Próza: Kratochvíl Kučera, Vrba Bendová a Zábranský Němec

„Začala jsem to číst po cestě na záchod, a nemohla jsem přestat.“

1. května 2020

Vyhlášení letošních cen Magnesia Litera se odsunulo na podzim, ale Klacek se přesto ptal. Každý pátek zveřejňujeme krátké rozhovory s nominovanými. Letošní kategorie prózy nabízí pět románů a jednu povídkovou sbírku. Jedinou nominovanou autorkou je Veronika Bendová s novelou Vytěženej kraj (Fra), v níž se vydává na roadtrip po nevlídném severu Čech. Mezi mužskými počiny se objevily hojně diskutované Možnosti milostného románu (Host) Jana Němce, který zkoumá, co mu hranice žánru dovolí. Logoz (Větrné mlýny) Davida Zábranského vytváří satirický obraz dnešní společnosti a Štěpán Kučera se v Projektu Gilgameš (Druhé město) snaží pomocí umělé inteligence najít smysl lidského života. Jiří Kratochvíl se pouští do hry s obrazy v Lišce v dámu (Druhé město) a Michal Vrba přináší v jediné nominované povídkové sbírce Kolem Jakuba (Argo) obraz malého člověka na pozadí velkých dějin propojených tímtéž rybníkem.

ŠTĚPÁN KUČERA pracuje jako redaktor Salonu Práva. V roce 2006 vydal sbírku povídek Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (Host) a o deset let později Jidáš byl ufon... a jiné příběhy (Druhé město). Jeho texty vyšly v řadě sborníků, například v česko-německé čítance Naše krajina slov / Unsere Wortlandschaft (KAL, 2012). V loňském roce debutoval románem Projekt Gilgameš (Druhé město), který mu vynesl nominaci na Magnesii Literu za prózu. V knize se vrací k nejstaršímu eposu světa a zároveň rozvíjí téma umělé inteligence, která má po přečtení všech dostupných literárních děl zodpovědět smysl lidské existence.

O čem by současná próza měla vyprávět?
Těžko říct. Třeba z části tuzemské literární kritiky, zvláště té levicové, se dnes občas ozývá volání po „angažované“ próze zachycující například život na periferii a různé společensko-patologické jevy (tak jako se to povedlo v románu francouzského spisovatele Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B., který předloni vyšel i u nás), což je sympatické, ale nevím, jestli taková objednávka „zvenčí“ může fungovat. Současná próza by měla vyprávět o tom, co její autoři považují za nejdůležitější. A co to vlastně doopravdy je, se možná vyjeví až zpětně, s časovým odstupem.

Která prozaická kniha posledních let vás silně zasáhla?
Je jich víc, takže zmíním tu nejčerstvější. Právě jsem dočetl loňskou novelu Hany Lehečkové Svatá hlava – je to něco jako zápisky schizofrenika z vesnice v pohraničí, tematizuje se tu mimochodem právě ten život na periferii, který jsem zmínil v předchozí odpovědi, včetně spirály chudoby, domácího násilí nebo prostituce, a ta próza mě zaujala hlavně svojí tísnivou, svíravou náladou, ponorem do nitra postav i suverénností autorčina psaní.

Co je největším klišé prozaických děl?
Na takhle obecnou otázku asi nedokážu odpovědět, omlouvám se. Každá doba má svoje klišé, a těm dnešním se zřejmě vysmějí až generace, které přijdou po nás.

S jakou literární postavou byste chtěl skončit v karanténě?
Se Šeherezádou, na tisíc a jednu noc bychom měli o zábavu postaráno.

Jaká je pozice spisovatele/ky v současné české společnosti?
Taková, jaká je pozice současné české literatury, tedy míň viditelná než například film či televizní tvorba, ale na druhou stranu pořád poměrně důležitá – navíc v posledních letech zažívají zvláště ženy v literatuře znatelný vzrůst obliby a prodaných nákladů; těm vévodí Alena Mornštajnová, ale i vítězky loňského ročníku Magnesie Litery Radka Denemarková, Pavla Horáková a Anna Cima dosáhly myslím plus minus desetitisícových nákladů. Spíš výjimečně nějaký tuzemský spisovatel výrazněji zasáhne do veřejné debaty – jako Kateřina Tučková s reflexí odsunu sudetských Němců a feministickými tématy.

DAVID ZÁBRANSKÝ Dlouho působil jako právník v nevládním sektoru, například v Organizaci pro pomoc uprchlíkům nebo v Lize lidských práv. Jeho literární debut Slabost pro každou jinou pláž (Argo, 2006) byl oceněn Magnesií Literou v kategorii Objev roku. O deset let později napsal na popud režisérky Kamily Polívkové monodrama Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, které je stále úspěšnou součástí repertoáru Studia Hrdinů. Ústřední postavou nominovaného románu Logoz aneb Robert Holm, Marketér dánský (Větrné mlýny, 2019) je člověk, který se rozhodne změnit svět. S pomocí sociálních sítí se mu podaří spustit nové stěhování národů a mezi lidmi začnou vyrůstat zdi.

O čem by současná próza měla vyprávět?
O všem, co se někoho – nebo dokonce něčeho – týká, což třeba v mém vnímání znamená o dnešku a o budoucnosti. Do téhle kategorie jistě může spadnout i text o době „dávno minulé“, ale byl bych v tomhle směru opatrný. Co žijeme a budeme žít, je bezprecedentní, jak se říká. Paralely s minulostí se v době klimatické krize a smrtelné globalizace dolují jen těžko. Existence nějaké té obecné lidské povahy je v tomhle směru chabý základ, na kterém bych já osobně nestavěl…

Která prozaická kniha posledních let vás silně zasáhla?
V posledních letech mě silně zasahují pouze texty z ranku non-fiction.

Co je největším klišé prozaických děl?
Mluvící lidé na pozadí mlčícího zbytku světa. Mlčící zvíře nebo třeba mlčící lípa, zásuvka, počítač, kolíbka, kávovar… to je skandál.

S jakou literární postavou byste chtěl skončit v karanténě?
Marcel Proust a De Sadova Justina.

Jaká je pozice spisovatele/ky v současné české společnosti?
Nezáviděníhodná.

JIŘÍ KRATOCHVÍL Ačkoliv za komunistického režimu vystřídal spoustu dělnických zaměstnání, stal se po roce 1989 Jiří Kratochvíl jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Jeho knihy vyšly mimo jiné ve španělštině, francouzštině, bulharštině či maďarštině. Za svou literární činnost obdržel řadu cen, například Cenu Toma Stopparda nebo Cenu Jaroslava Seiferta. Letošní nominaci na Magnesii Literu mu vynesl román Liška v dámu (Druhé město, 2019) odehrávající se v padesátých letech minulého století, tedy v době Kratochvílova mládí, do níž se ve svých knihách často vrací. První linie románu popisuje realističtější příběh brněnského dělníka Pavla, druhá je fantasknějším příběhem mladé lištičky.

Odmítl odpovědět.

VERONIKA BENDOVÁ Scénáristka a dramaturgyně Veronika Bendová debutovala knihou Nonstop Eufrat (Fra, 2012), která se věnuje krizi povolání mladého katolického kněze v dnešní společnosti. Nominaci na Magnesii Literu získala za novelu Vytěženej kraj (Fra, 2019), ve které se vydává na roadtrip nevlídným českým severem, jenž je ústředním motivem celého příběhu. Ira a Hugo hledají vhodné lokace pro nový film a zároveň objevují zákoutí větších měst i odlehlých vesniček. V době, kdy české seriály (Rapl, Pustina, Sever) zahltila scenérie nevlídného severu Čech, nabízí Bendová svůj vlastní pohled.

O čem by současná próza měla vyprávět?
O tom, o čem vyprávěla literatura, co svět světem stojí: o lidském údělu a o době, do které jsme se narodili. A měla by v tom být pravdivá. To ale vůbec není jednoduché, protože my lidi máme tendenci nahlížet na svět optikou svého světonázoru, svého politického postoje, svojí víry… A všechny tyhle filtry nás občas dovedou k nepravdivému zveličování jednoho a bagatelizování druhého.

Která prozaická kniha posledních let vás silně zasáhla?
Knihy, které mě opravdu zasáhly, nejsou z posledních let. Pořád se vracím ke starým autorům, naposledy, kdy jsem u knihy brečela a myslela na hlavní postavu jako na živoucí osobu, bylo při čtení Greenova Jádra věci někdy před deseti lety. Z českých knih mě asi nejvíc sebrala (obsahem) i pobavila (formou) knížka Štěpána Smolena Cesta na Západ aneb Po stopách ochočeného Boha. Je to chytře a skvěle napsaný příběh pěší pouti z Čech do Lisieux – vtipný a zároveň nekonečně smutný. Začala jsem to číst po cestě na záchod, a nemohla jsem přestat, dokud jsem to nedočetla do konce.

Co je největším klišé prozaických děl?
Na to nedovedu odpovědět. Klišé v literatuře může být celá řada a jejich konkrétní podoba se napříč časem stále mění; navíc záleží na konkrétním vnímání každého jednotlivého čtenáře, jeho zkušenosti, sociální skupině, ve které se pohybuje… Sama jsem se s tím pocitem opakování a stereotypu potýkala u své poslední knihy, protože během dlouhé doby, která uplynula od původního nápadu k dopracování, se ukázalo, že na severu je více než rušno – že na podobně rámované a pojímané látce zkrátka pracovalo ve stejné době víc lidí.

S jakou literární postavou byste chtěla skončit v karanténě?
V karanténě se po nějaké době stává nesnesitelnou prakticky každá postava, bez ohledu na to, jak moc jsme ji milovali při čtení. Snesu jedině Kocoura Vavřince!

Jaká je pozice spisovatele/ky v současné české společnosti?
Marginální. Aspoň mně to tak přijde. To samo o sobě nemusí být špatné, protože alespoň není takový designovaný spisovatel v pokušení moc si o sobě myslet a vyčerpávat se moudrými radami a důstojnými prohlášeními pro média. Ale možná se i s tou marginalitou něco posouvá, Češi začínají zase víc číst české autory a bavit se o jejich knihách. A možná že za časů koronaviru se z nouze rozečtou i zarputilí nečtenáři.

MICHAL VRBA V minulosti býval učitelem, dělníkem ve skotské balírně krevet nebo moderátorem televizního dopravního zpravodajství. V roce 2014 vydal vlastním nákladem sbírku povídek Hontolini a o dva roky později vyšla jeho psychologická novela Prak (Argo) z období druhé světové války. Ve stejném nakladatelství vyšla i povídková sbírka nominovaná na letošní Magnesii Literu Kolem Jakuba. Autor se v povídkách zabývá věčným literárním tématem malého člověka ve víru velkých dějin, ať už jde o třicetiletou válku nebo okupaci Rudou armádou. Všech pět příběhů spojuje rybník Jakub.

O čem by současná próza měla vyprávět?
Próza vypráví v různých variacích stále o tom samém. Ale aby byla současná, měla by dokázat zachytit ducha doby jejími výrazovými prostředky. V době zploštělé komunikace skrz sociální sítě, zkratky, memy, řetězové mejly, odkazy na TV pořady a aktuální trendy, sociální bubliny, emotikony, messengery a naaranžované fotky by se tohle všechno mělo částečně nějak odrazit v textu a to je podle mě velké břemeno pro každého, kdo se o to pokusí. Já se tomu zatím vyhýbám, nebavilo by mě to, ledaže bych se pokusil o nějakou formu interaktivního románu.

Která prozaická kniha posledních let vás silně zasáhla?
Momentálně kniha spolunominantky na Magnesii Literu Veroniky Bendové Vytěženej kraj. Deset let jsem žil v Ústí nad Labem, takže ve mně evokace Severu silně zarezonovala. Jinak tvorbu posledních let bohužel moc nečtu, stále ještě nestíhám dočíst ani zásadní autory minulého století.

Co je největším klišé prozaických děl?
„Stigma tíživého rodinného tajemství“ a poslední dobou představa, že název úspěšné knihy musí obsahovat zájmeno „který/která/které“.

S jakou literární postavou byste chtěl skončit v karanténě?
To podle délky karantény. Na krátkou časovou distanci se Švejkem, Saturninem, některým z pábitelů či Alexandrem Megalrogovem. Při dlouhodobějším pobytu v izolaci bych volil raději ženu, od Markéty Lazarové až po Adu Sabovou.

Jaká je pozice spisovatele/ky v současné české společnosti?
Adekvátní pozici literatury samotné. Ve většinové společnosti to moc slavné není, ale nedá se to úplně zevšeobecnit. Každý úspěšný spisovatel dnes hovoří ke svému, často úzkému segmentu čtenářů, ať je to z autorů třeba Topol, Kotleta, nebo Vondruška. Fenoménem pro všechny čtenáře bez rozdílu je snad jen Alena Mornštajnová vypravěčskými schopnostmi, dobře uchopenými tématy zase oslovuje Aleš Palán. Mezi nečtenáři jsou to dnes asi jedna z mála jmen, o nichž mají vůbec nějaké povědomí.

JAN NĚMEC je dlouholetým redaktorem brněnského nakladatelství i časopisu Host. Díky své prozaické prvotině Hra pro čtyři ruce (Druhé město, 2009) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Za beletrizovaný životopis Františka Drtikola s názvem Dějiny světla (Host, 2013), ve kterém představuje umělcův život v neobvyklé du-formě, získal Cenu Evropské Unie za literaturu. V letos nominovaných Možnostech milostného románu (Host, 2019) ohledává možnosti žánru a zároveň se vypořádává s rozchodem s dlouholetou přítelkyní Ninou. Po přečtení románu se nabízí sledovat facebookovou stránku Nina vrací úder, kde se ke slovu dostává i postava Němcova románu (a jejíž autor není znám).

Odmítl odpovědět.