Kolik toho nenávidíš, tolikrát jsi Čechem

22. ČERVNA 2020

V pořadí již třetí román publicisty Ondřeje Štindla s názvem Až se ti zatočí hlava vydalo v březnu letošního roku nakladatelství Argo. Štindl v románu postaveném na náhodném setkání dvou mužů se zcela opačnými názory a ideály rafinovaně nastavuje zrcadlo rozpolcené české společnosti. Kniha však rozhodně není moralizujícím textem o poměrech v Česku, naopak se jedná o grotesku plnou cynismu a černého humoru, jejíž hlavní motto zní: „Hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo.“ 

Anotace knihy začíná takto: „Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období.“ Kdekdo by podle ní mohl soudit, že se bude jednat o politickou agitku, ale opak je pravdou. Politika je ve Štindlově románu jen jakousi kulisou použitou hlavně k demonstraci rozdělené české společnosti. Rozpor mezi dvěma tábory je přitom prezentován prostřednictvím dvojice hlavních protagonistů, kteří se ve finále o politice vůbec nebaví. Hlavní hrdina, vyhořelý, zahořklý a dosti narcistický novinář Jan Souček alias Johan sice ve svých sáhodlouhých úvahách párkrát prezidentskou figuru vytáhne, ale vše, co nad ní projevuje, je veskrze lítost. Lítost, že jediné, co starému muži zůstalo, jediné lano, které ho drží nad temnou propastí, jsou slova a nenávist. 

Podobná kombinace zbyla i druhé hlavní postavě, internetovému trollovi Petru Rubešovi. Ten se po nevydařených životních etapách zmůže pouze na šíření konspiračních teorií a psaní nenávistných komentářů v internetových diskusích pod širokou plejádou pseudonymů. A právě jeden z nich se objeví pod Johanovým článkem v den jeho odchodu z práce. Jednoduché sdělení napsané jakýmsi Lionem 22 hlásá: „Teď už se můžeš jenom spláchnout do hajzlu.“ 

Tím začíná Johanův hon za pomstou. Text v této části připomíná komický špionážní příběh z prostředí českého maloměsta s prvky psychothrilleru. Brzy se však vše zkomplikuje a z Johana a Petra se stává podivně groteskní duo spojenců. Zde již zdaleka nejde o mstu. Jejich koexistence se stává zoufalým během za tím, jak dát svým životům alespoň trošku smyslu a udělat něco, na co by mohli být oba hrdí. Pro Rubeše je to strávit pár chvil se svým synem, se kterým mu soud zakázal se vídat, a vychovat z něho budoucího vůdce společnosti, který provede lidstvo blížící se apokalypsou. Johan mu v tom pomáhá i přesto, že je to oba vede za hranici zákona. Bojuje tím totiž proti krizi středního věku a syndromu vyhoření, které mu jsou v patách od samého začátku. A snaží se sám sebe přesvědčit, že nežije tak prázdný a ztracený život. Že mu zbylo víc než slova a nenávist. 

Příliš rychlé vystřízlivění

V přerodu mezi psychothrillerem a groteskou vyplouvá na povrch problém celé knihy a tím je motivace postav. Johan s Petrem jsou naprosto rozdílné charaktery, které si zcela přirozeně v první části knihy jdou po krku. Po Johanově nevydařeném útoku na Rubeše však přichází ostrý zvrat, který oba dva svádí na společnou cestu. Rubešovo chování lze lépe ospravedlnit než Johanovo, a to hlavně proto, že novinářovy myšlenky jsou mnohem detailněji a komplexněji zpracované, což nabízí větší prostor k vyniknutí již zmiňovaných nedostatků. 

Johan je na první pohled typickým zástupcem „pražské kavárny“, ke které však paradoxně chová stejnou nechuť jako ke svému sokovi. O novinářích si nemyslí nic valného, mladým autorům i běžným lidem se pošklebně vysmívá a to ho dostává do jakéhosi existenciálního vakua. Právě ona prázdnota by měla fungovat jako hlavní hnací motor následných Johanových činů, výsledek je ale bohužel nepřesvědčivý. I přes zjevnou autorovu snahu do jeho myšlenkových pochodů vměstnat pocity odcizení a osamocení, dojem, že Johanovi už nezbyl nikdo kromě jeho úhlavního nepřítele, to v samotném aktu přerodu skřípe. Lze jen těžko uvěřit tomu, že člověk jako Johan bude po jednom opilém večeru mít chuť pomáhat někomu, koho si ještě ráno přál srazit na kolena. Neustálé hádky mezi oběma dospělými důvěru v jejich křehké spojenectví nijak neposilují. Přesvědčivě naopak funguje vztah Rubeše a jeho syna Petříka. Stále se zhoršující výbušná Rubešova povaha v kombinaci se strachem malého Petříka a touhou se otci zavděčit tvoří dobré pozadí, na kterém vynikne vedlejší tragédie navždy zničeného vztahu otec–syn.

Kurva sem, kurva tam 

Téměř celý román je nepřetržitý proud Johanova vědomí, což děj v několika místech výrazně retarduje. Johanovy narcistické monology sice tu a tam píchnou do vosího hnízda, ale po většinu času jsou to plytké, nic neříkající žvásty ublíženého člověka předstírajícího, že on je nad věcí a jeho se to netýká. Jazyk tak kmitá od vulgárních výkřiků až k téměř lyrickým popisům. Nutno dodat, že vulgarita zřejmě kvůli snaze zachytit tu správnou ufňukanou atmosféru převažuje. K této atmosféře přispívají i místa, která Štindl volí. Postavy nechává nasávat v zaplivaných putykách čtvrté cenové skupiny, protáhne je panelákovou garsonkou, chatařskou oblastí, českým pohraničím, ale podívají se i do pražských kaváren a muzeí.

V čem opět kniha pokulhává, je způsob, jakým Štindl využívá vedlejší postavy. Příběh má i přes notnou dávku Johanových úvah spád. Akce střídá akci, během které se objevuje poměrně dlouhá řada vedlejších postav, jimž však autor bohužel nevěnuje příliš pozornosti, byť by si to některé z nich zcela jistě zasloužily. Především dozvuky krátké epizody s Rubešovou exmanželkou Dianou, se kterou se ústřední dvojice dostává do konfliktu, když unášejí malého Péťu, by textu jistě prospěly a dodaly mu na důvěryhodnosti.

V knize lze určitě spatřit autorovu snahu vykreslit absurdní poměry v české společnosti rozdělené prezidentskými volbami v roce 2018. Johan i Petr jsou oba dva směšné karikatury běžící na poměrně jednoduchých algoritmech. Johanova figura je plnější, zřejmě i díky Štindlovým osobním zkušenostem z novinářského prostředí. To stále nic nemění na skutečnosti, že jednání obou antihrdinů je pro čtenáře místy nelogické či těžko uvěřitelné, což knihu ve finále dosti shazuje i přes její potenciál stát se pichlavým a cynickým glosátorem „našich českých bolístek“.

ŠTINDL, Ondřej: Až se ti zatočí hlava. Praha: Argo, 2020. 256 s.