Kahuda píše další kroniku temnoty lidstva
24. ledna 2023
Výrazný porevoluční autor Václav Kahuda (*1965) se vrací po pěti letech s románem Prám. „Robustní román literárního čaroděje“, jak je označen v úvodu anotace na záložce knihy, nechává čtenáře, aby se společně s protagonistou (i autorem) bořil do bažin spletitých myšlenek a ztrácel se v ponurých chodbách vědomí.
Výrazný a svébytný literární styl Václava Kahudy není třeba podrobněji představovat. Minulý rok měli i neznalí čtenáři jedinečnou možnost seznámit se s ním v sérii Četba s hvězdičkou ČRo Vltava, kde byl ve zredukované podobě na pokračování odvysílán jeho román Proudy (2001). Kahudův, dnes již předposlední, román Bytost (2017) byl zase autorovým výrazným posunem k žánrové tvorbě, v tomto případě science-fiction. Nejnovější opus Prám může pro Kahudovy čtenáře představovat myšlenkové navázání na zmiňovanou Bytost, ale zajisté také na ještě robustnější Vítr, tmu, přítomnost (2014).
Paranoidní dobrodruzi
Příběhový půdorys Prámu nás zavádí společně s protagonistou Petrem do úzkého kruhu přátel z řad zaměstnanců zoologické zahrady v Troji, kde pracuje jako noční hlídač. Tito lidé ho zasvětí do podivné konspirace, ve které jde v první řadě o pochybné biologické pokusy s neurálními čipy a ve druhé řadě o jakýsi „nacistický poklad“ uložený ve švýcarské bance. Šéfové skupiny Adam a Kryštof nabídnou Petrovi spolupráci na společném (nebezpečném) bádání, neboť z něj vycítí, že je tím správným člověkem – díky své psychické chorobě je nebývale otevřený a citlivý k okolí. Posléze se všichni společně vydávají na dobrodružnou pouť, kam s sebou berou také gorilího samce Honzu z pražské zoo, který byl součástí dávných experimentů tajemného doktora Guta a v jehož hlavě se nachází jeden ze zmiňovaných čipů. Celá expedice je neustále v ohrožení abstraktním nepřítelem. Často se náhle přesouvají z místa na místo, neboť o nich někdo ví a není mu po chuti, že otevírají dávné věci, které mají zůstat skryty.
Když se pokoušejí otevřít válečný účet ve švýcarské bance, ke kterému složitě získali kód, postavy si pouze nekonkrétně sdělují, že o nich vědí oni. Zatímco ostatní za pomoci technologií a geniálních lstí získávají informace, Petr celé dění komentuje a stává se přihlížejícím – čím dál zasvěcenějším. V závěru, kdy je dobrovolně sám předmětem nového experimentu, zažívá hraniční duševní i fyzickou zkušenost. Jako postava není nijak zásadně myšlenkově proměněn, spíše duševně a fyzicky zraněn tím, čemu se oddal a obětoval.
Základní motivy nepřekonatelné krutosti a zla v člověku, který je nepoučitelný (a tedy i celé lidstvo), úzkostné pocity z překotného vývoje vědy a neodvratná destrukce planety, jsou posléze odstředěny touhou po naději, pospolitosti a lásce. Kahuda často motivy opakuje, variuje a přidává další poznámky, jako by chtěl sám sebe ujistit, že tomu tak doopravdy je. Text se jazykově i obsahově vyvíjí do pozoruhodných surreálných rovin (zejména blíže k závěru), Kahuda oslňuje svými barokními popisy okolí i duševních prožitků protagonistů, neopomíjí detailní básnické popisy sexuálních scén. Zážitek z knihy se nicméně stále více zintenzivňuje a popisované si lze užít pouze na úkor doslova pukající hlavy.
Kahudův lineárně vyprávěný thriller se od některých jeho dalších knih liší zejména tím, že v něm autor sleduje kontinuální příběhovou linii a pouští se do více „fantastické“ fabulace v ději. Stejným způsobem v novém díle vytváří základní set fikčních postav, se kterými protagonista Petr prochází děj od začátku do konce. Některá ze starších děl, jako např. Houštinu (1999) a Proudy (2001), lze charakterizovat jako více epizodicky vyprávěné osobní zážitky. V předešlých románech vystupovaly mimo jiné také postavy Kahudových skutečných přátel (většinou pod pravými jmény) a v autofikčním módu vyprávěl sám o sobě, neboť jeho autorský pseudonym Kahuda mu dovoloval pojmenovat hlavní postavu vlastním civilním jménem Petr Kratochvíl.
V Prámu detailněji popisuje jednání postav, a především předkládá čtenáři dlouhé dialogy rozprostřené mezi filosofií, historiografií a konspiračními teoriemi. Neznamená to ovšem, že by dílo oprostil od intenzivních popisů vnitřních prožitků protagonisty, který v ich-formě příběh vypráví. Výše zmíněné žánrové vymezení nelze brát jako jasnou danost, žánr románu je tekutý a přelévající se. V úvodu knihy se ocitáme v typicky „kahudovském“ romanticko-civilním popisu podvečerní jízdy tramvají, později jsme vrženi do thrilleru, poté do science-fiction a na konci jsme opět tam, kde jsme byli na začátku.
Čtěte také:
V labyrintu informací a nekonečného hovoru
Kamenem úrazu celého díla je jeho složitá uchopitelnost, spletitost, a především pak obsahová přesycenost. Při čtení Prámu je náročné udržet pozornost na obsahu a zároveň vývoji příběhu, který je lineární, ale silně zpomalovaný. Napínavý děj často zbrzdí bezbřehé asociativní úvahy, které vycházejí buď od vypravěče, nebo jsou konstruovány do dialogů. Čtenář později může nabývat dojmu, jako by měl autor nutkavou potřebu sdělit všechny své myšlenky bez jakékoliv autokorekce. Fascinace historií, tajnými službami, konspiračními teoriemi, vědou a lidstvem v celé řadě okamžiků přelévá příběh hutnou intelektuální hmotou.
Nejdelší kapitola románu nazvaná Mrak je de facto jen konverzací v letadle, kdy si vyměňují postavy Kryštofa, Adama a Petra názory, vyprávějí si fascinující teorie nebo se informují o neuvěřitelných faktech. V této kapitole lze nabýt podezření, že Kryštof a Adam jsou více než postavami, autorovými obaly na teze, neboť jsou s protagonistou neustále ve stoprocentní shodě a jejich repliky se chvílemi proměňují v hesla a monology působí jako angažované „encyklopedické“ články, což lze jistě považovat za formu stylizace. V této části románu je čtenář doslova udolán informacemi a postoji, jejichž potenciální zajímavost poškozuje jejich extrémní množství.
Ve zmíněných hovorech postav se autor nebojí zabíhat ke konspiračním teoriím o tzv. deep state, tedy o tom, že vše řídí hluboko zavrtané přísně utajené mocenské struktury a tajní agenti, kteří musejí ve vhodných chvílích převlékat kůže, nebo se nechat tzv. přebourat. V diskusích postavy např. zpochybňují „oficiální postoje“ o průběhu 11. září 2001 nebo 17. listopadu 1989. Tyto paranoidní konspirační pasáže občas ve své nažhavenosti sdělit si vzájemně „opravdovou pravdu“ hraničí s groteskností.
K samostatné diskusi není jen ředění příběhu zdlouhavými dialogy, ale samotná délka románu. Rozsah textu budí dojem, že měl autor zcela volnou ruku a nebyl příliš editorsky korigován. To by samo o sobě nemuselo být negativní, kdyby celý román nepřerůstal přes hlavu potenciálnímu čtenáři. Otázkou zůstává, jestli původní rukopis nebyl ještě delší, jako tomu bylo u Větru, tmy, přítomnosti, který má finálně 718 stran. Nicméně Václav Kahuda o sobě v rozhovoru pro pořad Liberatura kdysi řekl, že by chtěl napsat knížku povídek, ale „vždycky se mu splaší ruce“.
Ačkoliv Prámu lze spoustu věcí vytknout, je důležité říct, že se na druhé straně jedná o dílo, které provokuje ke kritickému myšlení, je dílem ze současnosti a snaží se také tuto „šílenou“ současnost pochopit a uchopit, což je jeho velkým přínosem pro soudobou českou literární scénu.
KAHUDA, Václav: Prám. Brno: Druhé město, 2022. 556 s.
