Kdo tu krmí démony?

11. prosince 2020

Pro ty, kdo sledují českou debatu o dezinformacích, není jméno Alexandry Alvarové neznámé. Bývalá novinářka a PR expertka se totiž osvětovými aktivitami souvisejícími s propagandou a dezinformacemi zabývá dlouhodobě. Této problematice věnovala i svou knižní prvotinu – Průmysl lži (2019). Ve své druhé knize se autorka, na rozdíl od předchozí populárně-naučné publikace, vydává do světa fikce. V jejím politickém thrilleru se však natolik stírá hranice mezi smyšleným příběhem a skutečnými událostmi, že v recenzi nelze pominout, co říká o současném světě.

Děj knihy se odehrává v rozmezí více než pěti dekád na území Ruska, Evropy a Spojených států amerických, a přestože sleduje více linií, postupně se většina z nich protne s děním okolo amerických prezidentských voleb v roce 2016. Klíčovým motivem příběhu jsou různé způsoby, kterými ruské tajné služby a oligarchové ovlivňovali průběh a výsledky tohoto politického klání. Kniha se inspiruje reálnými historickými událostmi a osobami, avšak popisuje je se značnou autorskou licencí. Při konstrukci hlavní příběhové linie se naopak autorka nechává realitou příliš svazovat. Děj je tažen dopředu již známými událostmi, díky čemuž alespoň průměrně informovanému čtenáři brzy dojde, jak vše dopadne. Neochota vzepřít se diktátu historické předlohy vede k tomu, že kniha postrádá jasné rozuzlení nebo závěrečnou katarzi a čtenář se musí spokojit s otevřeným koncem ve stylu life goes on.

Thriller podle šablony

Příběh se rozpadá na sled jednotlivých scének, které sice jsou v některých případech zábavné a atmosférické, ale většinou natolik krátké, že je obtížné si je dostatečně užít a co hůře pochopit, jak přispívají k posunu hlavní dějové linie. Nemluvě o tom, že některé z těchto minipříběhů se zbytkem děje nemají téměř nic společného. Nadměrnou košatostí a nepřehledností trpí hlavně první polovina knihy, která se snaží připravit kulisy pro samotné volby. Ve chvíli, kdy se děj k této události přibližuje, začne být soustředěnější a dynamičtější. Bohužel místo toho, aby autorka plně využila potenciálně zajímavých a napínavých zvratů volební kampaně, radši se věnuje rozvíjení vedlejších zápletek, které pro hlavní linii příběhu nejsou příliš podstatné. I potenciální vrchol celé knihy – volební vítězství realitního magnáta Trevora Kempa (alias Donalda Trumpa) – je probírán pouze v retrospektivě na jedné z mnoha schůzek ruských aparátčíků.

Nepřehlednost děje ještě zvyšuje více než 60 postav, jež v knize vystupují. Autorka si zřejmě byla přílišného počtu aktérů vědoma, a proto na samotný začátek knihy umístila jejich seznam s krátkým popisem vysvětlujícím, o koho jde a k jaké straně patří. Toto řešení je příznačné pro přístup k postavám samotným. Téměř každá z nich sice má až encyklopedický životopis popisující řadu nedůležitých podrobností, ale jsou představeny jako již hotové osobnosti bez jakéhokoli vnitřního vývoje nebo motivace. Vytvoření emocionální vazby k jednotlivým protagonistům brání také skutečnost, že se děj vyvíjí víceméně bez ohledu na jejich akce. I statečné činy několika potenciálně sympatických postav (většinu tvoří cynické, brutální a amorální figury) vyznívají do ztracena, protože vůbec nic neovlivní. Výjimku představuje jeden z hlavních hrdinů knihy – propagandista Scott Brennan, který je díky propracovanějšímu psychologickému profilu a osobní historii relativně působivým psychopatem posedlým úspěchem, jenž zápasí se svými vnitřními démony. Právě interakce mezi Scottem a jeho řídícím důstojníkem z ruské tajné služby patří mezi nejčtivější části knihy.

Problematický politický manifest

Na příkladu postavy Scotta Brennana lze však také ilustrovat problematickou nezřetelnost linky, kterou kniha rýsuje mezi realitou a fikcí. Vytvoření plastického profilu tohoto protagonisty totiž autorce usnadnila skutečnost, že je do značné míry inspirován reálnou osobou Stephena Bannona, který sehrál jako hlavní stratég Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách důležitou roli. Brennan není výjimkou a autorka pomocí dosti očividných jinotajů píše nikoli o smyšlených postavách a organizacích, ale o příslušnících rodiny Donalda Trumpa, společnosti Cambridge Analytica nebo bývalém řediteli FBI Robertu Mullerovi. Tento přístup jí umožňuje nejen vyrovnat si účty s reálnými lidmi pomocí jejich nelichotivého (nebo naopak zcela pozitivního) vykreslení, ale také je nepřímo obvinit z krajně problematických nebo přímo nezákonných činů. Kniha tak například čtenáři předkládá tezi, dle níž byl Brennan/Bannon architektem ruských informačních operací během války na Ukrajině a Hana Kempová (tedy Ivanka Trumpová) se řídí pokyny vlivného ruského gangstera. Autorka sice na začátku knihy důrazně tvrdí, že její dílo je čistá lež, ale pomrkávání ve stylu „není to pravda, ale mohla by být“ zůstává.

Postavy smyšlené, inspirované skutečnými lidmi a vystupující pod pseudonymem se navíc na stránkách knihy setkávají s reálnými osobami, kterým autorka sice ponechává vlastní jméno, ale při popisu jejich charakteristiky a jednání fabuluje. Tento přístup dále přispívá ke smazávání hranic mezi smyšleným světem románu a historickými událostmi. Což samozřejmě příliš nevadí ve chvíli, kdy román popisuje, že ruský prezident Vladimir Putin nemá rád hluk a na schůzkách, kde se svými kumpány plánuje další pětiletku rozvracení západních demokracií, pije pouze vodu. Situace ale začíná být problematičtější, když autorka fikčního příběhu využívá pro obhajobu tezí a konceptů, které se v reálném světě ukázaly jako mylné. Zdánlivě nevinné fantazírování tak ve výsledku pokřivuje čtenářovo chápání toho, jak fungují politické procesy nebo ruské vlivové operace. 

čtěte také: Ohnivý anděl může čtenáře zapálit pro ruskou literaturu

Asi nejlépe lze tento problém ilustrovat na neblaze proslulé Gerasimově doktríně, která bývá občas uváděna jako příklad ruského přístupu k modernímu válčení. A to i přesto, že řada výzkumníků upozornila na to, že se jedná o značně problematický konstrukt západních badatelů vycházející z nesprávné interpretace odborného článku ruského generála Valerije Gerasimova. Autorka však tento termín ve své knize nejen zmiňuje, ale navíc přispívá k jeho popularizaci tím, že o inovativních způsobech vedení války nechává přemýšlet postavu generála Gerasimova již od roku 1996. 

Kniha není černobílá pouze při popisu postav, ale vybízí čtenáře, aby touto perspektivou nahlížel na celý svět. Praha devadesátých let je například v jedné pasáži vykreslena jako zkorumpované místo ovládané ruskými mafiány. Co by se dalo omluvit jako snaha o vytvoření kontextu  pro představení některých postav, již lze sotva pominout u (z hlediska děje víceméně nesmyslného) exkurzu do konfliktu na východní Ukrajině. Ten je z komplexního mezinárodněpolitického střetu redukován na dlouhodobě připravovaný útok Ruska na mírumilovnou Ukrajinu. Obecně náhled na Rusy naplňuje ty nejotřepanější stereotypy. V knize se jedná nejen o inherentně agresivní, ale zároveň po všech stránkách primitivní a zaostalý národ, který tak představuje ideálního antagonistu Západu a jeho hodnotám. Koneckonců i při jedné z charakteristik prezidentského kandidáta Kempa zazní, že „byl kupodivu povahou víc Rus než Američan. Náladový, násilný, chvástavý, s poruchami pozornosti a závislostí na amfetaminech“. 

V tomto citátu je víceméně shrnuto i hlavní poselství knihy. Představuje totiž konspirační fantazii, která umožňuje redukovat komplexní krizi západních demokracií, k níž v posledních letech bezpochyby dochází, na výslednici vlivu dlouhodobého a pečlivého ruského plánu a neomezené moci moderních komunikačních technologií. Což je u knihy psané s cílem varovat před manipulacemi relativně paradoxní výsledek.

ALVAROVÁ, Alexandra: Krmit démony. Praha: CPress, 2020. 368 s.