Petr Stančík ironizuje i v pracovních táborech

9. září 2021

V nejnovější knize Pravomil aneb Ohlušující promlčení, již už tradičně vydalo nakladatelství Druhé město, vychází Petr Stančík z osudu reálné osobnosti – plukovníka Pravomila Raichla, který za druhé světové války prošel sovětskými lágry, bojoval proti fašistům a nakonec i proti komunistům. Oproti předchozím prózám ubylo stančíkovské mystiky i jídelních a sexuálních orgií, autorův osobitý styl ale prosakuje i skrz otřesné scény gulagů. 

Grafická úprava obálky: Bedřich Vémola/ Zdroj: Druhé město

Kniha je celá ve formě Pravomilova deníku. Stančík vychází z reálných údajů (od politické situace a všeobecných událostí až po místy velmi přesné osobní detaily, které Raichl ještě za svého života popsal pro jiné knihy či v rozhovorech), přesto je ale patrné, že jeho cílem není věrná rekonstrukce, ale naopak umělecká mystifikace. Poměrně důsledně navíc mění v knize jména – z důstojníka Vaše je Veš, z Gottwalda je Gottfald a například Slánský se mění na Slizského. Zůstává snad jen generalissimo Stalin a tatíček Masaryk. 

V úplném úvod knihy je nalezen deník, a hlavně prozrazen konec – Raichl umírá, pokus o vraždu Karola Veše se mu nezdařil. Navazují pak první zápisky v čerstvě rozbaleném sešitě, který dostal čtrnáctiletý Pravomil. Popisuje začátky studia na lesnické škole, první milostné zážitky, truchlení nad smrtí Masaryka i domlouvání pomníku legionářů v rodných Zlonicích s umělcem Františkem Bílkem. 

Prvorepublikovou idylu narušuje druhá světová válka a Evropou se šíří hořící krysy, jak říká Pravomil nacistickému Německu – kdysi totiž slyšel o zvyku vojáků, kteří likvidovali úrodná pole nepřítele tím, že na něj vypustili hořící krysy, které ve snaze ohni utéct většinou celé pole zapálily. Hlavní hrdina se hned ze začátku války zapojí do antinacistického boje v rodné vsi, nakonec ale musí utéct do zahraničí a právě v tomto bodě začíná jedna z hlavních částí deníku – zatčení a sovětské lágry. 

Kniha s tematikou gulagů a v deníkové formě by mohla snadno zapadnout mezi populární díla, jejichž autoři se často nevyhnou schematismu v podobě dlouhých popisů nejtvrdšího lidského utrpení a válečných hrůz, navíc očima „pamětníka“, který nám všem nenásilnou beletristickou a čtivou formou zopakuje, jak se věci doopravdy (strašně) měly. Stančík se i přesto patetickému vykreslování historických útlaků, jež repetitivně prosakuje do současné prózy, umně vyhýbá. 

Pravomil sice nelidské podmínky lágrů líčí, a to se vší parádou – popisuje tyfus, hladovění, to, jak mu vypadaly vlasy i jak mu málem umrzl penis, dojde i na kanibalismus a hromadné hroby –, přesto ale i ty nejotřesnější obrazy působí spíše jako momentální (i když poněkud více šokující) okolnosti, které hlavní hrdina konstatuje a komentuje stejně jako okolní tajgu nebo vlastnosti kamarádů-spoluvězňů. 

Gulag jako prostor pro imaginaci

Se stejným vypravěčským talentem, na nějž je čtenář zvyklý z předchozích Stančíkových próz, jako je Nulorožec či Mlýn na mumie, zpracovává autor i osudy Pravomila. V minulých prózách se autorův styl často nejvýrazněji promítnul v odlehčenějších scénách běžného života (a jídla – ne nadarmo si sám autor přezdívá „gastronaut“), v Pravomilovi se mu největší prostor paradoxně otevírá ve stísněných podmínkách vězení a pracovních táborů. Právě v nich autor díky jemnému ironizování i zarážejícím způsobem odlehčenému pohledu hlavního hrdiny, který vypráví se stejným zaujetím o vůni jíšky, útěku z gulagu i součástkách nového revolveru, posouvá román se štítkem „podle skutečných událostí“ směrem k napínavé grotesce, která je pro něj typická.

Celým románem proplouvají také pro Stančíka charakteristické detailní výklady zcela náhodných znalostí i využítí neuvěřitelných dovedností. Zručný sokol Pravomil umí postavit srub i vyřezat miniaturní diorama, ale taky uvažovat nad pohybem těles při skoku z vlaku či citovat církevněslovanský otčenáš. V sibiřských pasážích pak chytré či nemístné poznámky nejen podporují absurdní vlastnosti hrdiny, ale především znovu napomáhají celou situaci ironizovat – jako když při sovětském vojenském „soudu“ proběhne výměna názorů: „‚Jenže já nepřekročil hranice Sovětského svazu, nýbrž hranice Sovětského svazu překročily mě, když Rudá armáda obsadila Besarábii,‘ bránil jsem se. Druhý důstojník se lišácky usmál. ‚Podle Einsteinovy teorie relativity je ovšem zcela jedno, které těleso stojí a které se pohybuje.‘“  

Prostředí pracovních táborů, už samo o sobě pro dnešního čtenáře téměř nepředstavitelné, pak Stančíkovi poskytuje také ideální prostor pro rozvinutí další vrstvy absurdity nad tou, která se alespoň přidržuje reálných skutečností, a tedy možnost vymýšlet další a další tresty, zvěrstva, ale i zcela surreálné situace – náhodnou svatbou sibiřského kmene počínaje a náplní práce jednoho z nejtvrdších gulagů konče.

V závěrečné části knihy se z poválečných let a nástupu komunistů dostává až k Raichlovu nepovedenému pokusu o vraždu v roce 2002. Stejně jako v předchozích částech, i tady má hlavní hrdina neuvěřitelnou schopnost připlést se ke všem důležitým dějinným událostem druhé poloviny 20. století. Na rozdíl od válečné doby ale už v této části vyznívá snaha dostat Raichla všude nuceně a zbytečně. Podobně vyprázdněně pak působí také autorovo občasné moralizování. Přestože některé výkřiky by byly pochopitelné jako stylizace v deníku mladého Pravomila, zde působí jako zdvižený prst směrem ke čtenáři: „Jenže prvorepublikovou noblesu eleganci a idealismus zničila válka. V atomovém věku je najednou všechno šizené, falešné, náhražkové – motorky i morálka, polívka i politika. Mám pocit, že lidem už záleží jenom na žvanci, a půjdou za tím, kdo jim slíbí větší porci.“

Totální čtivost

Čtěte také: Lovení románu v historické databance

Ve směsi reálií, stančíkovské fantastiky a obrazů v dnešní době literárně oblíbeného období moderních dějin je otázkou, co je vůbec u knihy Pravomil aneb Ohlušující promlčení autorovým záměrem. Petr A. Bílek v recenzi pro Aktuálně.cz uvádí, že „kdyby psal [Stančík] mainstreamové romány o rodinných či milostných vztazích, hltaly by je desetitisíce čtenářů. On ale píše literaturu populární, žánrovou a tak trochu pokleslou, jež u nás co do obliby paradoxně nemůže soutěžit s populárními dramaty z vesnických chaloupek a bytů na předměstí“. Pravomil přitom ale tématem zapadá do kategorie, jež je aktuálně masově čtenářsky oblíbená – jak ukazují už jen romány Aleny Mornštajnové, která recykluje témata holokaustu i komunismu, nebo Lednické románová kronika Šikmý kostel, jež se momentálně také drží na prvních příčkách co se prodeje týče. 

Vyprávění o druhé světové válce a utrpení v lágru, okořeněné tím, že se jedná o reálnou historickou osobnost, a deníková forma, díky které kniha nabývá falešně osobní/pamětnické hodnoty – tím vším Pravomil splňuje předpoklady pro český bestseller (který kazí snad jen nepříliš atraktivní přebal). Do schématu literárního trháku ale vstupuje autorův ironický styl, a vážnost válečných hrůz i vlasteneckého hrdiny se tak proměňuje v odlehčenou, pečlivě vystavěnou parodii na to, co podle aktuálních žebříčků českých bestsellerů znamená čtivý román.

STANČÍK, Petr: Pravomil aneb Ohlušující promlčení. Praha: Druhé město, 2021. 398 s.