Šeptuchy neobratně kolísají mezi ironií a romantizací folkloru

22. března 2022

V minulém roce vydalo nakladatelství Host překlad slovenské prózy Aleny Sabuchové, jež za ni získala prestižní cenu Anasoft litera. Šeptuchy následují jeden z trendů současné (nejen) slovenské literatury, totiž psaní inspirované regionálním folklorem a podpořené až dokumentárně-etnografickým sběrem materiálu. Sabuchové se sice podařilo na půdorysu regionu na bělorusko-polské hranici vytvořit vlastní fikční svět Podlasí a zabydlet ho přesvědčivými postavami, ale rozpadající se vyprávění a nekoherentní vypravěčka chrlící životní moudra tento prostor podkopávají spolu s romantizujícími tendencemi vyprávění, které jsou podpořeny i v českém vydání.

Šeptuchy následují tendence některých současných slovenských spisovatelů a zejména spisovatelek, často z města, psát o nějakém periferním, „zapomenutém“ regionu. Pokud k těmto místům nemají vyloženě blízký vztah – jako básnířka Dominika Moravčíková ke Strečnu –, alespoň jej nějakou dobu navštěvují což je případ Aleny Sabuchové nebo Kataríny Kucbelové. Tyto návštěvy mají leckdy charakter až etnografického a sociologického výzkumu. Také v současné české literatuře se objevují knihy tohoto druhu, kromě trilogie Karin Lednické jsou to hlavně Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, které navíc s Šeptuchami přímo spojuje motiv lidových léčitelek. Při zpracování folklorního námětu ovšem hrozí víc než u jiných úskalí romantizace a exotizace: roli zde totiž hraje vztah města a vesnice s lidovou tradicí, na níž lze snadno nereflektovaně nahlížet z odstupu jako na tajemné jiné.

ČTĚTE TAKÉ: Proroctví a krotká varování Detí Hamelnu

Kniha vznikla na základě autorčina dvouletého výzkumu, během nějž spolu s fotografem Robertem Tappertem navštěvovala bělorusko-polské pohraničí. V původním slovenském vydání (Artforum, 2019) Tappertovy fotografie text doprovázejí, čímž zároveň zpochybňují jeho fikční povahu a zdůrazňují jeho lavírování mezi literárností a dokumentem. Fotografický prvek tak sice podtrhuje v příběhu klíčové téma hranice, činí to ale doslovně a násilně. Do českého vydání zahrnut nebyl, čímž znejišťující aspekt téměř zaniká a namísto toho se ještě více posiluje fikčnost textu, což mu prospívá.

Vtělená hranice

Ačkoliv je román podložen příběhy, které autorka sesbírala, ve výsledku jde o autorsky svébytný svět. Vypravěčkou je žena, která píše z časového i místního odstupu příběh svého dospívání v periferním regionu. Nepostupuje chronologicky, spíše se snaží zachytit a seřadit změť vzpomínek. Těžištěm vyprávění je postava její nejlepší kamarádky Doroty, fikční prostor se však hemží množstvím dalších charakteristických jedinců. Ti všichni se v jistém smyslu pohybují mezi dvěma světy: vesnicí a městem, křesťanstvím a lidovou vírou, racionálnem a iracionálnem. 

Ta nejvýznamnější hranice, mezi živými a mrtvými, je v Podlasí přirozeně propustná. Mrtví manželé chodí po smrti za svými manželkami, které vysedávají na lavičce truchlících žen. Nebožtíci si leckdy ani nevšimnou, že zemřeli a mohou škodit pozůstalým kvůli nevyřešené křivdě. Dorota, dcera hrobníka, slyší jejich křik a ve vesnici se říká, že s nimi mluví; společenstvím je považována za odlišnou, a je proto částečně vyloučena ze školního kolektivu. Úloha prostředníků mezi oběma světy připadá v knize právě ženám. Zbožné učitelky Daria a Agata žijí asketicky a něco je stále táhne na druhý břeh. Šeptuchy, lidové zaříkávačky a léčitelky, komunikují s mrtvými skrze modlitby a rituály. V příběhu však tyto ženy nehrají významnou roli, pohybují se na jeho okraji a jejich exponovanost v názvu románu může zarazit.

Další hranice, kterou Šeptuchy tematizují, leží mezi městem/globálním a vesnicí/lokálním. Vyjádřena je někdy až v křiklavých protikladech, jako je koňský povoz parkující u Kauflandu. Střet protikladů působí často ironicky a humorně. Vyprávění se tak místy vyvarovává romantizaci lidové moudrosti: třeba když šeptuchy někomu doporučí pomstít se umístěním záchodu doprostřed silnice. Jiné motivy se vážou zejména na dospívání v devadesátých a nultých letech (hraniční období par excellence). Časopis Bravo, tričko z Kenvela a Star Wars zmrzlinovač spojují celou jednu středoevropskou generaci, telenovela Esmeralda generací hned několik. Na této rovině román funguje jako generační výpověď a má univerzalizující tendence. Podlasí pak lze jednoduše zaměnit – třeba za pražské sídliště. 

Ovšem jako fikční konstrukt s fiktivními místními názvy, a ne skutečná oblast, hraje Podlasí v románu důležitou, nezaměnitelnou roli: propisuje se do lexika postav, fenoménů a jejich prožívání. Zatímco polské a lokální výrazy se však do jazyka vyprávění vplétají celkem přirozeně, polovičatý slovníček na konci knihy je méně podařený a spíše zbytečný. Významnou roli v tomto ohledu hrají i obrazná vyjádření: Agata si „držela ruku v jamce na krku, aby z ní nevypadl strach, který si tak dlouho pěstovala a každé ráno ho zalévala černým čajem s citronem“. Tyto opisy přiléhavě a zdařile vystihují habitus místních, vtělený charakter regionu, který určuje jeho obyvatele prakticky na celý život. 

Škodlivost životních mouder

Problém však představuje roztříštěnost a náhodnost obrazů i událostí. Vyprávění, které je (nejen) vlivem množství krátkých odstavců celkově fragmentární a asociativní, drží pohromadě především hlavní hrdinka  – i ta se ale ukazuje jako dezintegrovaná. Přestože vystupuje v ich-formě jako konkrétní člověk, má tendence sklouzávat k detailnímu líčení situací, u nichž nemohla být přítomná. Podobně matoucí je také charakter jejího odstupu od příběhu: jedná se sice o retrospektivní vyprávění, nicméně místy působí jako cizí pozorovatel, který nahlíží Podlasí nově a zvenčí.

Psaní je pak co dvě stránky proloženo výroky na způsob zevšeobecňujících životních mouder, bonmotů či gnóm. Zde se vypravěčka stylizuje opět jinak a není jisté, jaké „my“ zrovna používá: jestli „my lidi“, anebo „my z Podlasí“. Je v tom patrná snaha vyslovit specifické vlastnosti, které mají přesah do obecně lidské zkušenosti, jejich četnost a vágnost ale mohou být iritující, protože vyprávění se v těchto místech stává zbytečně explicitním, vysvětluje samo sebe. „Možná proto se jí žádná neodvážila cokoliv vmést do tváře. Ze strachu, jestli o nás jiní nevědí víc, než si myslíme, že víme o nich, necháváme si popel z vlastního hněvu a pobouření na dně svého ega. Rozdrobeného.“ Román sice na mnoha místech odolává patosu a ironizuje romantické představy o lidové moudrosti, v těchto gnómických výrocích k patetické oduševnělosti nicméně sklouzává.

Úskalí folklorního námětu

V roce 2020 se mezi nominacemi na prozaické ceny Anasoft litera sešlo hned několik próz autorek, které pracovaly s folklorním námětem a ženskou perspektivou. Do finální pětice se pak dostaly dvě: Čepiec Kataríny Kucbelové a Šeptuchy Aleny Sabuchové. Každá přitom s materiálem i jeho samotným sběrem zacházela naprosto odlišně. Zatímco prozaicky debutující básnířka Kucbelová napsala uměleckou autoetnografii s prvky reportáže, kterou někteří ani nechtěli zařadit do beletrie, Sabuchová vytvořila poměrně tradiční prózu. Knihy spojuje silná reflexivita, ačkoliv jiného druhu: vypravěčka knihy Čepiec je silně sebereflexivní, kdežto hrdinka Šeptuch reflektuje z odstupu prostředí svého dospívání. Kucbelová na rozdíl od Sabuchové přiznává a tematizuje svou situovanost městské intelektuálky a konfrontuje vlastní matný obraz folkloru s jeho živoucí, leckdy kýčovitou a komercializovanou realitou. 

Autor fotografie: Robert Tappert / Zdroj: Host

Sabuchová se podobně pokouší kombinovat ironii s romantickými představami, nakonec však Podlasí, které líčí jako tajemné a zavalené mlhou, ponechává jisté tajemství –, čímž se vystavuje riziku významové vyprázdněnosti. Slibovaná magie totiž vyvěrá mnohem spíše z představ městského člověka pohlížejícího na periferní region než z kraje samotného. Exotický narativ navíc podporuje samotná obálka českého vydání Šeptuch, ať už anotacemi lákajícími na „bohyně, léčitelky nebo šarlatánky“ a „tajemné Podlasí“, nebo folklorním motivem na přebalu. Takový diskurz však knize škodí: podtrhuje romantizaci a exotizaci kraje i jeho obyvatel. S tím se potýká také samo vyprávění, ale úporně se těmto představám brání ironií, humorem a obrazným vyjadřováním. Jiné prvky ovšem fungují opačně: motiv šeptuch sice lze chápat jako ztělesnění hraničního charakteru Podlasí, ve výsledku však představují jen jeden z mnoha rysů daného světa, podobně jako svátek Jana Kupaly či lavička truchlících žen. Jako by autorka z různých místních motivů vybrala zkratkovitě ten nejpřitažlivější, který tak vyzdvihla na úkor jiných. Román Šeptuchy tak zůstává, stejně jako Podlasí a jeho obyvatelé, na hranici: mezi romantizací a ironií, exotizací a humorem. 

 SABUCHOVÁ, Alena. Šeptuchy. Přel. Lubomír Machala. Brno: Host, 2021. 183 s.