Kamenný krystal Vackova Měňagonu
24. října 2022
Poezie vyžadující spolupráci čtenáře, který se nezalekne výzev a proměn světla s možností sahat až ke tmě. Verše, které po vás budou chtít, ať se taky trochu snažíte. I tak by se dal charakterizovat Vackův Měňagon. Vojtěch Vacek debutoval v roce 2015 sbírkou Schopní jsou ti s chlopní, za soubor básní Měňagon získal v letošním roce Cenu Jiřího Ortena. Autor je také členem hudební skupiny Představy postavy, spoluzakladatelem umělecké skupiny Zlatoválky a členem uskupení NaHajana.
Klidný a zneklidňující Měňagon a v něm rozložité krajinné scenérie. Skýtá vstoupení do jednotného univerza, ale otevírá dveře do jeskyně plné tmy, kde uprostřed rozeznáte duhu, budete-li ochotni držet oči pevně zavřené a zcela otevřené pohledu dovnitř. Básnířka Alžběta Stančáková v úvodu sbírky Schopní jsou ti s chlopní poukazuje na konstrukci jiného a nového světa, kterou Vacek vytváří – a druhá Vackova sbírka jí dává za pravdu. Ilustrace Alžběty Uhlíkové v Měňagonu adekvátně nastiňují a zase odstiňují měňavé plošky, které pod různými úhly umožňují vidět jiná světla, odlišné barvy. Připomínají návrh na tetování, drobné prvky kreseb vedou k otázkám po existenci světa, kam je člověku sice dovoleno nahlédnout, který ale existuje snad až nezávisle na něm a je možné z něj vidět jen zlomky. Za drobnými záblesky lze tušit další milion nových barev. Zároveň kresby umně vytvářejí dojem pohybu, změny, proměny – přechodnosti zkamenělé v pevných slovech. Krystalická tvrdost slov právě tak znamená vybroušené plochy, na kterých lze vidět odrazy světa okolo. Vacek si je vědom této nutnosti poezie, která se prostřednictvím slov přibližuje věcem za nimi.
Básně často zobrazují situaci v bezprostřední blízkosti události, zachycují okamžik těsně před zásadním a klíčovým (a možná tedy kovovým) zvratem. Tento zvrat, tato událost je ale podstatná tím víc, čím je tišší a vnitřnější, tím pádem stěží pozorovatelná, nenápadná a možná také nepředatelná. V některých básních je patrné, jak moc jsou slova na dosah popisovanému dojmu, přesto ho ale nedokáží zachytit: „Cítíš nechutenství z příliš jasných slov. / Z pravdy, která jimi protéká / a jejíž nedomykavost dobře znáš. [...]“ Lyrický subjekt tuto zkušenost paradoxně nejčastěji předává někomu druhému, oslovuje ho nebo o něm vypovídá. Někdy se může zdát, že se subjekt v básni ani nenachází, není jasné, kdo je recipientem situace. Může se lyrickým subjektem poté stát čtenář?
Bydlet v samotě
Ve své první sbírce Vacek začíná spoustu textů určením prostředí, ve kterém se odehrávají. Báseň popisuje prostor, může ho utvářet, lze ji ale také vidět jako vzniklou a zároveň nalezenou v prostoru, a to nejen na stránce knihy. Subjekty druhé sbírky se zpravidla ke světu vztahují z osamělosti tichého kotce, kobky, hnízda, brlohu, jeskyně, ze svého útočiště a krytu. S tím souvisí i tma, potemnělost a prolínání časů. Několik básní odkazujících na život ve stromech nabízí interpretaci textu jako stromu – podobně statického bodu, který ale kýve větvemi a jeho semena vítr rozfouká do blízkého okolí, kde se mohou uchytit. Funguje jako uzavřený-neuzavřený prostor.
Ač se většina básní odkazuje k tíživé osamělosti a singularitě nebo ambivalentní intimitě chvil o samotě, je v nich také často tematizováno setkání; ne nutně s někým nebo něčím lidským, každopádně ale velmi živoucím. Může to být medvěd, rak, králík, mohou to být sýkory. Všechny věci jsou plně kompetentní k tomu být agenty svých syntaktických činů. Mají svůj čas a prostor, ve kterém operují: „[...] Pouze domovní znamení slézají z futer / a se zbraní v ruce / hájí zájmy občanů.“ Už Vackova první sbírka může připomínat surrealistické období Vítězslava Nezvala: například sbírku Absolutní hrobař, v níž předměty také zcela samozřejmě ožívají. Surrealistická napojenost, propojitelnost a blízkost předmětů, obrazů, činností a tvorů prostupují oběma Vackovými sbírkami.
Vybroušenost slepých skvrn
Symboličnost a archetypy veršům umožňují vztahovat se k minulosti i budoucnosti zároveň, nejčastěji jsou ale vztažené právě k události, která se má udát v blízké budoucnosti. Otevírají také téma smrti a pomíjivosti: „Z koruny vylétly sýkory. / Těžiště přesunuly do snu, / aby přežily náhlou změnu skupenství. / Pak se neviditelné snesly na zem / a bezchybně zapadly do skulin v záhonech.“ Archetypálnost, skoro až pohádkovost a cyklický čas, je v textech realizována mimo jiné skrze nalézání pokladů a formou rituálů, jako je stavění májky nebo loučení se se starým rokem.
Svou kategorii ve výčtu výrazných jevů sbírky si zaslouží také zvuky – ozvuky, ozvučné plochy, plošky odrážející světlo, ozvěny. Ticho, tiché zvuky, nezvukovost, ve které lze cítit „neznělou smrt. Ruch zůstával bezhlesný / když vylétaly kytice včel.; Mé pole pučí a vydává tichou hudbu. / [...] Samota je jediný způsob, jak slyšet hudbu mého pole hrát.“ Nelze si nevšimnout slovní zásoby, která čerpá mezi homofony, knižními výrazy, ale i neologismy. Slova básní by mohla snadno působit, že těžkopádně balancují na hraně dojmu starosvětskosti a zastaralosti, jejich použití je ale nápadité a vhodné.
Čtěte také:
Samotné básně sbírky tematizují jazyk a psaní, otevírají jeho neukončenost a novou změnu. Jedná se o velmi promyšlené texty, každé slovo je pomalé a pečlivě vybrané a umístěné. Obávaná sfinga, před níž jsme varováni, „která vypráví mi o osamění mezi krystaly, / o hrůze z pepře a fatální omylnosti. / Je neškodná.“ se může stát tím, komu „Mít po ruce, / přikryl bych jí záda dekou“. Pro četbu potřebné osamění mezi krystaly umožní tyto krystaly uvidět. Takový postup může poté pomoct překonat i strach z jejich tvrdosti. Krutost ustavičné změny prolíná melancholický svět, který, tak jako Měňagon, září všemi barvami. Sbírka vypovídá o proměnlivosti, pro kterou když Vackovi slova nestačí, vymyslí si vlastní.
VACEK, Vojtěch: Měňagon. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2021. 61 s.
