Debutová novela mladého publicisty a hudebníka Jakuba Šponera, nesoucí název Ekstase, vykresluje každodenní prožívání a osobní vzpomínky zhruba třicetiletého muže. Vyprávění předkládá rozvláčný příběh člověka, jehož prožívání reality se mísí se sny a představami.

V nakladatelství Viriditas vyšla druhá sbírka Alžběty Stančákové. Čačak je oproti autorčině debutu citelně sevřenější, přináší méně rozvolněné, strohé a brutalistní básně doplněné ilustracemi Antonína Handla.

Výrazný porevoluční autor Václav Kahuda se vrací po pěti letech s románem Prám. Robustní román nechává čtenáře, aby se společně s protagonistou (i autorem) bořil do bažin spletitých myšlenek a ztrácel se v ponurých chodbách vědomí.

Liliputin Jana Němce, pětice krátkých próz o dopadech ruské invaze na civilisty, trpí jak absencí hlubší zkušenosti autora s tématem, tak neobeznámeností s prostředím. V nejsilnějších momentech knihy nepředstavitelnost války aktivně tematizuje.

Druhá próza Heleny Černohorské pojednává o osudech německé dívky, která je po válce poslána na nucené práce. Autorka opět tematizuje rovinu osobních vztahů, které jsou spoluutvářeny vnějšími historickými událostmi; ty však nejsou hlavním námětem a slouží spíše k dokreslení atmosféry a pozadí příběhu.

Andrej Babiš přitahuje kritiky destruktivním působením, ale i archetypální povahou a svéráznou dikcí. Většina pokusů o jeho reflexi nicméně sklouzává k morálnímu kýči. Maclovi se podařilo tohoto problému vyvarovat; jeho satira je radostná a hravá.

Pavle Horákové a Jaroslavu Rudišovi vyšly na konci minulého roku romány, které spojuje výchozí situace vypravěčů. Výsledný útvar by však nemohl být odlišnější. Kde Horáková kulhá, nabízí Rudiš uspokojivá východiska pro psaní románu s historickými motivy.

Lze předpokládat, že cílem Stanislava Bilera nebylo vytvořit takzvaně příjemný čtenářský zážitek. Destrukce je kniha pomalá, obšírná, repetitivní, hluboce pesimistická a plná misantropie – a to dle všeho zcela záměrně.

Nový román Zuzany Říhové, vydaný letos v nakladatelství Argo, zatahuje čtenáře do folklorní rituální „hry“ obyvatel jedné malé vesnice. Hry násilné a pohádkové, v níž se propojuje archaické se současným a lidské se zvířecím.

Tři sta z místa je rubrika, ve které necháváme burácet emoce a v níž autocenzura přijde zkrátka. Občas je zkrátka tři sta slov až dost. Tentokrát si Kamila a Šárka pustily podcast Současná česká. Get in loser, we’re going hating.

Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové zahýbala před třemi lety středoevropským děním. V Republice Davida Zábranského ožívá událost v nových obrysech – autor načrtává panoptikum směšných charakterů, které byly (či být mohly) s tehdejším převratným děním spjaty.

Anna Bolavá novým románem Před povodní uzavírá svou volnou trilogii podivuhodných postav jihočeského maloměsta. Stejně jako v předchozích dílech se schyluje k něčemu hroznému – na závěr je potřeba otevřít pár černých skříněk, které začaly zevnitř zahnívat.

Dezinformace děsí, inspirují a vydělávají. Věnují se jim nejen novinové články a vědecká pojednání, ale také divadelní hry, komiksy nebo filmy. Tématem dezinformací se nechala inspirovat i Alexandra Alvarová, která v knize Krmit démony vypráví trochu jiný příběh amerických prezidentských voleb 2016.

Pre-apokalyptická dystopie Kláry Vlasákové Praskliny tematizuje celou řadu takzvaných aktuálních problémů, od klimatických změn po automatizaci práce, především ale zkoumá naši neschopnost představit si svět, který je jiný.

Jsou introvertní, žijí s hendikepem, ostatní je mají za podivíny, strašpytle nebo chudáky. Do jejich života plného útrap plynoucích z neporozumění se snaží ve své knize Klub divných dětí nahlédnout spisovatelka Petra Soukupová.

Byť máme každoročně tendenci spíše lamentovat nad stavem kultury, česká próza posledních let začíná nabízet poměrně dost textů k uspokojení pestrého čtenářského národa. V porovnání s rokem minulým jsme se dočkali méně debutantských titulů, a na scéně tak byli vidět spíše zaběhlí autoři.

Vytěženej kraj nás veze na roadtrip po nemilosrdném severu Čech. Druhá próza Veroniky Bendové vykresluje oblast, jež poslední roky oslňuje filmový i seriálový svět (Rapl, Sever).

Nějakou zvláštní náhodou jsem se ale v neděli 20. 10. ocitla v prostorách Senátu a četla se tam próza. V rámci letošního ročníku Festivalu spisovatelů Praha se totiž uskutečnilo autorské čtení dvou pozoruhodných současných českých prozaiků Jana Němce a Davida Zábranského.

Magnesii Literu každoročně provázejí nějaké rozpaky – stačí zmínit loňské volání po chybějícím Citlivém člověku Jáchyma Topola. I letos se literární kuloáry opět rozšuměly výhradami k nominacím a ani prozaickým dílům se diskuse nevyhnula.

Téma smrti není v rámci dětských knih příliš vyhledávané, loni se nicméně dostalo do širšího čtenářského povědomí s knížkou Petry Soukupové Kdo zabil Snížka? a její nominací na Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež 2018.