Je dovoleno milovat, když ostatní umírají?

4. května 2020

WEBStella.jpeg

Německý spisovatel a redaktor časopisu Der Spiegel Takis Würger se s novým románem Stella, inspirovaným skutečným příběhem židovské konfidentky, přidal mezi mnohé autory, kteří svým dílem zpracovávají otázku holokaustu a zrůdnosti nacistické ideologie. Kniha se stala bestsellerem, ale i předmětem odsuzujících kritických reakcí. Právě její kontroverze a ambivalence jí nedá zapadnout mezi ostatní literaturu holokaustu.

Málokterému tématu se tolik daří držet si kontinuálně pozornost u čtenářů i autorů již od počátku svého vzniku, jako je tomu u literatury holokaustu. Filmový kritik Kamil Fila tento fenomén letos při příležitosti výročí osvobození Osvětimi příhodně pojmenoval jako „holokaustové rentiérství“, v důsledku kterého se toto literární téma postupně vyprazdňuje. Stačí se podívat na stránky nějaké knižní databáze – tatér, orchestr, ukolébavka, velitel, účetní, děvčata, lékárník – jména s přívlastkem „osvětimský“ či „z Osvětimi“ pokrývají poměrně širokou paletu titulů. Proto by měla při každé další takové knize na počátku stát otázka, zda je zde holokaust lacině použit pouze jako kulisa, jež sází na čtenářův zájem o velké historické drama a ničivé důsledky lidské mocichtivosti pro osudy bezbranných jedinců, nebo zda autor přichází s novou perspektivou, která i po tolika letech dokáže ospravedlnit a uhájit si své místo mezi jinými. Takis Würger se s ohledem na vžité literární stereotypy s novým románem Stella, soudě dle kontroverzí, jež kniha mezi německými čtenáři a kritiky vzbudila, pouští na tenký led. „Smí se o době nacismu psát tak napínavě, zábavně a s natolik vyhrocenou emocionalitou?“ zní otázka na přebalu knihy.

Smrad bomb a vůně francouzských sýrů

Doba nacismu v příběhu opravdu ožívá poněkud jinak, než jsme na ni zvyklí z jiných fiktivních příběhů. Mladý Švýcar Friedrich přijíždí v roce 1942 do Berlína, aby zjistil, jestli opravdu v noci ve čtvrti Scheunenviertel jezdí stěhovací vůz a sbírá Židy, kteří se už poté nikdy nevrátí. Válečná šedá realita jako by však zůstávala z velké části pouze na pozadí a namísto ní berlínské ulice ožily milostnou aférou, zakázanými jazzovými tóny, nedostatkovým camembertem z Paříže a uhlazenými večírky nacistické smetánky. Pro Friedricha je nicméně stále těžší válku, a zejména vyhrocenější nacistickou politiku ignorovat. Zamiluje se totiž do zpěvačky Kristin, vlastním jménem Stelly Goldschlagové – Židovky, kterou jednoho dne nacisté při mučení staví před osudové rozhodnutí: kolika životy je ochotna zaplatit, aby zachránila své rodiče nebo sebe před smrticím transportem?

FOTOStella.jpeg

Stellin vnitřní konflikt se vine celým příběhem, ale čtenáři, stejně jako Friedrichovi, zůstává ve své celé šíři skryt a odhalují ho pouze autentické záznamy výpovědí svědků z reálného procesu o několik let později. Stella Goldschlagová byla totiž v roce 1946 souzena Sovětským vojenským tribunálem za napomáhání k vraždě zřejmě několika set lidí jako takzvaná Greiferin – udavačka ve službách gestapa. Ačkoliv jsou však útržkovité výpovědi o jednotlivých udáních součástí každé z kapitol a jmenné údaje zúčastněných (včetně Stelliných) autor ponechal nezměněny, zříkává se jakékoli ambice podat pravdivý příběh a vynést morální soud nad viníky. Tyto texty, stejně jako krátký odstavec na začátku každé kapitoly, shrnující politické i kulturní události v Německu a ve světě v daném měsíci, slouží pouze k vyostření kontrastu s hlavním tématem knihy – milostným vztahem mezi Friedrichem a Stellou.

Přítel nacista, žena Židovka

Je až s podivem, jak mezi bombovými útoky na německou metropoli a scénami ze zatuchlých mučících prostor vyniká Friedrich svým jemným láskyplným citem a nevinností. Právě jeho emocionalita mu umožňuje přehlížet a tolerovat věci, které je přehlížet a tolerovat čím dál tím těžší, a zároveň se tak přesvědčuje o tom, že je příliš jiný než ostatní, že do tohoto města zkrátka nepatří. Jeho ambivalentní charakter, daný nejspíš také jeho rodinným zázemím (matka nacistická fanatička a milující bodrý otec), mu umožňuje přátelit se s nacistickým pohlavárem Tristanem, užívat si za časů nedostatku požitkářské zboží a milovat ženu, jež udává Židy skryté v ilegalitě, a být přitom v podstatě pasivním přihlížejícím, obětí lásky a naivního přesvědčení o tom, že vina neexistuje.

Stejně tak je plný protikladů i Würgerův styl v překladu Ivy Kratochvílové. V každé kapitole se pravidelně objevují tři roviny celého vyprávění. Strohý výčet měsíčních událostí ve formě neutrálních oznámení, ale i absurdně groteskních zpráv (například části Goebbelsova desatera), výpovědi svědků, jež mají spíše administrativní charakter a paralelně s hlavním příběhem dodávají kontext Stellina jednání, a z největší části pak milostný příběh Friedricha a Stelly. V něm se autor pohybuje na hraně příjemného milostného patosu, který tak ostře kontrastuje se dvěma zbylými rovinami – nejen barevnějším jazykem, ale zejména obsahovým sporem mezi nešťastnými dopady války a nacistické ideologie na jedny a sobeckým požitkářstvím druhých. Vzájemný dialog těchto několika perspektiv vynáší na světlo pozoruhodným způsobem nové podněty k přemýšlení o jedinci v otázce hrdinství, lásky, viny či pravdy.

Výše citovanou otázkou z přebalu jako by se kritici ptali, zda může být literatura literární. Würgerova Stella nejspíš nepřináší nové téma, ale navrací zčásti vyprázdněným motivům prostřednictvím odvážné (a proto nejspíš kontroverzní) rozporuplnosti a literárnosti život a nadčasovost, díky čemuž nezapadne ani mezi tím nejhlasitějším orchestrem.

WÜRGER, Takis: Stella. Překlad: Iva Kratochvílová. Brno: Host, 2020, 207 s.

Previous
Previous

Výhled z duše básníka samoty

Next
Next

Próza: Kratochvíl Kučera, Vrba Bendová a Zábranský Němec