Kritika nebezpečná hlavně sama sobě: O problémech doslovnosti a budování levicového kulturního mainstreamu
22. června 2023
Ještě před pár lety to bylo poněkud k smíchu: všichni ti pravicoví komentátoři varující před doslovností politického nebo ideologického čtení. Ha. Ha. Ha. A kde to máte? To jste si museli splést dobu! Pak jsme se ale párkrát vyspali a doslovné čtení bylo tu. A překvapivě reprezentované přesně tou kritičkou, která nás před ním v roce 2013 tak důrazně varovala. Naštěstí jsou ale politické a sociálně kontextové přístupy v literární kritice už natolik rozšířené, že si můžeme dovolit trochu střelby do vlastních řad. Dokonce by se dalo už snad i říct, že se v dnešní literatuře jedná o přístup mainstreamový, podobně třeba jako obliba v literárním mainstreamu. A to taky nebejvalo…
Letos v červnu to bude deset let od doby, kdy známá kritička Eva Klíčová svým článkem Kritéria lyrického věku (Host 6/2013, s. 27) spustila debatu o ideologickém čtení literatury. Tento text, který je zkonstruovaný jako volná polemika s dvěma nesouvisejícími články (rozhovor Svatavy Antošové s Ilonou Švihlíkovou v Tvaru a recenze Jakuba Vaníčka v A2), přirovnává levicové kritiky z těchto časopisů k „mladým puškám“ a autorka si v něm klade otázku, zda je ona „zkratkovitě se vyjadřující levice, připomínající regresi do kunderovského ‚lyrického věku‘, jen hloupá, nebo i nebezpečná“. Skandalizuje, že si Vaníček dovolil v recenzi po básníkovi požadovat, aby se zajímal o svět okolo sebe, a proti „lidu“ prý hájí „snobárny úzkoprofilové poezie nebo literárního časopisu“. Po povzdechu „je to sice mrzuté, ale nejen komerční, ale ani ideologická kritéria literatuře neprospívají“ jí zbývá už jen varovat před návratem do padesátých let.
Na tento článek postupně reagovali mimo jiné František Dryje, Roman Kanda, Jana Bělíčka a Martu Martinovou (tehdy Svobodovou) dokonce inspiroval k napsání programového textu Ideologie a literatura, své příspěvky do debaty publikovali také Adam Borzič, Ondřej Slačálek a další. Všichni jmenovaní se více méně v jednom shodli: ideologické čtení literatury je nevyhnutelné a provozují ho všichni, dokonce i ti, kdo se domnívají, že nikoli. Zde se objevil například argument, že pokud někdo straší před návratem do padesátých let, asi nebude moc apolitický.
Zastavme se na okamžik ještě u textu Jana Bělíčka a Marty Martinové, v němž se autoři „hlásí o svá práva čtenářů“. Na počátku vymezují dva extrémní póly debaty: na jedné straně podle nich stojí skupina zastávající názor, že dílo je výsledkem individuálního tvůrčího génia, na straně druhé potom ti, kdo se domnívají, „že smrdí-li básníkům lůza, bude to mít neblahé společenské následky“. Přicházejí s východiskem v podobě gramsciánské definice pojmu ideologie, která je všudypřítomná a nevyhnutelná. Rozhodně ale nepodceňují sílu umělecké řeči: „Už samotným ‚ozvláštňujícím efektem‘ psaní se formuje nový jazyk, který je přiléhavější současnosti: tento estetický, mesiášský a uměleckocentrický projekt poststrukturalismu má přes všechny námitky zdravé jádro.“ Ještě důležitější je ale pro ně to, že skrze svět, který zobrazuje, může mít literatura „vliv na naše vědomí spravedlnosti, morálky“. Volají proto po literární tvorbě, která bude vznikat skrze pokorné naslouchání světu a bude natolik svébytná, že bude s to pozitivně formulovat vizi jiného světa (nikoli jen kritiku toho současného).
Tato polemika navazovala na o něco málo starší debatu o angažované poezii a Host již tehdy započal svou propagaci literárního mainstreamu (zejména Miroslav Balaštík a Jiří Trávníček), ale většinová literární kritika byla stále spíše textocentrická. Obhajoba politického čtení budila poprask. Od té doby se ale mnohé změnilo: zažili jsme novou vlnu feminismu podpořenou globálním hnutím #metoo, uprchlickou krizi, eskalaci kulturních válek, covidovou pandemii, válku na Ukrajině, další uprchlickou krizi a nyní krizi ekonomickou. Významně se také rozostřilo to, co můžeme považovat za mainstream.
Pokud se ve veřejném prostoru objeví nějaká nová kauza, většina stran má za to, že to ona je ta utlačovaná a hrozí jí převálcování většinou. A to ať už se jedná o antikomunistické liberály, kteří pláčou nad triumfující woke ideologií, nebo o stoupence mladé levice, kteří kritizují neotřesitelný patriarchát. Pohybujeme se ve světě proměny, kde mají stále ještě moc muži nad padesát, ale zároveň obvinění ze sexuálního predátorství skutečně může způsobit konec kariéry. Netýká se to jen feminismu: i mainstreamová média již hovoří například o krizi bydlení nebo klimatu (v rozsahu a tónem, jež by byly před deseti lety nemyslitelné). Od jejich skutečného řešení stojíme sice stále ještě daleko, o jednoznačný posun veřejného diskurzu doleva se ale nepochybně jedná. Co se mezitím změnilo v literárním poli?
Čtěte také:
Škatulata, hejbejte se
Především: ze čtení literatury zohledňující sociální a/nebo politické souvislosti se stala v podstatě norma. Z časopisů A2 a Tvar (jež byly za své ideologické čtení napadány v roce 2013 Evou Klíčovou) se politické čtení rozšířilo i do Hosta (byť jeho tamní nejhlasitější zastánkyně se zhruba před rokem přemístila na Alarm), praktikováno je i v Klacku reprezentujícím nejmladší generaci, a naopak Revolver Revue se ho nikdy zcela nevzdala (byť zde rozhodně nemůžeme mluvit o levici). Vznikla i další média: například podcast časopisu Alarm TL;DR, kde se po letech jako přátelé setkali dva bývalí protivníci Eva Klíčová a Jan Bělíček. Právě pod jeho vedením Alarm prohloubil již dřívější tendenci, kterou dobře ilustruje posun od hesla „squatujeme mediální prostor“ k „společně tvoříme mainstream“.
Proměnu pozic můžeme pozorovat také na současné kauze odehrávající se mezi Hostem a deníkem Alarm ohledně údajného plagiátorství Aleny Mornštajnové v její knize Les v domě (2023). Nechci se tu vyjadřovat k otázce viny, či neviny, protože jsem knihu nečetla a po dvou čtenářských zkušenostech s touto autorkou rozhodně nemám chuť otevírat její další román. Téma sexuálního násilí u této autorky ale zcela jistě není náhodné. Nakladatelství Host dlouhodobě propaguje literární mainstream, čili cílí na aktuální společenská témata, překládá rezonující západní hity (jež často pozitivně recenzují Bělíček s Klíčovou ve svém podcastu TL;DR, ale o tom později), a pokud jedna z jejich výstavních autorek publikuje román o sexuálním násilí, není pochyb o tom, že se jedná o společensky atraktivní téma, jež se dá snadno komodifikovat.
Na druhé straně potom stojí Eva Klíčová s Janem Bělíčkem, představitelé levicového liberalismu, kteří se kromě angažovaných témat také zabývají literárním mainstreamem. Tedy literaturou sociálně kritickou, a zároveň čtenářsky atraktivní. Potud to zní hezky. Horší je, když se z levicové kritiky stane posuzování toho, zda kniha dostatečně přesně a správně zobrazuje jejich liberálně levicovou agendu, ideálně podloženou nějakou popularizační společenskovědnou příručkou. Co ale s knihou, která sice splňuje kritéria mainstreamovosti, a dokonce i tématu, ale její vyznění se nám nelíbí? Nezbývá než se dohadovat, kdy a za jakých okolností může autor, který nemá zkušenost se sexuálním násilím, toto téma literárně zpracovávat. Bělíček s Klíčovou se v TL;DR sice nakonec shodnou, že pokud je autor empatický, psát o něm může, z jiných jejich textů ale víme, že ani zkušenost přeživší není to, co by Klíčová byla vždy ochotná akceptovat. Například ve své recenzi Blbenka a kostliveček (Salon Práva, 2020) napadá autorku autobiografické knihy O Pavlovi Daňu Horákovou, že nenaplňuje její ideál oběti domácího násilí. Většina literárního posuzování, jež je pak v dalších dílech podcastu provozována, se pak odehrává na ose toho, zda utrpení tohoto světa bylo v probíraných textech zobrazeno ideologicky správně. Na jedné straně tedy máme nakladatele, který komodifikuje společenskou debatu, na té druhé postoj, jenž nekriticky a velice doslovně aplikuje vše, co bychom mohli označit za program současné liberální levice.
Budování levicového mainstreamu
Paradox této situace vyvstane v okamžiku, kdy si uvědomíme, že to, co všechny zúčastněné sbližuje, je prosazování čehosi, čemu se velmi vágně říká (literární) mainstream. Tento pojem obchází českou literaturou již od nultých let dvacátého století a podobně jako například pojem autenticita v devadesátých letech plní roli pojmového placeba, které zdánlivě něco označuje, ve skutečnosti má ale tolik významů, kolik uživatelů. Abychom rozeznali jejich současné pozice, je potřeba se podívat zase trochu do historie…
Jan Bělíček se k literárnímu mainstreamu dostal z pozic levicového nonkonformisty skrze mnohdy uhrančivé interpretace globálních hitů. Na jeho přístupu k recenzování knih jsem vždy obdivovala jeho schopnost kombinovat analýzu narativních a výrazových prostředků textu s ideologickou kritikou, jež neulpívala na jednotlivých reprezentacích, ale umožňovala nám nahlédnout problémy celého společenského systému a mezilidských vztahů. Postupem času se ale tato jeho schopnost začala vytrácet a nahrazuje ji zvláštně nekritická fascinace západní mainstreamovou produkcí, která podobně jako seriály na Netflixu začala komodifikovat důležitá společenská témata nebo i celá sociální hnutí. Jak si všimla Kamila Schewczuková ve své recenzi Bělíčkovy knihy Chapadla murmuru (2022), autor si nedělá přílišné vrásky s ekonomickými podmínkami vzniku jednotlivých děl, a tak také nedokáže rozlišit, že globální a česká literatura mají přeci jen odlišná východiska.
Fascinace literárním mainstreamem Evy Klíčové, odvozená od učení kritika Jiřího Trávníčka, byla většinou vymezena spíše negativně. Kvalitní literární mainstream proti tzv. vysoké literatuře, jež v jejích očích byla vždy příliš formalistní, izolovaná a arogantní vůči čtenáři nebo využívající postmoderní postupy. Že zde již mnoho let podobná literatura téměř nevychází, nechává Klíčovou zcela chladnou, ostatně její pohled je stejně napřen zejména do devadesátých let, která už jsou za námi, takže je pro ni snadné na ně mít jasný, žádnými komplikacemi nezpochybňovaný názor. Ostatně i Petře Hůlové v dubnovém díle TL;DR adresuje přání, že se k tomu měla ve svém posledním románu postavit opravdu otevřeně a říct „v devadesátkách jsme byli debilové a je to směšný“. V tom se také podobá Aleně Mornštajnové, která na otázku, zda napíše knihu o covidu, v diskusi na Světě knihy 2021 odpověděla, že rozhodně ne do té doby, než o něm budeme znát pravdu.
Každopádně literární mainstream umožňuje podle Klíčové kultivovat čtenáře a rozvíjet jeho empatii právě v tématech, jež se ho dotýkají. Vyzdvihován je spisovatel, který je vůči čtenářům otevřený, méně se již mluví o otevřenosti čtenáře vůči dílu. Jako by tento aspekt nebyl tím, díky čemu teprve mohou být během čtení rozvíjeny další vlastnosti. Jako by se literatura měla servírovat na podnose, hotová a nevyžadovat od svého příjemce ani špetku vlastního úsilí. Pokud do této koncepce přidáme ideologické požadavky, je jasné, že jedinou literaturou, která je žádoucí, je literatura ideově nezávadná a správná, aby z ní čtenář mohl vstřebávat ty nejlepší lidské vlastnosti.
V podcastu TL;DR se tak ve skutečnosti kombinuje fascinace politicky atraktivní západní produkcí, implikující českou nedokonalost, která navazuje na (Eva Klíčová promine) devadesátkový diskurz dohánění Západu, s devadesátkovou představou neutuchajícího pokroku (tentokrát ovšem směřujeme pryč z devadesátek, nejhorší éry české historie). Absence schopnosti vidět věci v souvislostech nás v tomto podcastu ale nemůže překvapit, upozornila nás na to totiž ve svém textu z roku 2013 sama Klíčová: „Navzdory tomu, že se tato generace ráda a často ostře vymezuje proti všem, bez patřičné ideologické nálepky, domnívám se, že nakonec může být nebezpečná nejen literatuře, ale i sama sobě.“
Kudy kam z doslovnosti?
Představa společenské nebezpečnosti jakéhokoli čtení literárních textů se zdá být úsměvná. Na druhou stranu doslovné čtení literatury až nepříjemně připomíná způsob diskutování na sociálních sítích, které vždycky jakýmsi dokonalým trikem rozdělí diskutující na dvě nesmiřitelné poloviny. Ty potom zákonitě čtou všechna vyjádření své protistrany s předporozuměním, že pisatel je naprostý hlupák. Vytrácí se tak prostor, v němž by polarizovaná společnost mohla vést jakoukoli diskusi, což polarizaci samozřejmě dále prohlubuje.
Vždycky jsem se domnívala, že literatura má jistou moc tyto propasti ve společnosti zasypávat tím, že nám umožňuje vidět společnost a obecně mezilidské vztahy v souvislostech, které jsou jinak nedostupné (jak psali Bělíček s Martinovou: umožňuje nám rozšiřovat vědomí spravedlnosti a morálky). Potřeba je ale také určitá míra ochoty spisovatele nahlédnout přinejmenším nějaké jevy v jejich ambivalenci a neuplatňovat na vše měřítka dopředu připraveného názoru, ideálně vypozorovaného z nějaké dokonalejší (čti západní) společnosti (zdravím dalšího kolegu z redakce Alarmu Stanislava Bilera). To se z nějakého důvodu daří v současné české literatuře spíše autorům, jejichž veřejná vystoupení nám nalevo většinou způsobují osypky. Možná proto, že literární prostor je přeci jen v poslední době přinejmenším zčásti dominován levicově-liberálním mainstreamem a autoři, kteří z něho (dobrovolně, nikoli na základě spiknutí, jak s oblibou naznačují) vypadávají, mohou snáze zahlédnout některé jeho odvrácené stránky.
Mezi tyto autory řadím zejména Davida Zábranského a jeho knihu Za Alpami (2017), v níž se mu podařilo naprosto nesnesitelným způsobem zobrazit zkušenost evropské semiperiferie, a po přečtení její poslední knihy Nejvyšší karta (2023) také Petru Hůlovou. Té se v této překvapivě skvělé knize skutečně podařilo naplnit očekávání, jež na sebe v posledních letech vytvářela, a napsat plastický obraz sporu dokonce mezi třemi generacemi. Skrze konflikt mezi dvěma generacemi feminismu (tedy zde konkrétně mezi matkou a dcerou) o definici sexuálního násilí, ukazuje, jak se tato debata vyvíjela a zároveň naznačuje problémy v komunikaci tohoto citlivého tématu.
Bohužel ale ani moc psaného textu není absolutní. Zásadní roli zde hraje také samotný čtenář: pokud nebude k textu otevřený, ani autorem nabídnutá rukavice s ním nic nesvede. A tak jsme se v TL;DR věnovaném Nejvyšší kartě sice od Klíčové s Bělíčkem mohli dozvědět, že Hůlová je „případ pro terapeuta“, protože si není schopná připustit svoje domnělé trauma, a že kdyby si přečetla Klíčovou doporučené texty o feminismu (mimochodem neříkalo by se tomu v jiné konstelaci mansplaining?), mohla napsat dobrou knihu, ale kromě toho snad už jen to, že Klíčová Hůlovou opravdu z duše nesnáší. Přitom by podle mě stačilo jen tak málo: číst otevřeně a místo pouček z popularizačních textů o aktuálních tématech aplikovat třeba empatii.
Práv čtenářů bylo dosaženo. Chtělo by se až zvolat: neměli by se teď o svá práva přihlásit zase třeba spisovatelé?