějak dobu i dnes?
Na pozadí dějin to je vidět zcela zřetelně. V okamžiku, kdy funguje cenzura, máte některá díla v centru zájmu, jsou doporučována, právě i společenskou mocí či tlakem, a jiná jsou vyloučena buď na periferii, nebo úplně. Když zasahuje nějaký vnější tlak, je to přijímání a vylučování kánonu zcela očividné. Mohli bychom se bavit, jestli naši rodiče měli stejnou doporučenou nebo povinnou literaturu ve škole jako generace vaše a moje. Tam by bylo vidět, že některá díla zůstávají v centru a některá, ta, která se tam dostávají z politických či vnějších důvodů, jsou na periferii a ta mají potenciál se proměňovat v průběhu času. A těmi periferními myslím třeba i díla před rokem 1989, zatížená komunistickou ideologií, která se měla číst i proto, aby žáci získali nějaké ideologické povědomí z různých politických důvodů. Dneska ty vnější důvody lze vztahovat na taková ta díla popkulturní nebo populární.

Můžete říct nějaké konkrétní?
Napadá mě Harry Potter, který hýbe už několika generacemi čtenářů, ale to možná není dobrý příklad, protože jsou generace, které se s tím identifikovaly, byla to jejich velká kniha. Myslím třeba takové ty žánrové záležitosti jako upírské ságy a tak dál. Příště bude moderní něco jiného. Záleží na tom, co nás teď baví, co má potenciál oslovit nějakou generaci.

Andrea Králíková z ÚČLK FF UK.

Do jaké míry se lze při debatách o tom, co je to literární kánon, opírat o maturitní četbu?
Do určité míry ano. V rámci maturitní četby ale neexistuje žádný soupis konkrétních titulů. V rámci Katalogu požadavků, což je jeden z pedagogických dokumentů k maturitní zkoušce, jsou formulována určitá kritéria, na základě kterých si mají školy, respektive jednotliví žáci, vybírat konkrétní tituly. Pak je v něm také Seznam autorů literárních děl, literárních žánrů, směrů a hnutí, ale ten platí výlučně pro didaktický test. Je otázka, jestli se takový soupis dá považovat za kánon, protože se nejedná o soupis děl, ale o soupis autorských jmen, literárních žánrů a pojmů. Tento seznam má mít vliv na pár otázek z literární historie a teorie v rámci didaktického testu, řekněme 10 až 20 procent testu. A skýtá různé problémy.

Jaké?
Třeba že pro literaturu 20. století v něm nejsou žádné autorky-ženy, jsou tam pouze autoři-muži. Nebo že končí u autorů, jako je Václav Havel či Milan Kundera, tedy že nereflektuje nejen naši aktuální současnost, ale třeba ani období kolem sametové revoluce, období devadesátých let.

Na toto úskalí často naráží i kritici současného stavu výuky dějepisu. Proč tomu tak je?
Důvody mohou být různé. Problém už je v tom, že seznam neobsahuje díla, ale pouze jména autorů. Za nimi je nějaké autorské dílo, ale my nevíme, na kterou část toho díla se dívat. Havel nebo Kundera svým dílem sahají dál než do šedesátých či sedmdesátých let. Do současnosti nebo devadesátých let to nejspíš nedosahuje proto, že jde o oblast, ve které nepanuje širší konsenzus. Ve vztahu k výuce je to oblast, která není ani příliš tematizována v učebnicích. Není to založené na dílech, to je ten problém. Mladší autoři zřejmě ještě „neprošli sítem času“, těžko říct. Ten seznam je omezený, není nekonečný, takže je pak třeba omezovat i starší českou literaturu, která tam bude zastoupena minimálně. Důraz bude na druhou polovinu devatenáctého a první polovinu dvacátého století.

Nemají tak nakonec seznamy klíčový vliv na to, co se bude považovat za součást kulturní encyklopedie?
Ano, škola má určitý potenciál fixovat opakováním některé entity, jména, autory a texty jako součást našeho povědomí o tom, co je naše kultura ve vztahu k literatuře. Tahle otázka se nad tím seznamem vznáší, protože v okamžiku, kdy se něco takového zkonkretizuje, je zcela zřejmé, že to bude mít vliv na výuku, a ta výuka má vliv na utváření představy o tom, co je literatura. Ať je ta představa jakákoliv. Autoři maturitních testů nebo učitelé obecně se samozřejmě brání tomu, že by evaluace, podoba té zkoušky, měla vliv na jejich výuku. Ale takovýto seznam má vliv na výuku, a výuka pak má vliv na to, co si myslíme, takže je to takový koloběh. V rámci školství se dost ukazuje, jak jsou jakékoliv změny těžko stravitelné. Všechno souvisí se vším.

Blanka Činátlová pro A2 píše, že maturitní kánon „nezneklidňuje, ani nenutí reinterpretovat či konfrontovat se se samotou. Musí vycházet z kompromisní dohody vyučujících, kteří většinou sledují především pragmatické zřetele – tedy aby se do seznamů uváděly tituly, které se učí a o nichž se bude studentům dobře mluvit u maturity“. Podléhá podle vás výběr kánonu těmto kritériím?
Blanka Činátlová podle mého soudu naráží na školní seznam děl k maturitě, který si vytváří škola sama na základě daných kritérií. Tady myslím není žádný problém. Ale v okamžiku, kdy existuje soupis konkrétních autorů a některé školy třeba nemají takovou hodinovou dotaci jako gymnázia, řeší učitelé otázky výběru autorů děl taky ve vztahu k tomu, co se jim do té výuky vejde. Když existuje seznam autorů pro didaktický test, snaží se pokrýt několik oblastí tím, že už je něco „předvybráno“. Tedy tenhle seznam autorů, který byl původně myšlen pro didaktický test, má pak v každém případě vliv i na to, jak bude koncipovaný jejich seznam četby. V tomhle se možná ztrácí nějaká větší volnost výběru.

Měli by tedy mít studenti větší volnost, aby si vytvořili seznam na základě svých čtenářských zájmů a zkušeností?
Jejich seznam pořád musí nějak komunikovat s učiteli a školou. A v tomhle ohledu je asi dobré stanovit nějaká komunikační pravidla. U současné maturity se například tematizovalo, že mezi dvaceti tituly se nesmí objevit dvakrát stejný autor, protože by student mohl odmaturovat na jednom autorovi. Jenže u některých autorů, kteří měli to štěstí, že zasáhli velkou většinu 20. století a vyjadřovali se různými způsoby, by to možná smysl mělo. To však zase klade nárok na zkoušejícího a učitele. Aby se to neredukovalo na pouhou znalost jednoho ostrova v rámci literárních dějin.

Úplně bezbřehou volnost nastavit nelze. Cesta obecných kritérií stanovuje obecná komunikační pravidla a zároveň dává školám velkou volnost, protože ty si můžou uveřejnit seznam klidně o 600 titulech a nikde není problém.

V maturitních seznamech se u Erbena objevuje pořád jen Kytice, u Máchy Máj nebo u Němcové Babička. Napomáhá literární kánon nějakému zakonzervování literární znalosti a neustále reprodukci, kvůli které pak není šance reflektovat přibývající autory a díla?
Já bych problém kánonu neviděla v tom, že fixuje nějaká díla, protože ta díla, o kterých jste mluvila, pravděpodobně mají potenciál být neustále aktualizována v dalších čteních. Nejde tedy o to, že mluvíme pořád o těchto třech dílech, problém vidím spíš v tom, jak se vyučují a jak se o nich mluví. Ta díla jsou zřejmě stále živá, a učitelé by měli být konfrontovaní s tím, jak ukázat, čím to tradiční dílo může být zajímavé pro dnešního člověka, jaké nové čtení se nabízí, jaké nové adaptace má potenciál produkovat a taky jak ho lze spojit s pozicí soudobého člověka. Protože motivy se neustále vracejí. Tady to spíš klade nárok na učitele, jak kanonické propojí s tím, co se děje. Aby sledoval oborové dění a aktuální literární život.

Myslíte si, že se v literárním kánonu již objevuje, případně v nejbližší době objeví nějaký současný autor?
Já vám nemůžu říct, kdo se tam dostane, můžu vám říct, koho bych tam vidět chtěla. To je rozhodně Jáchym Topol, protože jeho způsob psaní je něco svébytného v české literatuře. Pokud se budeme bavit o vrcholech v průběhu 20. století, měl by tam být.