Z rodinného hnízda není kam uletět

9. března 2020

WEBVrany.jpeg

Z příběhu dvanáctileté holky, kterou máma nenávidí, táta mlátí a sestra stěží toleruje, čtenáři zaručeně proběhne mráz po zádech. Petra Dvořáková zvládla skvěle zachytit bezradnost týraného dítěte, které si vlastně není schopné uvědomit, co se doopravdy děje. Nabízí se ale otázka, jestli Vrány přináší něco víc než jen chvilkový mizerný pocit.

Bára ráda maluje, dobře se učí, tak trochu kašle na domácí práce a v sobotu si ráda přispí. Normální dítě z na první pohled normální rodiny, ve které všechno funguje, jak má. Postupně ale – například s příchodem učitele výtvarky, který se Báře víc věnuje – začíná být jasné,  že její život zas tak bezproblémový není. Matka, pro okolí svědomitá, schopná knihovnice, preferuje svou druhou, vzornější a pokornější dceru a svou frustraci si vybíjí na Báře. Otec se o rodinu radši vůbec nezajímá, a pokud ho manželka stížnostmi na dceru příliš vytočí, jednoduše jde a Báru zbije.

vrány prebal.jpeg

Ve Vránách na sebe naráží dva odlišné světy, které ztvárňují dva různí vypravěči – hlavní hrdinka a její matka –, přičemž obě se často vyjadřují ke stejné situaci. Pochopitelně velmi odlišným způsobem. Do kontrastu staví Dvořáková především Báru, tak trochu jinou, než je zbytek její rodiny, a matku, která se snaží být za každou cenu co nejnormálnější: občas se chce pochlubit kamarádkám v práci, doma musí mít  naklizeno, děti hlavně ať ve škole nedělají problémy a nemusí se nic řešit.

Bára by si přitom prostě jen přála, aby jí vlastní máma vyšla vstříc a trochu ji pochopila, ale situace se s každým dalším pokusem spíše přiostřuje. Zdá se, že společnou „vlnu“ se nepodaří nalézt nikdy, a nakonec se zhorší i vztah s otcem. S tím má na počátku Bára, paradoxně i přes občasné výprasky, méně problematický vztah. I ten se ale změní, hlavně kvůli otcovu chování, které už hraničí se sexuálním obtěžováním. Zhoršuje se navíc i fyzické násilí, vyprovokované především narůstající frustrací matky.

Dítě si samo nepomůže

Dvořáková svou novou knihou otevírá velmi aktuální (v současnosti promítaným dokumentem V síti ještě podpořené) téma dětského vnímání problematických situací, které se „nám dospělým“ zdají naprosto jasně za hranicí, ale pro dítě mohou být mnohdy matoucí. Ze své dětské perspektivy a bez možnosti srovnání těžko určí, kdy je chování rodičů ještě v pořádku, a kdy už je potřeba začít situaci vážně řešit. Knížka ukazuje, že instituce, které by měly dětské oběti pomoci chránit, selhávají. Škola se buď obrátí na rodiče, kteří vše popřou, anebo vystraší dítě sociálkou a případným děcákem natolik, že už radši nic neříká. A pokud nemá žádné kroužky, nebo alespoň širší rodinu, která by si mohla něčeho všimnout, žádné jiné východisko prakticky neexistuje.

vranycitat1.jpeg

V této rovině se autorce daří vystavět věrohodný příběh ze života, který navíc opírá o umné vyprávění v hovorové, značně syrové řeči – čtenář si nejspíš v rámci práce s jazykem vybaví podobnost s dětskými knížkami Petry Soukupové. Pod povrchní příběhovou rovinou už je ale text méně propracovaný. Jednotlivé kapitoly prokládá Dvořáková pasážemi o vránách, které Bára pozoruje za oknem a které maluje. Přestože by měly sloužit,  už jen podle titulu, jako jednotící prvek textu, působí dojmem vycpávky. Celou knihu se snaží naprosto zbytečně posunout na jinou, poetičtější rovinu, která vůbec neodpovídá jejímu zbylému obsahu ani celkovému vyznění. Ve výsledku tedy spíše snižují působení hlavního příběhu, místo aby ho podtrhovaly.

Ohromit, nebo zasáhnout?

Stejně problematická je místy snaha o co nejexplicitnější vyhrocení situace, která spíše ubírá na autentičnosti celého příběhu. Zatímco ty nejsyrovější, nejběžnější situace vykreslují vztahy v rodině i absolutní bezvýchodnost zcela uvěřitelně – a právě svou nenuceností jsou o to působivější –, některé exponované momenty matčiných nadávek či výbuchů zlosti působí vyloženě jako psané na efekt. Čtenář sice cítí, jak s ním text cloumá, ale není už tak jisté, jestli by ho mohl i nějak hlouběji zasáhnout.

Své nové dílo označila Dvořáková za svou životní knihu, doufejme ale, že tomu tak není. Předvedla totiž nejen vypravěčský talent, který čtenáře vtáhne do příběhu a umožní mu sžít se s pocity hlavní hrdinky, ale zároveň dokázala, že její texty mají potenciál otevírat velmi přístupným způsobem závažná témata, aktuální pro dnešní dobu. V jejich zpracování nicméně zůstává poměrně na povrchu, a právě v tom tkví zatím nenaplněné autorčiny předpoklady k tomu, aby v budoucnu vytvářela knihy ještě o něco životnější.

DVOŘÁKOVÁ, Petra: Vrány. Praha: Host, 2020. 184 s.

Previous
Previous

Kulturní průvodce koronacirkusem

Next
Next

Ukrajinský tvůrce chce filmový svět dobýt pornem